Nový měsíc - kniha online

tady je film online:

http://www.megavideo.com/?v=G051M7TL

EPILOG
PŘÍLEŽITOST
Edward mi pomohl do auta, dával velký pozor na chumáče hedvábí a šifonu, na květiny, které mi právě před chvilkou přišpendlil do propracovaně načesaných loken, i na mou neforemnou chodicí sádru. Mou hněvivě našpulenou pusu ignoroval.
Když mě usadil, sedl si za volant a vydal se zpátky po dlouhé, úzké příjezdové cestě.
„Kdy přesně mi hodláš říct, o co tu kráčí?“ zeptala jsem se nabručeně. Opravdu jsem nenáviděla překvapení. A on to věděl.
„Jsem v šoku, že jsi na to ještě nepřišla.“ Hodil po mně posměšným úsměvem a mně uvázl dech v krku. Zvyknu si někdy na jeho dokonalost?
„Už jsem ti říkala, že ti to moc sluší, viď?“ ověřovala jsem si.
„Ano,“ zase se usmál. Nikdy předtím jsem ho neviděla oblečeného v černém, a v kontrastu s jeho bledou kůží byla jeho krása absolutně neskutečná. To jsem nemohla popřít, i když fakt, že má na sobě smoking, mě velmi znervózňovala.
Ale víc mě znervózňovaly moje šaty. Nebo bota. Jenom jedna bota, protože druhou nohu jsem měla bezpečně zabedněnou v sádře. Ale jehlový podpatek, který držely jenom saténové stužky, mi při pajdání rozhodně nepomůže.
„Už k vám nikdy nepřijdu, jestli se ke mně Alice s Esme budou chovat, jako bych byla jejich pokusná barbína,“ brblala jsem. Naše slavnostní oblečení nevěstilo nic dobrého, tím jsem si byla jistá. Pokud ovšem… ale bála jsem se své tušení formulovat, byť i jen v duchu.
V tu chvíli mě vyrušilo zvonění telefonu. Edward vytáhl z kapsy saka svůj mobil, krátce se podíval na jméno volajícího, pak to zvedl.
„Dobrý večer, Charlie,“ pozdravil obezřetně.
„Charlie?“ panikařila jsem.
To martyrium, které jsem si prožila teď už před více než dvěma měsíci, s sebou stále neslo některé přetrvávající důsledky. Patřilo k nim třeba to, že jsem teď byla přecitlivělá, pokud šlo o lidi, které jsem milovala. Vyměnila jsem si role s Renée, alespoň co se týče komunikace; když se mi nehlásila denně e-mailem, neměla jsem klid, dokud jsem jí nezavolala. Věděla jsem, že to není nutné; byla v Jacksonvillu velmi šťastná.
A každý den, když Charlie odjel do práce, jsem se s ním loučila s větší úzkostí, než bylo nutné.
Obezřetnost v Edwardově hlasu pramenila z něčeho jiného. S Charliem to po mém návratu do Forks bylo… náročné. Na můj zlý zážitek zareagoval dvěma jasně vymezenými a naprosto odlišnými způsoby. Carlisleovi byl téměř nábožně vděčný. Na druhou stranu byl paličatě přesvědčený, že je to Edwardova vina – protože kdyby nebylo jeho, tak bych vůbec neodešla z domu. A Edward s ním v podstatě souhlasil. Charlie mi od té doby zavedl pravidla, která dřív neexistovala, měla jsem stanovené večerky… návštěvní hodiny.
Edward se po mně podíval, protože slyšel starost v mém hlase. Jeho obličej byl nevzrušený, což uklidnilo mou náhlou, iracionální úzkost. Ale v očích jsem mu vyčetla zvláštní bolest. Pochopil mou reakci a přičítal si vinu za každou mou změnu.
Něco, co Charlie řekl, ho vytrhlo z jeho mrzutých myšlenek. Jeho oči se nevěřícně rozšířily, což ve mně vyvolalo další záchvěv strachu, než mu obličej rozsvítil široký úsměv.
„Vy snad žertujete!“ zasmál se.
„O co jde?“ zeptala jsem se zvědavě.
Ignoroval mě. „Nedal byste mi ho k telefonu?“ požádal s neskrývaným potěšením. Počkal pár vteřin.
„Haló, Tylere, tady je Edward Cullen.“ Jeho hlas byl na první dojem velmi přátelský. Znala jsem ho dost dobře, abych zachytila jemné ostří hrozby. Co dělá Tyler u nás doma? Najednou mi začala svítat strašlivá pravda. Podívala jsem se na elegantní temně modré šaty, do kterých mě Alice přinutila se obléknout.
„Je mi líto, jestli došlo k nějakému nedorozumění, ale Bella už je na dnešní večer zadaná.“ Edwardův tón se změnil a hrozba v jeho hlase byla najednou mnohem zjevnější, jak pokračoval. „Abych byl úplně upřímný, bude zadaná každý večer, pro každého kromě mě. Bez urážky. A mrzí mě, jestli jsem ti zkazil večer.“ V jeho hlase nebyla stopa lítosti. Pak zaklapl telefon, na tváři široký úsměv.
Obličej a krk mi rudě žhnuly zlostí. Cítila jsem, jak se mi do očí derou hněvivé slzy.
Podíval se na mě překvapeně. „Přehnal jsem to s tím závěrem? Nechtěl jsem tě urazit.“
To jsem ignorovala.
„Ty mě bereš na stužkovací slavnost!“ zakřičela jsem rozzuřeně. Teď to bylo trapně zřejmé. Kdybych tomu věnovala jen trochu pozornosti, určitě bych si všimla data na plakátech, které zdobily školní budovy. Ale mě ani ve snu nenapadlo, že má v úmyslu mě tomuhle podrobit. Copak mě vůbec nezná?
Tak silnou reakci ode mě nečekal, to bylo jasné. Stiskl rty k sobě a oči se mu přimhouřily. „Nebuď umanutá, Bello.“
Moje oči střelily k oknu; už jsme byli na půl cesty do školy.
„Proč mi to děláš?“ ptala jsem se zděšeně.
„Upřímně, Bello, co sis myslela, že děláme?“ ukázal na svůj smoking.
Připadala jsem si ponížená. Zaprvé proto, že mi uniklo, co bylo zřejmé na první pohled. A také proto, že ta neurčitá tušení – přesněji řečeno očekávání – která jsem měla celý den, jak se mě Alice s Esme snažily změnit v královnu krásy, byla úplně falešná. Moje nesmělé naděje mi teď připadaly velmi pošetilé.
Uhodla jsem, že se chystá nějaká událost. Ale stužkovací slavnost! To bylo to poslední, co mě napadlo.
Po tvářích se mi kutálely slzy hněvu. Zděšeně jsem si vzpomněla, že mám pro sebe velmi netypicky na očích řasenku. Rychle jsem si utřela dolní víčka, abych tam neměla šmouhy. Když jsem ruku odtáhla, neměla jsem ji začerněnou; možná Alice věděla, že budu potřebovat voděodolný make-up.
„Tohle je naprosto směšné. Proč pláčeš?“ ptal se rozčarovaně.
„Protože mám vztek!“
„Bello.“ Upřel na mě své žhnoucí zlaté oči plnou silou.
„Co je?“ zamumlala jsem, okamžitě vyvedená z konceptu.
„Udělej to pro mě,“ naléhal.
Jeho oči rozpouštěly veškerý vztek. Bylo nemožné s ním bojovat, když takhle podváděl. Vzdala jsem se s chabou grácií.
„Fajn,“ našpulila jsem pusu, neschopná spalovat ho pohledem tak účinně, jak bych chtěla. „Tak já se podrobím. Ale uvidíš,“ varovala jsem ho, „už dlouho jsem si nevybrala svou další dávku neštěstí. Pravděpodobně si zlomím i tu druhou nohu. Jen se podívej na tu botu! Je to smrtonosná past!“ Natáhla jsem zdravou nohu jako důkaz.
„Hmmm.“ Zíral na mou nohu déle, než bylo nutné. „Připomeň mi, abych za to dnes večer Alici poděkoval.“
„Alice tam bude?“ To mě lehce uklidnilo.
„S Jasperem, Emmettem… a Rosalií,“ přiznal.
Pocit pohody zmizel. Mezi mnou a Rosalií nedošlo k žádnému pokroku ve vztahu, ačkoliv jsem byla celkem zadobře s jejím občasným manželem. Emmettovi jsem připadala zábavná. Rosalie se chovala, jako kdybych neexistovala. Zatímco jsem vrtěla hlavou, abych zaplašila směr, kterým se moje myšlenky odebraly, napadlo mě něco jiného.
„Charlie o tom ví?“ zeptala jsem se, jak se mě zmocnilo podezření.
„Samozřejmě,“ usmál se a pak se zachechtal. „Ale Tyler to zjevně nevěděl.“
Zaťala jsem zuby. Nechápala jsem, jak vůbec Tylera mohlo něco takového napadnout. Ve škole, kde Charlie nemohl zasahovat, jsme byli s Edwardem nerozluční – až na těch pár vzácných slunečných dnů.
Mezitím jsme dorazili na místo; Rosaliin červený kabriolet zastiňoval všechna auta na školním parkovišti. Mraky byly dnes tenké, daleko na západě jimi pronikalo pár slunečních paprsků.
Vystoupil a obešel auto, aby mi otevřel dveře. Natáhl ruku.
Seděla jsem paličatě na sedadle, paže založené na prsou. Cítila jsem skrytý pocit zadostiučinění – parkoviště bylo zaplněné lidmi ve společenském oblečení: svědkové. Nemohl mě silou vytáhnout z auta, jak by to jistě udělal, kdybychom byli sami.
Povzdechl si. „Když tě někdo chce zabít, jsi statečná jako lev – a pak když se někdo zmíní o tanci…“ Zavrtěl hlavou.
Polkla jsem. Tanec.
„Bello, nedovolím, aby se ti něco stalo – ani aby sis sama ublížila. Ani na okamžik tě nepustím, slibuju.“
Zamyslela jsem se nad tím a najednou jsem se cítila mnohem líp. Viděl mi to na obličeji.
„No vidíš,“ řekl něžně, „nebude to tak zlé.“ Sklonil se a objal mě paží kolem pasu. Vzala jsem ho za druhou ruku a nechala se zvednout z auta.
Pevně mě držel kolem pasu a podpíral mě, jak jsem se belhala ke škole.
Ve Phoenixu se stužkovací slavnosti odehrávaly v tanečních sálech velkých hotelů. Tenhle ples byl v tělocvičně, samozřejmě. Byla to pravděpodobně jediná místnost ve městě dost velká na tancování. Když jsme vstoupili dovnitř, uchichtla jsem se. Byly tam hotové klenby z balónků a stěny byly ověnčené girlandami stočeného krepového papíru v pastelových barvách.
„Vypadá to tu, jako když se tu má odehrát scéna z hororového filmu,“ ušklíbla jsem se.
„No,“ zamumlal Edward, jak jsme se pomalu přibližovali ke stolu s lístky – většina mé váhy spočívala na něm, jak jsem se nemotorně kolébala a pajdala po jedné noze – „upírů je tady víc než dost.“
Podívala jsem se na parket; uprostřed se utvořil široký prázdný prostor a v něm půvabně vířily dva páry. Ostatní tanečníci se tiskli ke straně, aby jim udělali místo – nikdo se nechtěl stavět do kontrastu s tak oslňující podívanou. Emmett s Jasperem byli hroziví a dokonalí v klasickém smokingu. Alice byla ohromující v černých saténových šatech s geometrickými prostřihy, které obnažovaly velké trojúhelníky její sněhobílé kůže. A Rosalie byla… no, Rosalie. Prostě neuvěřitelná. Měla sytě červené šaty bez zad, přiléhavé až k lýtkům, kde se nálevkovitě rozšiřovaly do široce nabírané vlečky, s výstřihem až do pasu. Bylo mi líto každé holky v místnosti, sebe nevyjímajíc.
„Mám zalígrovat dveře, abys mohl zmasakrovat nic netušící obyvatele městečka?“ zašeptala jsem spiklenecky.
„A kam v tom scénáři zapadáš ty?“ upřel na mě pohled.
„No, já jsem samozřejmě na straně upírů.“
Váhavě se usmál. „Uděláš cokoliv, jen aby ses vyhnula tancování.“
„Cokoliv.“
Koupil nám lístky a pak mě nasměroval k parketu. Krčila jsem se u jeho paže a vlekla nohy.
„Máme na to celý večer,“ varoval mě.
Nakonec mě dovlekl k místu, kde se jeho rodina elegantně otáčela – i když ve stylu, který se naprosto nehodil do současné doby a k moderní hudbě. Dívala jsem se zděšeně.
„Edwarde,“ v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem stěží dokázala zašeptat. „Já vážně neumím tancovat!“ Cítila jsem, jak mnou prostupuje panika.
„Neboj, hlupáčku,“ zašeptal zpátky. „Já ano.“ Položil si moje paže kolem krku a zvedl mě, aby vsunul svoje nohy pod moje.
A pak jsme se také roztočili.
„Připadám si, jako kdyby mi bylo pět,“ zasmála jsem se po několika minutách bezpracného valčíku.
„Nevypadáš na pět,“ zamumlal a na chviličku si mě přitáhl blíž, takže jsem měla nohy asi stopu od podlahy.
Alice zachytila při otáčce můj pohled a povzbudivě se usmála – já jsem jí úsměv oplatila. Byla jsem překvapená, když jsem si uvědomila, že se skutečně bavím… trochu.
„Dobře, tohle není tak špatné,“ připustila jsem.
Ale Edward se díval ke dveřím a jeho obličej byl rozhněvaný.
„Co se děje?“ divila jsem se nahlas. Sledovala jsem jeho pohled, dezorientovaná otáčením, ale nakonec jsem viděla, co ho nahněvalo. Jacob Black, ne ve smokingu, ale v bílé košili s dlouhými rukávy a vázankou, vlasy uhlazené dozadu do obvyklého ohonu, křižoval parket směrem k nám.
Po prvním šoku jsem se nemohla ubránit tomu, že mi bylo Jacoba líto. Zcela jasně nebyl ve své kůži – musel si připadat příšerně trapně. Když se naše oči střetly, měl ve tváři omluvný výraz.
Edward tichoučce zavrčel.
„Chovej se slušně!“ zasyčela jsem.
Edwardův hlas byl jízlivý. „Chce si s tebou poklábosit.“
V tu chvíli k nám Jacob došel, rozpaky a omluva na jeho tváři byly ještě zjevnější.
„Ahoj, Bello, doufal jsem, že tu budeš.“ Ale znělo to, jako kdyby doufal v přesný opak. Úsměv měl však stejně vřelý jako vždycky.
„Ahoj, Jacobe,“ usmála jsem se na oplátku. „Co se děje?“
„Můžu ti přebrat partnerku?“ zeptal se váhavě a poprvé pohlédl na Edwarda. Byla jsem šokovaná, když jsem si všimla, že Jacob nemusí vzhlížet vzhůru. Musel vyrůst dobrých patnáct centimetrů od doby, kdy jsem ho viděla poprvé.
Edwardův obličej byl klidný, jeho výraz bezbarvý. Místo odpovědi mě opatrně postavil na nohy a o krok ustoupil.
„Díky,“ řekl Jacob mile.
Edward jenom přikývl a napjatě se na mě podíval, než se otočil k odchodu.
Jacob mi položil ruce kolem pasu a já jsem natáhla ruce, abych mu je položila na ramena.
„Páni, Jacobe, kolik teď měříš?“
„Metr osmdesát osm,“ odpověděl hrdě.
Netančili jsme doopravdy – moje noha to znemožňovala. Jen jsme se tak pohupovali ze strany na stranu, ale nehýbali jsme nohama. Docela to stačilo; Jacob po nedávném růstovém spurtu vypadal vyčouhle a neohrabaně; pravděpodobně nebyl o nic lepší tanečník než já.
„Tak mi pověz, kde se tu dneska bereš?“ zeptala jsem se bez skutečné zvědavosti. Když jsem vzala v úvahu Edwardovu reakci, dokázala jsem to uhodnout.
„Věřila bys, že mi táta zaplatil dvacku za lístek, abych šel na tvou stužkovanou?“ přiznal, lehce zahanbený.
„Jo, věřila,“ zamumlala jsem. „No, doufám, že se aspoň bavíš. Viděl jsi tu nějakou holku, co by se ti líbila?“ dobírala jsem si ho a podívala se ke skupině dívek, které stály vyrovnané podél stěny jako pastelové bonbony.
„Jo,“ přiznal. „Ale je zadaná.“
Podíval se dolů, aby se na vteřinku setkal s mým zvědavým pohledem – pak jsme se oba podívali stranou, byli jsme na rozpacích.
„Mimochodem, vážně jsi moc hezká,“ dodal plaše.
„Hm, dík. Tak proč ti Billy zaplatil, abys sem přišel?“ zeptala jsem se honem, ačkoliv jsem znala odpověď.
Jacob se nezdál vděčný za změnu tématu; zase se rozpačitě podíval stranou. „Říkal, že je to ‚bezpečné‘ místo, kde si s tebou můžu promluvit. Přísahám, že ten starouš přichází o rozum.“
Slabě jsem se připojila k jeho smíchu.
„Slíbil mi totiž, že když ti něco povím, opatří mi ten hlavní brzdový válec, který potřebuju,“ přiznal s rozpačitým úsměvem.
„Tak mi to pověz. Chci, abys to auto dokončil,“ usmála jsem se na něj. Alespoň že Jacob ničemu z toho nevěří. To situaci trochu usnadňovalo. Edward, opřený o zeď, sledoval můj obličej, jeho vlastní tvář byla bez výrazu. Viděla jsem jednu druhačku v růžových šatech, jak ho pozoruje s nesmělými úvahami, ale nezdálo se, že by si jí všímal.
Jacob se zase podíval stranou, zahanbený. „Nenaštvi se, ano?“
„Na tebe bych se nikdy naštvat nedokázala, Jacobe,“ ujistila jsem ho. „Nebudu se zlobit ani na Billyho. Prostě mi pověz, co máš.“
„No – je to tak hloupé, omlouvám se, Bello – ale on chce, aby ses rozešla se svým klukem. Požádal mě, abych tě o to výslovně poprosil.“ Zavrtěl znechuceně hlavou.
„Ty pověry se ho drží, co?“
„Jo. To byla voda na jeho mlýn, když ses zranila tam ve Phoenixu. Nevěřil…“ Jacob se rozpačitě odmlčel.
Přimhouřila jsem oči. „Upadla jsem.“
„Já to vím,“ řekl Jacob rychle.
„Myslí si, že za moje zranění může Edward.“ Nebyla to otázka, a navzdory svému slibu jsem byla rozzlobená.
Jacob se mi nechtěl podívat do očí. Už jsme se ani neobtěžovali kývat se do hudby, ačkoliv mě stále držel rukama kolem pasu a já jsem ho držela kolem krku.
„Podívej, Jacobe, já vím, že tomu Billy pravděpodobně neuvěří, ale jen abys to věděl.“ Podíval se teď na mě, když slyšel, jak mluvím vážně a naléhavě. „Edward mi opravdu zachránil život. Kdyby nebylo Edwarda a jeho otce, byla bych už mrtvá.“
„Já vím,“ tvrdil a zdálo se, že se ho má upřímná slova opravdu dotkla. Možná bude schopen přesvědčit Billyho aspoň o tomhle.
„Hele, je mi líto, že jsi sem musel přijít a tohle udělat, Jacobe,“ omlouvala jsem se. „Každopádně dostaneš svou součástku, je to tak?“
„Jo,“ zamumlal. Ale nepřestával se tvářit zahanbeně… a naštvaně.
„Ještě něco?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Zapomeň na to,“ zamumlal, „najdu si práci a ušetřím si peníze sám.“
Zírala jsem na něj, dokud se mi nepodíval do očí. „Tak to vyklop, Jacobe.“
„Je to hrozné.“
„To nevadí. Řekni mi to,“ naléhala jsem.
„Dobře… ale ježíš, zní to děsně.“ Zavrtěl hlavou. „Říkal, abych ti pověděl, ne, abych tě varoval, že se – a tohle jsou jeho slova, ne moje –“ zvedl jednu ruku a naznačil ve vzduchu uvozovky – „budeme dívat.“ Sledoval obezřetně moji reakci.
Znělo to jako z nějakého filmu o mafii. Zasmála jsem se.
„Je mi líto, žes to musel podstoupit, Jacobe,“ zahihňala jsem se.
„Tolik mi to zas nevadí,“ usmál se úlevně. Uznale přejel pohledem po mých šatech. „Takže co, mám mu říct, aby si sakra nechal svoje rozumy?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Ne,“ povzdechla jsem si. „Pověz mu, že děkuju. Vím, že to myslí dobře.“
Píseň skončila a já jsem spustila ruce.
Stále mě držel kolem pasu a pohlédl na mou bolavou nohu. „Chceš ještě tancovat? Nebo ti můžu pomoct někam se dostat?“
Edward odpověděl za mě. „To je v pořádku, Jacobe. Já ji odsud odvedu.“
Jacob se lekl a zíral vykuleně na Edwarda, který stál hned vedle nás.
„Ahoj, já jsem tě tam neviděl,“ zamumlal. „Tak se zase uvidíme, Bello.“ Ustoupil a váhavě zamával.
Usmála jsem se. „Jo, uvidíme se později.“
„A promiň,“ řekl ještě, než se otočil ke dveřím.
Edwardovy paže se kolem mě ovinuly, jak začala další písnička. Bylo to trochu rychlé tempo na pomalé tancování, ale to mu, zdá se, nevadilo. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a byla jsem spokojená.
„Cítíš se líp?“ škádlila jsem ho.
„Ani ne,“ řekl lakonicky.
„Nezlob se na Billyho,“ povzdechla jsem si. „Jen si o mě dělá starosti kvůli Charliemu. Není to nic osobního.“
„Já se nezlobím na Billyho,“ opravil mě úsečně. „Ale jeho syn mě otravuje.“
Odtáhla jsem se, abych se na něj podívala. Jeho obličej byl velmi vážný.
„Proč?“
„Zaprvé, přinutil mě porušit slib.“
Zírala jsem na něj zmateně.
Pousmál se. „Slíbil jsem, že tě dneska večer nepustím,“ vysvětloval.
„Aha. No, já ti odpouštím.“
„Díky. Ale je tu ještě něco,“ zamračil se Edward.
Trpělivě jsem čekala.
„Řekl, že jsi hezká,“ pokračoval konečně a mračil se jako kakabus. „To je prakticky urážka, vzhledem k tomu, jak ti to dneska sluší. Jsi mnohem víc než krásná.“
Zasmála jsem se. „Možná jsi trochu zaujatý.“
„V tom to určitě není. Navíc mám vynikající zrak.“
Znovu jsme kroužili, moje nohy na jeho, jak mě tiskl k sobě.
„Vysvětlíš už mi konečně důvod toho všeho?“ zeptala jsem se.
Napřed se na mě zmateně podíval a pak změnil směr, vytáčel mě davem k zadním dveřím tělocvičny. Všimla jsem si Jessiky a Mika, jak spolu tančí a zvědavě na mě zírají. Jessica zamávala a já jsem se rychle usmála zpátky. Byla tam také Angela, vypadala přešťastně v náruči malého Bena Cheneyho; nepřestávala se mu dívat očí, i když byly o hlavu níž než ty její. Lee se Samanthou a Lauren s Connerem se po nás taky dívali; dokázala jsem pojmenovat každý obličej, který kroužil kolem mě. A pak jsme byli venku, v studeném, matném světle blednoucího západu slunce.
Jakmile jsme osaměli, vzal mě do náruče a nesl mě temným školním areálem, až došel k lavičce ve stínu stromů. Posadil se tam a houpal mě v náručí. Měsíc už vyšel, byl vidět skrze průsvitné mraky a Edwardův obličej bledě zářil v jeho bílém světle. Edward měl rty semknuté a tvářil se ustaraně.
„Tak o co tu jde?“ naléhala jsem tiše.
Ignoroval mě, zíral nahoru k měsíci.
„Zase stmívání,“ zamumlal. „Další konec. Bez ohledu na to, jak je den dokonalý, vždycky musí skončit.“
„Některé věci skončit nemusí,“ zamumlala jsem skrz zuby, okamžitě napjatá.
Povzdechl si.
„Přivedl jsem tě na stužkovací slavnost,“ řekl pomalu, konečně odpovídaje na mou otázku, „protože nechci, abys o něco přišla. Nechci, aby ti moje přítomnost cokoliv brala, pokud tomu mohu zabránit. Chci, abys byla člověk. Chci, aby tvůj život pokračoval, jako kdybych já zemřel v roce devatenáct set osmnáct, jak jsem měl.“
Zachvěla jsem se při jeho slovech a pak jsem hněvivě zavrtěla hlavou. „V jakém podivném paralelním rozměru bych já kdy šla na stužkovací slavnost z vlastní svobodné vůle? Kdybys nebyl tisíckrát silnější než já, nikdy bych nedovolila, aby ti tohle prošlo.“
Krátce se usmál, ale oči měl smutné. „Nebylo to tak zlé, sama jsi to říkala.“
„To proto, že jsem byla s tebou.“
Na chvilku jsme mlčeli; díval se na měsíc a já jsem se dívala na něj. Přála jsem si, abych mu nějak dokázala vysvětlit, že mě ten obyčejný, normální lidský život skoro nezajímá.
„Povíš mi něco?“ zeptal se a podíval se na mě s lehkým úsměvem.
„Už jsem ti někdy něco nepověděla?“
„Jenom mi slib, že mi to povíš,“ trval na svém a usmíval se.
Věděla jsem, že toho budu téměř okamžitě litovat. „Dobrá.“
„Zdála ses upřímně překvapená, když jsi zjistila, že tě beru sem,“ začal.
„Byla jsem,“ přerušila jsem ho.
„Přesně,“ souhlasil. „Ale musela jsi mít nějakou jinou teorii… jsem zvědavý – proč sis myslela, že tě tak strojím?“
Ano, okamžitá lítost. Našpulila jsem rty a váhala s odpovědí. „Nechci ti to říct.“
„Slíbilas to,“ namítl.
„Já vím.“
„V čem je problém?“
Věděla jsem, že si myslí, že mi brání obyčejné rozpaky. „Myslím, že tě to rozzlobí – nebo rozesmutní.“
Obočí se mu stáhlo, jak si to promýšlel. „Pořád to chci vědět. Prosím!“
Povzdechla jsem si. Čekal.
„No… předpokládala jsem, že jde o nějakou… událost. Ale nenapadlo mě, že to bude nějaká banální lidská záležitost… stužkovací slavnost!“ ušklíbla jsem se.
„Lidská?“ zeptal se bezvýrazně. Zachytil se klíčového slova.
Sklopila jsem pohled na své šaty a pohrávala si v prstech s kouskem šifonu. Mlčky čekal.
„Dobře,“ vyhrkla jsem. „Takže jsem doufala, že sis to třeba rozmyslel… že mě nakonec přece jen změníš.“
Přes obličej mu přeběhl tucet emocí. Některé jsem poznala: hněv… bolest… a pak se zdálo, že se sebral a zatvářil se pobaveně.
„Ty sis myslela, že je to událost, kdy se vyžaduje společenský oděv, ano?“ žertoval a dotkl se přitom klopy svého smokingového saka.
Zamračila jsem se, abych skryla své rozpaky. „Nevím, jak tyhle věci fungují. Mně se to alespoň zdá rozumnější než stužkovací slavnost.“ Pořád se usmíval. „To není legrace,“ řekla jsem.
„Ne, máš pravdu, není,“ souhlasil a jeho úsměv pohasl. „Radši bych to ovšem považoval za vtip, než abych věřil, že to myslíš vážně.“
„Ale já jsem vážná.“
Zhluboka si povzdechl. „Já vím. A opravdu to chceš?“
Do očí se mu vrátila bolest. Kousla jsem se do rtu a přikývla.
„Tak rozhodnutá, aby tohle byl konec,“ zamumlal téměř pro sebe, „aby tohle byl soumrak tvého života, ačkoliv tvůj život sotva začal. Jsi odhodlaná všeho se vzdát.“
„Není to konec, je to začátek,“ nesouhlasila jsem šeptem.
„Já za to nestojím,“ řekl smutně.
„Pamatuješ, když jsi mi řekl, že se nevidím taková, jaká doopravdy jsem?“ zeptala jsem se a zvedla obočí. „Zjevně trpíš stejnou slepotou.“
„Já vím, co jsem.“
Povzdechla jsem si.
Ale jeho těkavá nálada se přesunula na mě. Našpulil rty a jeho oči byly zkoumavé. Dlouho se mi díval do obličeje.
„Takže teď jsi připravená?“ zeptal se.
„Ehm,“ polkla jsem. „Ano?“
Usmál se a pomalu naklonil hlavu, až se mi jeho studené rty otřely o kůži těsně pod koutkem čelisti.
„Právě teď?“ zašeptal a jeho dech mi studeně vanul na krk. Proti své vůli jsem se zachvěla.
„Ano,“ zašeptala jsem, aby se mi hlas nestačil zlomit. Kdyby si myslel, že blufuju, byl by zklamaný. Ale já už jsem se rozhodla a svým rozhodnutím jsem si bylo jistá. Nezáleželo na tom, že mám tělo ztuhlé jako prkno, ruce zaťaté v pěsti, dýchání nepravidelné…
Temně se zachechtal a odklonil se. Opravdu se zatvářil zklamaně.
„Přece nemůžeš vážně věřit, že bych se tak snadno poddal,“ nadhodil výsměšným tónem.
„Dívka může snít.“
Povytáhl obočí. „O tomhle ty sníš? Že z tebe bude netvor?“
„Ne tak docela,“ řekla jsem a zamračila se, jaké slovo použil. Netvor, to snad ne. „Hlavně sním o tom, že už s tebou budu napořád.“
Jeho výraz se změnil, zjihl a zesmutněl nad lehkou bolestí v mém hlasu.
„Bello.“ Konečky prstů mi zlehka přejížděl po rtech. „Já s tebou zůstanu – to ti nestačí?“
Usmála jsem se pod jeho dotykem. „Jen prozatím.“
Zamračil se nad mou zarytostí. Nikdo dnes večer nechtěl ustoupit. Zhluboka vydechl, znělo to skoro jako zavrčení.
Pohladila jsem ho po tváři. „Podívej,“ řekla jsem. „Miluju tě víc než cokoliv na světě. To nestačí?“
„Ano, to stačí,“ odpověděl s úsměvem. „Stačí to navždy.“
A sklonil se a znovu mi přitiskl studené rty na krk.

2. STEHY
Carlisle byl jediný, kdo zůstal klidný. V jeho tichém, rozhodném hlase byla znát staletí zkušeností lékaře z pohotovosti.
„Emmette, Rose, odveďte Jaspera ven.“
Tentokrát se Emmett neusmíval, jenom přikývl. „Tak pojď, Jaspere.“
Jasper se marně snažil vymanit se z Emmettova ocelového sevření, kroutil se, snažil se zasáhnout bratra vyceněnými zuby, oči stále vytřeštěné, bez sebe.
Edward byl v obličeji bělejší než křída. Stál nakrčený nade mnou, zřetelně připravený mě bránit. Ze zaťatých zubů mu unikalo tiché varovné mručení. Vsadila bych se, že nedýchal.
Rosalie, na božské tváři podivně uspokojený výraz, si stoupla před Jaspera – udržovala přitom bezpečnou vzdálenost od jeho zubů – a pomáhala Emmettovi přeprat ho a dostat ho ven skleněnými dveřmi, které jim přidržovala Esme, jednu ruku přitisknutou přes nos a ústa.
Její srdcovitá tvář byla zahanbená. „Je mi to moc líto, Bello,“ zavolala na mě a honem šla s ostatními před dům.
„Pusť mě k ní, Edwarde,“ zamumlal Carlisle.
Uplynula chvilička a pak Edward pomalu přikývl a uvolnil svůj postoj.
Carlisle si klekl vedle mě a naklonil se blíž, aby vyšetřil mou paži. Cítila jsem, jak mám obličej ztuhlý šokem, a snažila jsem se ho uvolnit.
„Tady máš, Carlisle,“ řekla Alice a podala mu ručník.
Zavrtěl hlavou. „V ráně je moc skla.“ Naklonil se a utrhl dlouhý tenký pruh látky z bílého ubrusu. Obtočil mi ho kolem paže nad loktem, aby zastavil krvácení. Z pachu krve se mi dělalo nevolno. V uších mi hučelo.
„Bello,“ oslovil mě Carlisle tiše. „Chceš, abych tě odvezl do nemocnice, nebo bys radši, abych tě ošetřil tady?“
„Tady, prosím,“ zašeptala jsem. Kdyby mě vzal do nemocnice, nedokázala bych to v žádném případě utajit před Charliem.
„Přinesu ti brašnu,“ nabídla se Alice.
„Odneseme ji na stůl v kuchyni,“ řekl Carlisle Edwardovi.
Edward mě bez námahy zvedl a Carlisle mi přitom tiskl paži.
„Jak ti je, Bello?“ zeptal se.
„Je mi dobře.“ Hlas jsem měla celkem klidný a vyrovnaný což mě potěšilo.
Edward měl tvář jako z kamene.
Alice už byla v kuchyni. Na stole ležela Carlisleova černá lékařská brašna, malá, ale jasně svítící stolní lampička byla zapojená do zdi. Edward mě opatrně posadil na židli, druhou si přitáhl Carlisle a posadil se vedle mě. Okamžitě se dal do práce.
Edward stál nade mnou, pořád připravený mě bránit, pořád bez dechu.
„Jdi pryč, Edwarde,“ vzdychla jsem.
„Já to snesu,“ nedal se. Ale čelist měl napjatou; oči mu žhnuly intenzitou žízně, kterou přemáhal; pro něj byla mnohem horší než pro ostatní.
„Nemusíš si hrát na hrdinu,“ řekla jsem. „Carlisle se o mě postará i bez tvé pomoci. Jdi radši na vzduch.“
Cukla jsem sebou, jak mi Carlisle dělal s rukou něco, co zabolelo.
„Zůstanu tady,“ rozhodl se Edward.
„Proč se musíš chovat jako masochista?“ zamumlala jsem.
Carlisle se rozhodl zasáhnout. „Edwarde, radši bys měl najít Jaspera, než se dostane příliš daleko. Jsem si jistý, že se na sebe zlobí, a divil bych se, kdyby v téhle situaci poslechl někoho jiného než tebe.“
„Ano,“ souhlasila jsem honem. „Běž najít Jaspera.“
„Tak budeš alespoň užitečný,“ dodala Alice.
Edward mhouřil oči, jak jsme na něj doráželi, ale nakonec přikývl a tiše odběhl z kuchyně zadními dveřmi. Byla jsem si jistá, že od chvíle, kdy jsem se řízla do prstu, se ještě nenadechl.
Paží se mi rozléval tupý, zmrtvělý pocit. Ačkoliv vymazal bolest, připomněl mi, že mám sečné rány, a tak jsem honem bedlivě pozorovala Carlisleův obličej, abych nemusela myslet a koukat na to, co dělají jeho ruce. Jak se skláněl nad mou paží, vlasy mu v jasném světle zlatě zářily. Cítila jsem v žaludku slabé záchvěvy nevolnosti, ale byla jsem odhodlaná nepoddat se té slabosti, která u mě byla běžná. Už jsem necítila žádnou bolest, jenom jemné tahání, které jsem se snažila ignorovat. Přece se nebudu chovat jako dítě.
Kdyby Alice nestála v mém zorném poli, ani bych si nevšimla, že to nakonec vzdala a vykradla se z místnosti. S lehkým omluvným úsměvem na rtech zmizela kuchyňskými dveřmi.
„No, tak už to jsou všichni,“ povzdechla jsem si. „Že ale dokážu vyklidit místnost.“
„To není tvoje vina,“ uklidňoval mě Carlisle s úsměvem. „Mohlo se to stát komukoli.“
„Mohlo,“ opakovala jsem. „Ale obvykle se to děje mně.“
Znovu se zasmál.
Jeho uvolněný klid byl v přímém kontrastu s reakcí všech ostatních ještě překvapivější. Neviděla jsem na jeho tváři sebemenší stopu znepokojení. Pracoval rychlými, jistými pohyby. Jediný zvuk kromě našeho tichého dýchání bylo slabé cink, cink, jak drobné úlomky skla padaly jeden po druhém na stůl.
„Jak to dokážeš?“ zeptala jsem se. „Ani Alice a Esme…“ odmlčela jsem se a udiveně jsem zakroutila hlavou. Ačkoliv se všichni ostatní vyhýbali tradiční stravě upírů stejně důsledně jako Carlisle, on byl jediný, kdo dokázal snést pach mé krve, aniž by trpěl silným pokušením. Určitě to pro něj bylo mnohem těžší, než na sobě dával znát.
„Léta a léta praxe,“ odpověděl mi. „Už ten pach skoro nevnímám.“
„Myslíš, že by to bylo těžší, kdyby sis z nemocnice vzal volno na dlouhou dobu? A nepřišel bys do styku s žádnou krví?“
„Možná.“ Pokrčil rameny, ale jeho ruce zůstávaly klidné. „Nikdy jsem nepocítil potřebu udělat si delší dovolenou.“ Vrhl na mě zářivý úsměv. „Na to mám svou práci moc rád.“
Cink, cink, cink. Byla jsem překvapená, kolik skla jsem v ruce měla. Byla jsem v pokušení podívat se na tu rostoucí hromádku, jenom abych zjistila, jak je veliká, ale věděla jsem, že by mi tenhle nápad moc nepomohl v mém odhodlání se nepozvracet.
„Co tě na tom baví?“ divila jsem se. Nedávalo mi to smysl – ta léta boje a sebezapření, která ho to stálo, aby své sebeovládání vytrénoval natolik, že už mu krev nevadí. Navíc jsem chtěla, aby dál mluvil; když jsme si povídali, alespoň jsem nemusela myslet na to, že se mi zvedá žaludek.
Jeho temné oči byly klidné a zamyšlené, když odpovídal. „Hmm. Ze všeho nejradši mám, když mi moje… mimořádné schopnosti umožní zachránit někoho, kdo by byl jinak ztracený. Je příjemné vědět, že jsem některým lidem zachránil život nebo navrátil zdraví díky tomu, co dokážu. Někdy je i čich užitečným diagnostickým nástrojem.“ Pousmál se s jedním koutkem zdviženým.
Dumala jsem nad tím, zatímco on prohlížel ránu a ujišťoval se, že všechny skleněné úlomky už jsou venku. Pak se chvilku přehraboval v brašně, aby našel další nástroje, a já jsem se snažila nepředstavovat si jehlu a nit.
„Strašně úporně se snažíš napravovat něco, co nikdy nebyla tvoje chyba,“ nadhodila jsem, zatímco jsem na kůži ucítila zase jiné tahání. „Mám tím na mysli, že ses o tohle neprosil. Nevybral sis takovýhle život, a přesto musíš tolik dřít, abys byl dobrý.“
„Nevím o tom, že bych něco napravoval,“ oponoval mi zvesela. „Jak už to v životě chodí, prostě jsem se musel rozhodnout, jak naložit s tím, co jsem dostal.“
„To zní tak jednoduše.“
Znovu prohlížel mou paži. „Tak,“ řekl a odstřihl nit. „Hotovo.“ Celou operační ránu přejel chomáčem vaty na špejli, namočeným do tekutiny barvy sirupu. Podivně páchla; točila se mi z toho hlava. Sirup mi na kůži nadělal skvrny.
„Ale ze začátku,“ nedala jsem se, zatímco mi na ránu náplastí přilepoval další dlouhý kousek gázy. „Jak tě vůbec napadlo vybrat si jinou cestu než tu, která je pro vás přirozená?“
Rty se mu stočily do úsměvu. „Copak ti o tom Edward nevypravoval?“
„Ano. Ale já se snažím pochopit, co sis myslel…“
Obličej mu najednou zvážněl a já jsem přemítala, jestli se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako moje. Říkala jsem si, co si asi budu myslet já, až budu – odmítala jsem si myslet kdybych byla – na jeho místě.
„Víš, že můj otec byl duchovní,“ vyprávěl, zatímco pečlivě uklidil stůl a pak všechno několikrát setřel mokrou gázou. V nose mě zaštípal pach alkoholu. „Měl poněkud drsný, přísný náhled na svět, o kterém jsem začal pochybovat ještě předtím, než jsem se proměnil.“ Carlisle odložil všechnu špinavou gázu a skleněné střepy do prázdné křišťálové mísy. Nechápala jsem, co to dělá, ani když škrtl sirkou. Pak ji hodil na alkoholem nasáklé obvazy, které naráz vzplanuly, až jsem sebou cukla.
„Promiň,“ omlouval se. „To by mělo stačit… Takže jsem s tou otcovou zvláštní vírou nesouhlasil. Ale nikdy, za těch téměř čtyři sta let od svého narození, jsem neviděl nic, co by ve mně vzbudilo pochybnosti o tom, jestli Bůh v nějaké podobě existuje. Ani odraz v zrcadle.“
Předstírala jsem, že zkoumám obvaz na ruce, abych skryla své překvapení nad tím, jaký obrat naše konverzace nabrala. Náboženství bylo to poslední téma, které bych očekávala, když se vezme v úvahu vše okolo. Můj vlastní život byl jednoduše prostý jakékoliv víry. Charlie se považoval za luterána, protože k nim patřili jeho rodiče, ale neděli světil u řeky s rybářským prutem v ruce. Rennée si čas od času vyzkoušela nějakou novou církev, ale podobně jako při svém krátkém koketování s tenisem, keramikou, jógou a francouzštinou toho nechala dřív, než jsem si jejího náboženského zápalu stihla všimnout.
„Je mi jasné, že takhle od upíra to všechno zní poněkud bizarně.“ Zasmál se, protože věděl, že jejich nenucené užívání toho slova mě nikdy nepřestane šokovat. „Ale doufám, že i pro nás má tenhle život nějaký smysl. I když připouštím, že je to běh na dlouhou trať,“ pokračoval vesele. „Na každý pád jsme zatracení. Ale mám v sobě takovou pošetilou naději, že nám snad bude připočteno k dobru, že jsme se snažili.“
„Mně to pošetilé nepřipadá,“ zamumlala jsem. Nedokázala jsem si představit nikoho, ani nějakého boha, na koho by Carlisle neudělal dojem. Navíc jediné nebe, které já bych ocenila, by bylo takové, do kterého by pustili i Edwarda. „A nevím o nikom, komu by to tak připadalo.“
„Abych řekl pravdu, jsi první, kdo se mnou souhlasí.“
„Ostatní to takhle necítí?“ zeptala jsem se překvapeně a myslela na jednoho konkrétního z nich.
Carlisle znovu uhodl směr mých myšlenek. „Edward se mnou souhlasí jenom do určité míry. Podle něj Bůh a nebe existují… a stejně tak peklo. Ale nevěří, že je pro nás připravený nějaký posmrtný život.“ Carlisle mluvil velice potichu; díval se z velkého okna nad dřezem, oči ponořené do tmy. „Víš, on si myslí, že jsme ztratili duši.“
Okamžitě se mi vybavila Edwardova slova z dnešního odpoledne: pokud ovšem nechceš umřít – nebo co se to s námi vlastně děje. Žárovka nad hlavou mi zablikala.
„V tom je hlavní problém, viď?“ uhodla jsem. „To proto je tak paličatý, pokud jde o mě.“
Carlisle promluvil pomalu. „Dívám se na svého… syna. A vidím jeho sílu, dobrotu, jas, který z něj vyzařuje – a to posiluje mou naději, mou víru. Jak by mohlo neexistovat něco víc pro někoho, jako je Edward?“
Přikývla jsem vroucně na souhlas.
„Ale kdybych věřil, tak jako on…“ Pohlédl na mě nevyzpytatelným pohledem. „Kdybys ty věřila v to, co on… Dokázala bys ho připravit o jeho duši?“
Způsob, jakým formuloval tu otázku, mi vzal vítr z plachet. Kdyby se mě zeptal, jestli bych za Edwarda nasadila svou duši, odpověď by byla jasná. Ale obětovala bych Edwardovu duši? Nešťastně jsem našpulila rty. To nebyla férová výměna.
„Už chápeš, v čem je problém?“
Zavrtěla jsem hlavou s paličatě zaťatou bradou.
Carlisle si povzdechl.
„Je to moje volba,“ trvala jsem na svém.
„Ale také jeho.“ Zvedl ruku, když viděl, že se chci hádat. „V tom, jestli se chce zodpovídat z toho, že ti to udělal.“
„Není jediný, kdo to může udělat.“ Zkoumavě jsem na Carlislea pohlédla.
Zasmál se, aby odlehčil atmosféru. „Ale ne! Tohle si musíš vyřídit s ním.“ Pak si ale povzdechl. „V téhle otázce si nikdy nemůžu být jistý. Jinak si myslím, že vzhledem k tomu, s čím jsem se musel vypořádat, tak jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Ale bylo správné odsoudit k prokletí tohoto života ostatní? To nedokážu rozhodnout.“
Neodpověděla jsem. Představila jsem si, jak by můj život vypadal, kdyby Carlisle odolal pokušení změnit svůj osamělý život… a otřásla jsem se.
„To Edwardova matka mě přesvědčila.“ Carlisle teď téměř šeptal. Zíral nepřítomným pohledem z černých oken.
„Jeho matka?“ Kdykoliv jsem se Edwarda zeptala na jeho rodiče, odpověděl tak akorát, že jsou dávno mrtví a že si na ně moc nepamatuje. Uvědomila jsem si, že i když s nimi Carlisle byl v kontaktu jen krátce, jeho vzpomínka na ně bude dokonale jasná.
„Ano. Jmenovala se Elizabeth. Elizabeth Masenová. Jeho otec, Edward starší, se v nemocnici už neprobral k vědomí. Zemřel v první vlně chřipkové epidemie. Ale Elizabeth byla při vědomí téměř až do úplného konce. Edward se jí hodně podobá – měla také ten zvláštní bronzový odstín vlasů a její oči byly úplně stejně zelené jako ty jeho.“
„On měl zelené oči?“ zamumlala jsem a snažila jsem si to představit.
„Ano…“ Carlisleovy okrové oči se teď vrátily o stovku let zpátky. „Elizabeth měla o svého syna nepředstavitelnou starost. Mařila svoje vlastní šance na přežití tím, že se ho ze svého lůžka snažila krmit. Čekal jsem, že on zemře první, byl na tom mnohem hůř než ona. Když nadešel její konec, bylo to velmi rychlé. Bylo právě po západu slunce a já jsem přišel, abych nahradil lékaře, kteří pracovali celý den. V tu dobu bylo těžké předstírat – všude bylo tolik práce, a já jsem nepotřeboval odpočívat. Jak jsem to nenáviděl, že se musím vracet k sobě domů a předstírat, že spím, když tolik lidí umíralo.
Napřed jsem šel zkontrolovat Elizabeth a jejího syna. Vytvořil jsem si k nim vztah – což je vždycky nebezpečná věc, vezme-li se v úvahu křehkost lidské přirozenosti. Okamžitě jsem viděl, že to s ní bere špatný konec. Horečku se nedařilo snížit a její tělo bylo příliš zesláblé, aby ještě vydrželo bojovat.
Nevypadala ovšem zesláble, když na mě pohlédla ze svého lůžka.
„Zachraňte ho!“ nakázala mi sípavě, protože hlas už ji neposlouchal.
„Udělám všechno, co bude v mých silách,“ slíbil jsem jí a vzal ji za ruku. Horečku měla tak vysokou, že pravděpodobně nedokázala poznat, jak nepřirozeně studená je ta moje ruka. Na její kůži bylo studené všechno.
„Musíte,“ naléhala a sevřela mi ruku s takovou silou, že jsem si říkal, jestli náhodou přece jenom nepřekonala krizi. Její oči byly tvrdé jako kameny, jako smaragdy. „Musíte udělat všechno, co je ve vaší moci. To, co ostatní nedokážou, to vy musíte udělat pro mého Edwarda.“
Vyděsilo mě to. Dívala se na mě těma pronikavýma očima, a na kratičký okamžik jsem si byl jistý, že zná moje tajemství. Pak ji horečka přemohla a ona už se neprobrala k vědomí. Do hodiny zemřela.
Strávil jsem několik desetiletí úvahami nad tím, že si stvořím někoho sobě blízkého. Jediného tvora, který by doopravdy věděl, kdo jsem, nejenom to, kým předstírám, že jsem. Ale nikdy jsem si to nedokázal ospravedlnit – udělat to, co udělali mně.
A teď přede mnou ležel Edward a umíral. Bylo jasné, že mu zbývají už jenom hodiny. Vedle něj byla jeho matka, jejíž tvář ani ve smrti nezískala poklidný výraz.“
Carlisle to viděl celé znovu, století, které od té doby uplynulo, jeho vzpomínky nijak nepoznamenalo. Z jeho vyprávění jsem si to jasně dokázala představit i já – to zoufalství nemocnice, převládající atmosféru smrti. Horečkou rozpáleného Edwarda, z kterého uniká život s každou vteřinou… Znovu jsem se otřásla a rychle tu představu zaplašila.
„Elizabethina slova mi zněla v hlavě. Jak mohla uhodnout, co dokážu? Mohla by opravdu nějaká matka chtít pro svého syna něco takového?
Podíval jsem se na Edwarda. Ačkoliv byl na prahu smrti, byl stále krásný. V jeho tváři bylo něco čistého a dobrého. Přál jsem si, aby takový obličej měl můj syn…
Po všech těch letech nerozhodnosti jsem prostě jednal z náhlého popudu. Napřed jsem jeho matku odvezl do márnice a pak jsem se vrátil pro něj. Nikdo si nevšiml, že stále dýchá. Nebylo dost rukou, dost očí, aby personál pokryl i jen polovinu toho, co pacienti potřebovali. Márnice byla prázdná – alespoň od živých. Vykradl jsem se s ním zadními dveřmi a nesl jsem ho po střechách k sobě domů.
Nebyl jsem si jistý, co mám udělat. Rozhodl jsem se, že mu způsobím stejné rány, jaké jsem měl sám o několik století dříve v Londýně. Později jsem z toho měl výčitky. Bylo to mnohem bolestnější a zdlouhavější, než bylo nutné.
Ale nelitoval jsem. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Edwarda zachránil.“ Zavrtěl hlavou a vrátil se zpět do přítomnosti. Usmál se na mě. „Asi bych tě měl teď odvézt domů.“
„Já ji odvezu,“ řekl Edward. Přišel přes ztemnělou jídelnu nezvykle pomalým krokem. Tvář měl klidnou, nečitelnou, ale v očích měl podivný výraz, který se velmi silně snažil skrýt. Pocítila jsem v žaludku záchvěv nevolnosti.
„Carlisle mě může odvézt,“ řekla jsem. Podívala jsem se na své tričko; světle modrá bavlna byla úplně nasáklá mou krví. Na pravém rameni jsem měla tlustý nános růžové polevy.
„Já jsem v pohodě.“ Edwardův hlas byl nevzrušený. „Stejně se budeš muset převléct. Charlieho by klepla pepka, kdyby tě takhle viděl. Řeknu Alici, aby ti něco přinesla.“ Znovu se vykradl kuchyňskými dveřmi.
Nervózně jsem se podívala na Carlislea. „Je hrozně rozzlobený.“
„Ano,“ souhlasil Carlisle. „Dnes večer se stalo přesně to, čeho se bojí nejvíc. Ocitla ses v nebezpečí kvůli tomu, kdo jsme.“
„To není jeho chyba.“
„Ale ani tvoje.“
Uhnula jsem před pohledem jeho moudrých krásných očí. S tím jsem nemohla souhlasit.
Carlisle mi nabídl ruku a pomohl mi vstát od stolu. Šla jsem za ním do obývacího pokoje. Esme už se vrátila; stírala podlahu na místě, kde jsem upadla – neředěným bělidlem, soudě podle zápachu.
„Esme, počkej, já to udělám.“ Cítila jsem, že jsem v obličeji zase jasně zrudla.
„Už jsem hotová.“ Usmála se na mě. „Jak se cítíš?“
„Je mi dobře,“ ujistila jsem ji. „Carlisle šije rychleji než všichni doktoři, kteří mě kdy ošetřovali.“
Oba se zasmáli.
Alice a Edward se vrátili zadními dveřmi. Alice ke mně spěchala, ale Edward se držel zpátky, výraz v jeho obličeji byl nerozluštitelný.
„Tak pojď,“ řekla Alice. „Najdu ti na sebe něco, co nevypadá tak děsivě.“
Našla mi v šatníku u Esme tričko, které mělo skoro stejnou barvu jako to moje. Charlie si ničeho nevšimne, tím jsem si byla jistá. Dlouhý bílý obvaz na mé paži nevypadal zdaleka tak vážně, když už jsem neměla pocákané tričko.
„Alice,“ zašeptala jsem, když odcházela ke dveřím.
„Ano?“ zeptala se také tiše a podívala se na mě zvědavě, hlavu skloněnou ke straně.
„Je to moc zlé?“ Nebyla jsem si jistá, jestli můj šepot není jen marná snaha. Ačkoliv jsme byly o patro výš a za zavřenými dveřmi, možná mě mohl slyšet.
Tvář se jí napjala. „To ještě přesně nevím.“
„Jak je Jasperovi?“
Povzdechla si. „Je z toho strašně nešťastný. Je to pro něj velká výzva a on nesnáší pomyšlení, že to nedokázal.“
„To není jeho vina. Povíš mu, že se na něj vůbec nezlobím, viď?“
„Samozřejmě.“
Edward na mě čekal u hlavních dveří. Jak jsem sešla po schodech dolů, beze slova je otevřel.
„Vezmi si svoje věci!“ zavolala Alice, když jsem šla obezřetně k Edwardovi. Vytáhla zpod piána oba balíčky, jeden napůl otevřený, a můj foťák a vtiskla mi je do zdravé ruky. „Poděkuješ mi později, až je rozbalíš.“
Esme s Carlislem mi tiše popřáli dobrou noc. Viděla jsem, jak se pokradmu dívají na svého apatického syna, stejně jako já.
Ulevilo se mi, když jsme se ocitli venku; spěchala jsem kolem lampionů a růží, které teď nevítaně připomínaly, co se seběhlo. Edward se mnou tiše držel krok. Otevřel auto na straně spolujezdce a já jsem bez protestů nastoupila.
Na palubní desce byla velká červená mašle, nacpaná do nového sterea. Utrhla jsem ji a hodila na zem. Edward vklouzl na druhou stranu a já jsem zatím zakopla mašli pod sedadlo.
Nedíval se ani na mě, ani na stereo. Ani jsme ho nezapnuli, a ticho jako by zesílilo náhlým zahřměním motoru. Jel velmi rychle temnou klikatou silničkou.
To ticho mě dovádělo k šílenství.
„Řekni něco,“ zaprosila jsem nakonec, když zabočil na hlavní silnici.
„Co chceš, abych říkal?“ zeptal se odtažitým tónem.
Mluvil tak chladně, až jsem se přikrčila. „Řekni, že mi odpouštíš.“
Ta věta mu ve tváři rozehrála emoce – záchvěv hněvu. „Odpouštím? A co?“
„Kdybych byla opatrnější, nic by se nestalo.“
„Bello, ty ses řízla o papír – to si stěží zasluhuje trest smrti.“
„Přesto je to moje chyba.“
Moje slova otevřela stavidla.
„Tvoje chyba? Kdyby ses řízla u Mika Newtona, s Jessikou a Angelou a dalšími normálními kamarády, co by se tam asi tak mohlo stát nejhoršího? Možná by ti nedovedli najít náplast? Kdybys sama zakopla a srazila hromádku talířů – aniž by tě do nich někdo házel –, co by na tom bylo tak hrozného? Zakrvácela bys jim sedadla v autě, až by tě vezli na pohotovost? Mike Newton by tě mohl držet za ruku, až by ti to sešívali – a nemusel by se celou tu dobu potýkat s nutkáním tě zabít. Nesnaž se brát něco z toho, co se stalo, na sebe, Bello. Byl bych ze sebe ještě zhnusenější.“
„Jak jsme se sakra dostali k Miku Newtonovi?“ zeptala jsem se.
„K Miku Newtonovi jsme se dostali proto, že by pro tebe bylo mnohem prospěšnější, kdybys chodila s ním,“ zavrčel.
„To radši umřu, než bych chodila s Mikem Newtonem,“ protestovala jsem. „To radši umřu, než bych chodila s někým jiným než s tebou.“
„Nebuď tak melodramatická, prosím tě.“
„Tak ty nebuď směšný.“
Neodpověděl. Zíral před sebe s ponurým výrazem.
Horečně jsem přemýšlela, čím bych zachránila večer. Když jsme zastavili u nás před domem, pořád jsem ještě neměla nic vymyšleného.
Vypnul motor, ale ruce mu pořád pevně svíraly volant.
„Zůstaneš dnes večer?“ zeptala jsem se.
„Měl bych jet domů.“
Jestli jsem něco nechtěla, tak aby se utápěl ve výčitkách.
„Mám narozeniny,“ přemlouvala jsem ho.
„Nemůžeš mít obojí – buďto chceš, aby lidi tvoje narozeniny ignorovali, nebo to nechceš. Buď tak, nebo tak.“ Jeho hlas byl přísný, ale ne tak vážný jako předtím. Tiše jsem vydechla úlevou.
„Dobře. Rozhodla jsem se, že nechci, abys moje narozeniny ignoroval. Uvidíme se nahoře.“
Vyskočila jsem a sáhla pro balíčky. Zamračil se.
„Nemusíš si je brát.“
„Já je chci,“ odpověděla jsem automaticky, a pak jsem přemítala, jestli to řekl právě proto, abych si je vzala.
„Ne, nechceš. Carlisle a Esme za tebe utráceli peníze.“
„To přežiju.“ Nemotorně jsem si nacpala dárky pod zdravou paži a zabouchla za sebou dveře. On vystoupil z auta a stál vedle mě ani ne ve vteřině.
„Tak mě aspoň nech, abych ti je odnesl,“ řekl a vzal mi je. „Budu ve tvém pokoji.“
Usmála jsem se. „Díky.“
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ povzdechl si a naklonil se, aby mě zlehka políbil na rty.
Když se odtáhl, stoupla jsem si na špičky, abych ten polibek ještě prodloužila. Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a pak zmizel ve tmě.
V televizi se ještě hrálo; jakmile jsem vstoupila domovními dveřmi, slyšela jsem hlasatele překřikovat šumění davu.
„Bell?“ zavolal Charlie.
„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem, když jsem se objevila za rohem. Paži jsem si tiskla k boku. Ten lehký tlak pálil, až jsem nakrčila nos. Anestetikum zjevně přestávalo působit.
„Jaké to bylo?“ Charlie se povaloval na pohovce s bosýma nohama opřenýma o područku. Zbytky svých kdysi kudrnatých hnědých vlasů měl připláclé k jedné straně.
„Alice se překonala. Kytky, dort, svíčky, dárky – prostě všechno.“
„Co jsi dostala?“
„Autorádio.“ A další věci, které ještě neznám.
„No páni.“
„No jo,“ souhlasila jsem. „Jak říkám, parádní oslava.“
„Uvidíme se ráno.“
Zamávala jsem. „Dobrou.“
„Co se ti stalo s rukou?“
Začervenala jsem se a tiše zanadávala. „Uklouzla jsem. Nic to není.“
„Bello,“ povzdechl si a zavrtěl hlavou.
„Dobrou noc, tati.“
Spěchala jsem nahoru do koupelny, kde jsem schovávala pyžamo pro takové noci, jako byla ta dnešní. Nasoukala jsem se do tílka a bavlněných kalhot, které jsem si pořídila místo těch děravých kalhot, v kterých jsem chodívala spát dřív; škubla jsem sebou, jak jsem si tím pohybem zatahala za stehy. Jednou rukou jsem si umyla obličej, vyčistila zuby a pak jsem vpadla do svého pokoje.
Seděl na mé posteli a líně si pohrával s jednou stříbrnou krabičkou.
„Ahoj,“ pozdravil. Hlas měl smutný. Trápil se.
Šla jsem k posteli, sebrala mu z rukou dárky a sedla si mu na klín.
„Ahoj.“ Uvelebila jsem se v jeho kamenné náruči. „Můžu si teď rozbalit dárky?“
„Odkud se vzalo to nadšení?“ divil se.
„Vzbudil jsi mou zvědavost.“
Zvedla jsem dlouhý plochý balíček obdélníkového tvaru, který musel být od Carlislea a Esme.
„Dovol,“ nabídl se. Vzal mi z ruky dárek a jediným plynulým pohybem roztrhl stříbrný papír. Podal mi zpátky bílou hranatou krabičku.
„Víš jistě, že dokážu zvednout víčko?“ zamručela jsem, ale on mě ignoroval.
V krabičce ležel dlouhý tlustý kus papíru, celý potištěný jemným písmem. Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, co na něm stojí.
„My letíme do Jacksonvillu?“ Proti mé vůli se mě zmocnilo vzrušení. Byl to voucher na dvě letenky, pro mě a pro Edwarda.
„Tak je to myšleno.“
„Tomu nemůžu uvěřit. Renée z toho bude celá pryč! Ale nevadí ti to, viď že ne? Je tam slunečno, budeš muset být celý den schovaný.“
„Myslím, že to zvládnu,“ řekl a pak se zamračil. „Kdybych tušil, že dokážeš zareagovat na dárek takhle vhodným způsobem, byl bych tě přiměl, abys ho otevřela před Carlislem a Esme. Myslel jsem, že si budeš stěžovat.“
„No, samozřejmě je to trochu moc. Ale když pojedeš se mnou!“
Zasmál se. „Teď mě mrzí, že můj dárek pro tebe skoro nic nestál. Nenapadlo mě, že jsi schopná chovat se rozumně.“
Odložila jsem letenky stranou a natáhla se pro dárek od něj s rozdmýchanou zvědavostí. Vzal mi ho a rozbalil ho stejně jako ten předchozí.
Podal mi zpátky pouzdro na cédéčko bez přebalu, s prázdným diskem uvnitř.
„Co to je?“ zeptala jsem se rozpačitě.
Neodpověděl; vzal cédéčko a natáhl se přese mě, aby ho vložil do přehrávače na nočním stolku. Stiskl tlačítko přehrávání a v tichu jsme čekali. Pak se rozezněla hudba.
Poslouchala jsem, neschopná vypravit ze sebe slovo, oči vykulené. Věděla jsem, že čeká na mou reakci, ale nemohla jsem mluvit. Oči se mi zalily slzami a já jsem natáhla ruku, abych je utřela dřív, než se mi začnou kutálet po tvářích.
„Bolí tě ruka?“ zeptal se úzkostlivě.
„Ne, nejde o mou ruku. Je to krásné, Edwarde. Tohle je ten nejlepší dárek na světě. Nemůžu tomu uvěřit.“ Zmlkla jsem, abych mohla poslouchat.
Byla to jeho hudba, jeho skladby. První skladba na cédéčku byla moje ukolébavka.
„Říkal jsem si, že bys mi určitě nedovolila, abych ti koupil klavír a mohl ti hrát tady,“ vysvětloval.
„To máš pravdu.“
„Nebolí tě ta ruka?“
„Nebolí.“ Ve skutečnosti mě pod obvazem začínala pálit. Chtěla jsem led. Spokojila bych se s jeho rukou, ale to by mě musel pustit z náruče, a to jsem nechtěla.
„Přinesu ti nějaký prášek.“
„Nic nepotřebuju,“ protestovala jsem, ale on mě sundal z klína a zamířil ke dveřím.
„Charlie,“ zasyčela jsem. Charlie neměl zrovna moc tušení o tom, že u nás Edward často zůstává přes noc. Vlastně by ho kleplo, kdyby se to nějak dohmátl. Ale necítila jsem velkou vinu za to, že ho podvádím. My jsme přece nedělali nic, co bychom před ním museli tajit. Edward s těmi svými pravidly…
„Nechytí mě,“ slíbil Edward, jak mizel tiše ze dveří… a v tu ránu byl zpátky, zachytil dveře ještě dřív, než se zhouply a dotkly se zase rámu. V jedné ruce držel skleničku z koupelny a lahvičku pilulek.
Vzala jsem si pilulky, které mi podal, bez protestů – věděla jsem, že bych hádku prohrála. A ta ruka mě opravdu začínala pěkně bolet.
Do toho nám hrála moje ukolébavka, tichá a líbezná.
„Je pozdě,“ poznamenal Edward. Jednou rukou mě zvedl z postele a druhou odtáhl přikrývku. Položil mě hlavou na polštář a urovnal kolem mě přikrývku. Lehl si vedle mě – na deku, aby mi nebyla zima – a objal mě paží.
Opřela jsem si mu hlavu o rameno a blaženě jsem si povzdychla.
„Ještě jednou děkuju,“ zašeptala jsem.
„Nemáš zač.“
Dlouho jsme mlčeli a já jsem poslouchala svou ukolébavku, která pomalu končila. Začala další píseň. Poznala jsem Esmeinu oblíbenou.
„Na co myslíš?“ zeptala jsem se šeptem.
Chviličku zaváhal, než mi odpověděl. „Myslel jsem na to, co je špatné a co správné, víš?“
Cítila jsem, jak mi po páteři přejelo zachvění.
„Pamatuješ, že jsem se rozhodla, že chci, abys neignoroval moje narozeniny?“ zeptala jsem se rychle a doufala, že nepozná, že se snažím odvést jeho myšlenky jinam.
„Ano,“ přitakal obezřetně.
„No, říkala jsem si, že když mám pořád ty narozeniny, tak bych chtěla, abys mě ještě líbal.“
„Dnes večer jsi nenasytná.“
„Ano, to jsem – ale prosím tě nedělej nic, co udělat nechceš,“ dodala jsem uraženě.
Zasmál se a pak si povzdychl. „Bůh chraň, abych dělal něco, co dělat nechci,“ řekl podivně zoufalým tónem, když mě vzal za bradu a otočil mě tváří k sobě.
Ten polibek začal jako obvykle – Edward byl stejně opatrný jako vždycky a mně se srdce rozbušilo jako blázen taky jako vždycky. A pak jako by se něco změnilo. Najednou byly jeho rty mnohem naléhavější, prsty jeho volné ruky se mi zapletly do vlasů a přidržovaly si můj obličej těsně u jeho. A ačkoliv jsem také měla ruce propletené v jeho vlasech a jednoznačně jsem začínala překračovat jeho bezpečnostní limity, tentokrát mě nezastavil. Jeho tělo mě studilo i přes tenkou deku, ale nedočkavě jsem se k němu tiskla.
Z ničeho nic přestal; odstrčil mě něžně, ale pevně.
Zhroutila jsem se zpátky na polštář, lapajíc po dechu, hlava se mi točila. Něco se mi vybavilo v paměti, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat.
„Promiň,“ omlouval se a taky popadal dech. „To už jsem přehnal.“
„Mně to nevadí,“ oddychovala jsem těžce.
Zamračil se na mě ve tmě. „Snaž se spát, Bello.“
„Ne, chci, abys mě znovu políbil.“
„Zahráváš si s mojí sebekontrolou.“
„Co tě láká víc, moje krev, nebo moje tělo?“ zeptala jsem se vyzývavě.
„Obojí stejně.“ Proti své vůli se krátce usmál a pak zase zvážněl. „Hele, teď už přestaň pokoušet štěstí a spi, ano?“
„Dobře,“ souhlasila jsem a přitulila jsem se blíž k němu. Opravdu jsem si připadala vyčerpaná. Byl to v tolika ohledech dlouhý a náročný den, a přesto jsem necítila žádnou úlevu, že končí. Snad jako kdyby zítra mělo přijít něco horšího. Byla to pošetilá předtucha – co by mohlo být horší než dnešek? Bezpochyby jsem byla ještě trošku v šoku z té večerní nehody.
Snažila jsem se to před ním tajit, ale přitiskla jsem si zraněnou paži k jeho ramenu, aby jeho chladná kůže zklidnila to pálení. Okamžitě se mi ulevilo.
Už jsem napůl spala, možná skoro úplně, když jsem si uvědomila, co mi jeho polibek připomněl; na jaře, když mě musel opustit, aby svedl Jamese z mé stopy, tehdy mě políbil na rozloučenou, a přitom nevěděl, kdy – nebo jestli vůbec – se spolu zase shledáme. Ten dnešní polibek v sobě nesl ten samý bolestný podtón, ale proč, to jsem si nedokázala vysvětlit. V polospánku jsem se otřásla, jako kdybych prožívala nějakou noční můru.

3. KONEC
Ráno jsem si připadala absolutně příšerně. Špatně jsem spala; ruka mě pálila a bolela mě hlava. A mou náladu zrovna nespravilo, jak nevzrušený a odtažitý výraz měl Edward ve tváři, když mě rychle políbil na čelo a vyskočil z mého okna. Bála jsem se, že v době, kdy jsem byla ponořená do nevědomí, možná znovu přemýšlel o tom, co je špatné a co správné, zatímco se díval, jak spím. Tou úzkostí mi bušení ve spáncích zesílilo.
Edward na mě čekal ve škole jako obvykle, ale pořád se nějak divně tvářil. Z očí mu koukalo něco, co jsem nechápala – a co mě děsilo. Nechtěla jsem připomínat včerejší večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli nebude horší, když se tomu tématu budu vyhýbat.
Otevřel mi dveře.
„Jak ti je?“
„Parádně,“ lhala jsem a celá jsem se přikrčila, když se ozvalo zabouchnutí dveří, při kterém se mi hlava rozduněla, až jsem se bála, že se mi rozskočí.
Šli jsme mlčky, on přizpůsoboval svůj krok mému. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale s většinou těch otázek jsem musela počkat, protože byly pro Alici: Jak bylo Jasperovi dnes ráno? Co říkali ostatní, když jsem odešla? Co říkala Rosalie? A to nejdůležitější, co se děje v těch jejích podivných, nedokonalých vizích budoucnosti? Dokáže uhodnout, co si Edward myslí, proč je v tak ponuré náladě? Existuje nějaký reálný základ pro ty mé drobné instinktivní obavy, které ze sebe nějak nedokážu setřást?
Dopoledne ubíhalo pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Alici, ačkoliv mi bylo jasné, že si s ní nebudu moct pořádně promluvit, když u toho bude Edward. Edward se držel stranou. Čas od času se mě<