harry potter a relikvie smrti

film online:

1. část http://filmy.kinotip.cz/harry-potter-a-relikvie-smrti-cast-1-2010/

HARRY POTTER A RELIKVIE SMRTI

1. Temný pán povstává

V úzké, Měsícem osvícené uličce se objevili znenadání dva muži. Chvilku stáli tiše, hůlkami si vzájemně mířili na hruď. Poté, náhle rozpoznaje jeden druhého, schovali své hůlky do svých hábitů a vydali se spěšně stejným směrem.

„Něco nového?“ zeptal se ten vyšší.

„Jen to nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.

Ulička byla lemována na levé straně divokými nízkými ostružinovými keři, na pravé vysokým, úhledně zarovnaným živým plotem. Dlouhé kabáty obou mužů povlávaly mužům za chůze okolo kotníků.

„Obával jsem se, že se zpozdím,“ řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě zobrazovaly a skrývaly tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit. „Bylo to o něco složitější, než jsem očekával. Ale doufám, že bude spokojen. Vypadáte spokojeně, věříte, že Vás přijme v dobrém?“

Snape přikývl, ale více to nerozebíral. Zabočili doprava, na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot zatočil směrem k nim a pokračoval do dálky za pár impozantních železných vrat, blokujících mužům cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil: tiše oba pozvedli své levé ruce na jakýsi pozdrav a prošli přímo skrz, jako kdyby se temný kov proměnil v kouř.

Tisové keře mezitím zahladily zvuky kroků obou mužů. Po jejich pravici se ozýval šramot: Yaxley opět pozdvihl svou hůlku, namířil ji nad hlavu svého společníka, ale zdrojem hluku se ukázal být obyčejný čistě bílý páv, který si vykračoval majestátně po vrcholku živého plotu.

„Luciovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…“ odfrkl Yaxley a zastrčil svou hůlku zpět do hábitu.

Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, v jejímž přízemí se u oken třpytila diamantová světélka. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet fontánu. Pod nohama jim praskal štěrk, když Snape a Yaxley chvátali k hlavním dveřím, které se spěšně rozevřely, jakmile se oba přiblížili, ačkoli poblíž nebyl vidět nikdo, kdo by je otvíral.

Vstupní hala byla obrovská, temně osvětlená a přepychově vyzdobená, s výrazným kobercem, zakrývajícím většinu kamenné podlahy. Oči portrétů s mdlým výrazem ve tváři se otáčely za Snapem a Yaxleym, kteří je míjeli. Oba se zastavili před masivními dřevěnými dveřmi, vedoucími do další místnosti, na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících u dlouhého, vyzdobeného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Osvětlení vycházelo z bouřlivého ohně, který hořel v mramorovém krbu, zakrytém zbarveným zrcadlem. Snape a Yaxley na moment zaváhali a zůstali stát na prahu. Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči se přizpůsobily nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru nohama lidská postava, která byla zjevně v bezvědomí, pomalu se otáčela, jako kdyby byla zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na vyleštěném stole. Nikdo z lidí, kteří seděli u stolu, nevěnoval zavěšené postavě pozornost, snad s výjimkou bledého mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu musí pohlédnout vzhůru.

„Yaxley. Snape,“ ozval se vysoký, čistý hlas z čela stolu. „Jdete na poslední chvíli.“

Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozpoznat více, než jen siluetu. Ale jak se přibližovali, jeho obličej bylo poznat i skrz šero v místnosti – bez vlasů, s hadími rysy, s nozdrami a lesknoucíma se rudýma očima, které měly svislé zorničky. Byl tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře.

„Severusi, sem,“ řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici. „Yaxley – vedle Dolohova.“

Oba muži zaujali jim přidělená místa. Většina párů očí za stolem sledovala Snapa a k němu také Voldemort promluvil první.

„Tak tedy?“

„Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harry Pottera z jeho současného bezpečného místa příští sobotu po setmění.“

Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně vrtěli, zíraje všichni upřeně na Snapa a Voldemorta.

„V sobotu po setmění,“ opakoval Voldemort. Své rudé oči upřel na černé Snapovy s takovým výrazem, že někteří přísedící nevydrželi a zadívali se jinam, zjevně s obavou, že sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce Voldemortova bezertá ústa znetvořila do čehosi, podobného úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – “

„ — ze zdroje, o kterém jsme se bavili,“ potvrdil Snape.

„Můj pane.“

Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi. Všechny obličeje se k němu rázem otočily.

„Můj pane, mé zdroje mluví jinak.“

Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval. „Dawlish, ten bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct.“

Snape se rozesmál.

„Mé zdroje mi říkají, že existuje plán, jak nás navést na falešnou stopu. To musí být ono. Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý tím, že mu neodolá.“

„Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou,“ řekl Yaxley.

„Byl-li ovlivněn matoucím kouzlem, bude to samozřejmě tvrdit s jistotou,“ řekl Snape. „Já ujišťuji Vás, Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harry Pottera nebude hrát žádnou roli. Řád věří, že jsme ministerstvo infiltrovali.“

„Pak alespoň jednu věc řád odhadl správně, ne?“ řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho, sýpavě se zachechtal a jeho smích se s ozvěnou nesl po celém stole.

Voldemort se ale nesmál. Jeho pohled se pomalu zvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a vypadal, že je do něčeho zahloubán.

„Můj pane,“ pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce bude sloužit celá skupina Bystrozorů – “

Voldemort zvedl velkou bílou ruku. Yaxley naráz ztichl a naštvaně sledoval, jak se Voldemort otočil zpátky ke Snapovi.

„Kde toho chlapce chtějí schovat teď?“

„V domě jednoho z Řádu,“ řekl Snape. „Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena maximální ochrana, kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane, že jakmile se ten chlapec dostane tam, bude prakticky nemožné se jej zmocnit, tedy, pokud by Ministerstvo nepadlo před příští sobotou, což by nám mohlo nabídnout možnost zjistit a odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali.“

„Ano, Yaxley?“ zavolal Voldemort na konec stolu, s plaménky tančícími v jeho rudých očích. „Padne ministerstvo do příští soboty?“

Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley pokrčil rameny.

„Můj Pane, o tomto mám dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení obrovského úsilí – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.“

Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně. Jeho soused, Dolohov, muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda.

„To je začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být Brousek obklopen mými muži. Jediný neúspěšný pokus o ministrův život mě posune o hodně zpátky.“

„Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska sesadit.

„Pokud nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši stranu, řekl Voldemort. „Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod mou kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se ke chlapci nedostaneme v jeho cíli, musíme to zvládnout během jeho přepravy.“

„Máme ale výhodu, můj Pane,“ řekl Yaxley, který se zdál rozhodnut získat alespoň drobný souhlas. „Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět.“

„Neudělá ani jedno z toho,“ řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu s ministerstvem spojenému.“

„Tím lépe,“ řekl Voldemort. „Bude se muset přesunout vzduchem. Mnohem jednodušší na získání, řekl bych.“

Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčejícího muže, zatímco mluvil dál, „Měl bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo mnoho chyb, některé z nich i z mé strany. Že Potter vůbec žije je výsledek více mých chyb, než jeho trumfů.“

Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, každý z nich s obavami, že by mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco stále sledoval rotující osobu v bezvědomí.

„Díky vlastnímu nezájmu byly všechny ty nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty jen díky štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Musím být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu.“

Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících shlédlo překvapeně dolů, hledaje zdroj zvuku, který se zdál přicházet zpod jejich nohou.

„Červíčku,“ řekl Voldemort beze změny tónu hlasu, stále zíraje na rotující tělo nad stolem, „neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?“

„Ano m-můj Pane,“ vyjekl malý muž usazený asi v půlce stolu, tak hluboko ve své židli, že ta se nejprve zdála neobsazená. Slezl se ze své židle a rozutíkal se z místnosti, zanechávaje za sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu.

„Jak jsem říkal,“ pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých následovníků, „teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, půjčit hůlku od někoho z vás.“

Tváře kolem něj najednou byly plné šoku, jako kdyby jim právě oznámil, že si chce půjčit ruku jednoho z nich.

„Žádní dobrovolníci se nehlásí?“ řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále mít hůlku.“

Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle krbového ohně vypadala jeho kůže žlutě a voskově a jeho oči byly propadlé a s kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.

„Můj Pane?“

„Tvou hůlku, Lucius, potřebuji tvou hůlku.“

„Já…“

Malfoy pohlédl letmo bokem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí plandaly na zádech, ale pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který si ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.

„Z čeho je?“

„Z jilmu, můj Pane,“ zašeptal Malfoy.

„A jádro?“

„Dračí – blána ze srdce draka.“

„Dobře,“ řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky. Lucius Malfoy na zlomek sekundy nevědomky naznačil, že by snad očekával na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemort postřehl a jeho oči se zlomyslně roztáhly.

„Dát ti svou hůlku, Luciusi? Mou vlastní hůlku?“

Někdo z davu se posměle zachechtal.

„Dal jsem ti tvou svobodu, Luciusi, nestačí ti to? Ale zpozoroval jsem, že ty i tvá rodina nevypadáte v poslední době vůbec šťastně… Co tě tak rozrušuje na mé přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?“

„Nic – nic, můj Pane!“

„Takové lži, Luciusi…“

Náhle se zdálo, že zasyčel měkký hlas, i když se krutá ústa přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové těžko potlačovali hrůzu, jak syčení zesilovalo. Po podlaze pod stolem se podle zvuku plazilo cosi velkého.

Na Voldemortovo křeslo se najednou vyšplhal velký had. Zdál se, že rostl téměř nekonečně, až se uvelebil napříč Voldemortovými rameny. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho oči spojené s vertikálními štěrbinami pro panenky, ani nemrkly. Voldemort tu stvůru nepřítomně stiskl, zíraje přitom stále na Luciuse Malfoye.

„Proč Malfoyovi vypadají tak nešťastně, když si současnou cestu zvolili sami? Není snad můj návrat, růst mé síly, tou nejdůležitější věcí, ke které se toužebně hlásili po mnoho let?“

„Jistě, můj Pane,“ řekl Lucius Malfoy. Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot ze svého horního rtu. „Přáli jsme si to – opravdu.“

Po Malfoyově levici jeho manželka podivně strnule přikývla, ale oči odvrátila od Voldemorta i hada. Po jeho pravici jeho syn, který stále zíral na nehybné tělo nad stolem, rychle pohlédl na Voldemorta a zpět, vyděšený z možného pohledu z očí do očí.

„Můj Pane,“ řekla temná žena uprostřed stolu, jejíž hlas zněl emotivně přiškrceně, „mít Vás zde, v našem rodinném domě, je pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více.“

Seděla vedle své sestry, ač se svými temnými vlasy a očima skrytýma pod těžkými víčky, chováním a stejně tak společenským postavením, tam, kde Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se klaněla Voldemortovi, ačkoli všechna slova nemohla demonstrovat její touhu po blízkosti k Voldemortovi.

„Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více,“ opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu, jak přemýšlel nad vyznáním Bellatrix. „To je od tebe silné vyznání, Bellatrix.“

Začervenala se v obličeji a v očích se jí objevily samým potěšením slzy.

„Můj Pán ví, že říkám plnou pravdu!“

„Nic, co by vás mohlo těšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?“

Zírala na něj, s ústy otevřenými, zjevně zmatená.

„Nevím, kam tím míříte, můj Pane.“

„Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Musíte být velmi hrdí.“

Okolo stolu vybuchl posměšný smích. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně měnili veselé obličeje, někteří udeřili do stolu pěstmi. Obrovský had, v reakci na ten hluk, rozevřel široce svou tlamu a rozzlobeně zasyčel, ale Smrtijedi jej neslyšeli, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových. Obličej Bellatrix, o pár chvil dřív plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitou rudou barvu.

„Není naše neteř, můj Pane,“ křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme na svou sestru nevrhli ani pohled od té doby, co si vzala toho Mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá nic společného s nikým z nás.“

„Cos to říkal, Draco?“ zeptal se Voldemort a ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně. „Budeš jim hlídat vlčátka?“

Bujaré veselí vzrůstalo. Draco Malfoy hrozivě pohlédl na otce, který zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Zatřásla svou hlavou téměř neznatelně, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.

„Dost,“ řekl Voldemort a udeřil svého rozhněvaného hada. „Dost.“

A smích naráz ztichl.

„Mnoho z našich starodávných rodokmenů se za čas nakazí,“ řekl, zatímco na něj Bellatrix zírala, bez dechu, prosenlivě. „Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty části, které ohrožují život zbytku.“

„Ano, můj Pane,“ zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost. „Jakmile bude příležitost!“

„Budete ji mít,“ řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…“

Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pásy.

„Poznáváš našeho hosta, Severusi?“ zeptal se Voldemort.

Snape pozvedl oči ke tváři obrácené vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenu, zachraplala zajatá žena vyděšeně jen „Severusi! Pomoz!“

„Á, ano,“ řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.

„A ty, Draco?“ zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu. Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadal, že už na ni nemůže zírat.

„Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil,“ řekl Voldemort. „Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes se k nám přidala Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel.“

Okolo stolu se ozvalo zašumění pochopení. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.

„Ano… Profesorka Burbageová učila děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…“

Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.

„Severusi… prosím… prosím…“

„Tiše,“ řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity opět ztichla, jako by ji umlčeli. „Jako kdyby jí nestačilo, že rozvrací a špiní mysl čarodějných dětí, napsala profesorka Burbageová zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, tvrdí, musí přijmout tyto zloděje jejich znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo, bezpochyby, snad i s vlkodlaky…“

Tentokrát se nikdo nezasmál. Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Když se Charity Burbageová potřetí otočila tváří ke Snapovi, tekly jí z očí do vlasů slzy. Jak se od něj opět otáčela, podíval se na ni Snape netečně.

„Avada Kedavra“

Záblesk zeleného světla vyplnil každý roh místnosti. Charity spadla, s dunivou ranou, na stůl pod ní, který se zatřásl a zaskřípěl. Pár Smrtijedů se ve svých židlích posunulo zpět. Draco ze své spadl na zem.

„Večeře, Nagini,“ řekl Voldemort jemně, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.

2. Na památku

Harry krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé, přísahaje si pod vousy, otevřel dveře své ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje, který ležel na zemi přede dveřmi jeho ložnice.

„Co to sakra…?“

Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že odpočívalo čísla čtyři v Zobí ulici bylo opuštěné. Možná byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač hlupáků. Nese svou ruku zvedlou, sebral Harry zdravou rukou střepy hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše, sotva viditelného ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod tekoucí vodou.

Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny, během kterých nemohl dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když teď na to myslel – hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to zdálo jako vážný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. Do své mysli si proto poznamenal, že se musí přeptat Hermiony, jak na to, vymotal velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, než se vrátí do pokoje, a zavřel za sebou dveře.

Harry strávil ráno úplným vyprazdňováním jeho školního kufru poprvé od doby, co si jej před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy vyměnil nebo doplnil tři čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků, jedny ponožky, které mu už nebyly. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do toho chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když jej vytáhl, objevilo se zároveň i spoustu krve.

Teď tedy postupoval mnohem opatrněji. Poklekl tedy ještě jednou vedle svého kufru, zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém poblikávalo cosi mezi „PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“, rozbitý a opotřebovaný lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ten ostrý roh, který mu způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět centimetrů dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý kmotr, Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další zbytky. Z daru jeho kmotra už ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně kufru.

Harry se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic, kromě svých jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen zbytek položil na Denního většce z toho dne, který ležel na posteli, aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo rozbité zrcátko, tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.

Další hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a setřídit zbytek do komínků podle toho, jestli je bude nadále potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík, pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu, ponecháno zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc – zřejmě je spálí uprostřed noci, jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od Hagrida, stoh dopisů a jeho hůlku zabalil do starého batohu. V přední kapce byl Pobertův plánek a medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední kapse proto, že by byl cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu, co bylo potřeba vynaložit pro jeho získání.

Na stole, za jeho bílou sovou Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který Harry strávil toto léto v Zobí ulici, jeden výtisk.

Zvedl se ze země, protáhl a přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a jedny po druhém je házel na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že spala, nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, že se v posledních dnech téměř nedostala z klece.

Jak se Harry probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno konkrétní vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil do Zobí ulice na léto – pamatoval si, že na první stránce byla drobná zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové, učitelky předmětu o mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou stránku , rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který celou dobu hledal.

VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA

Napsal Elphias Dóže

Setkal jsem se s Albusem Brumbálem, když mi bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme oba nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to bylo tím, že jsme oba stáli mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i když jsem už nemohl nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým spolužákům bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s sebou těžký úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho otec, Percival, uznán viným ze surového a posléze na veřejnosti hojně rozebíraného útoku na tři mladé mudly.

Albus se nikdy nepokoušel odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento zločin opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se jej na to, ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak Brumbál o této nepříjemné věci odmítal mluvit, ačkoli na toto téma mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali a předpokládali, že Albus mudly také nenávidí. Jak více by se jen mohli mýlit! Jak by stvrdil každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani jedna protimudlovská myšlenka. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele.

V průběhu měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce. Na konci prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jež nesnášel mudly,“ ale jako ten nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to privilegium být jeho přátelé, těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním posláním je – vyučovat.

Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně korespondovat s těmi nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného alchymisty, Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta Wafflinga, kouzelnického teoretika. Pár jeho prací se dostalo do známých publikací, jako například „Přeměňování v dnešní době,“ „Výzvy v “ a „Lektvary v praxi.“ Brumbálova budoucí kariéra se zdála být raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem kouzel. Ačkoli později prosákla na veřejnost informace, že mu byla funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl ambice stát se ministrem.

Tři roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil Albusův bratr, Aberforth. Byli úplně jiní: Aberforth nikdy neležel v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který preferoval řešení problémů diskusí, prosazoval svoje názory bojem. Je ale chybou předpokládat, jak by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi sebou problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti je třeba říci, že žít v Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně zastíněn genialitou svého přítele už tak muselo být nepříjemné, natož když to byl váš bratr. Když jsme já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na (tehdy tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovali a pozorovali jsme zahraniční kouzelníky, než jsme se vydali na svou vlastní kariéru. Do všeho ovšem zasáhla osudová tragédie. Na samém konci naší cesty zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal jediný živitel rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře složit uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na další pouť. Albus už se mnou dále putovat nemohl, jelikož by se zároveň nestihl věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu zbývalo jen málo rodinného zlata.

To byla část našich životů, ve které jsme měli kontaktů nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy, ve kterých jsem mu popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale vyprávěly málo o tom všedním životě, který musel být pro tak báječného kouzelníka mdlý. Ač zahloubaný ve svých vlastních zkušenostech, zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest postihla Brumbálovu rodinu další tragédie: smrt jeho sestry, Ariany.

Ačkoli Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel tak brzy po smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni Albusovi blízcí – a mezi těch pár šťastných jsem mohl započítat i sebe – souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní viny (ačkoli samozřejmě byl nevinen) jej poznamenaly natrvalo.

Vrátil jsem se domů, abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně optimistický, než kdy dříve. Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že smrt Ariany nevedlo ke smíření Albuse a Aberfortha, ale naopak k jejich odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili, když ne blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám zřídka mluvil o svých rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu je nepřipomínat.

Jiní by popsali triumfy následujících let. Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí kouzelnického světa, včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem Starostolce, bude pro další generace neocenitelný. Také se dodnes říká, že žádný kouzelnický duel nebyl lepší, než ten v roce 1945 mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší o děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci bojovali. Brumbálovo vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět jsou brány jako významný bod v kouzelnické historii, srovnatelný se zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem Vy-víte-koho.

Albus Brumbál nikdy nebyl hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť šlo o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho ranném mládí mu dodaly lidskost a sympatii. Jeho ztráta mi bude chybět více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta není nic v porovnání s tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory. Zemřel stejně, jak žil: vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do poslední chvilky jako kdyby podával ruku malému chlapci s dračími neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.

Harry dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál svým obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých půlměsícových brýlí, vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil s pocitem ponížení.

Dříve si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto nekrologu si uvědomil, že jej prakticky vůbec neznal. Nikdy si nepředstavoval brumbálovo dětství či mládí, vypadalo to, jako kdyby už od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný, šedovlasý a starý. Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše.

Nikdy ho ani nenapadlo, zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně to bude znít divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál zúčastnil toho legendárního duelu s Grindelwaldem a Harry ani nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho ostatní úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost, Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho budoucnost plná nebezpečí a nejistoty, že ztratil neopakovatelnou šanci zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že jediná otázka, na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně:

„Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“

„Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“

Po dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce, opatrně jej složil a vložil do prvního svazku knihy „Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii.“ Pak hodil zbytek novin ke hromadě ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší, než obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní věštec, který stále ležel na posteli, a na něm poslední kousek rozbitého zrcátka.

Harry přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a rozložil jej. Když mu jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na titulky a odhodil jej stranou, když se v něm nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby aktuality o Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl to, co mu ráno uteklo.

Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý nadpisek:

KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?

Již příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného mnohými za největšího kouzelníka ze své generace. Po oddělení populárního obrázku vyrovnané moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková odhalí neklidné dětství, mládí plné porušování zákonů, celoživotní rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s sebou do hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen obyčejným školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace, známé jako Fénixův řád? JAK opravdu Brumbál skonal?

Odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte ve žhavě nové biografické knize Život a lži Albuse Brumbála, kterou sepsala Rita Holoubková, se kterou pořídila exkluzivní rozhovor Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku.

Harry prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem se čněla fotografie, zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla perleťové brýle a složitě zatočené blonďaté vlasy, její zuby odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval ten hnusící se obrázek a četl dál.

Jako osoba je Rita Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla přímo do kuchyně na šálek kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch nejčerstvějších klepů.

„No, samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový dlouhý život, plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první z mnoha.“

Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její devítisetstránková kniha byla dokončena za méně, než čtyři týdny po Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento superrychlý výkon podařil.

„Ah, až budete pracovat jako novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou Vaším druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve celý příběh a já jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání splní.“

Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila Holoubková svými vlasy a zasmála se.

„Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to, že si myslí, že sedíme na dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych vyhlížela pstruhy.“

Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí, že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?

„Ale drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou, „víte stejně dobře, jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na Brumbála. Ne každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do neskutečně mnoha osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého vysokého hipogrifa, protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy nemluvil na veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho neklidného a narušeného mládí.“

Vzrůstající publicita biografie od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným rozčarováním, které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl bezúhonný život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo odhalit?

„Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí knihu!“ směje se Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále myslí, že byl Brumbál tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho kdy slyšel zuřit na téma Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta obhajobou tolerance, nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší! Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou minulost, nemluvě o jeho pochybné rodině,, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“

Ptám se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož usvědčení Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před patnácti lety drobný skandál.

„Ah, Aberforth je jen špičkou zamrzlého ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o něčem mnohem horším, než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál umlčet, oba byli obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru, které mě zaujaly, a o drobném hledání nezakrytého a pozitivního hnízda špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách devět až dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy nemluvil o tom, jak si vlastně zlomil nos.“

Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým kouzelnickým objevům?

„Mozek měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být připisovány plné zásluhy za to, co zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“

Ale vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být popřena. Co například jeho proslulá porážka Grindelwalda?

„A, jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem plným naděje. „Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní vítězství by si měli k sobě přivázat bombu – nebo přesněji, bombu Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu prozradit, je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu legend. Poté, co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět k tomu, že Grindelwald prostě jen vyčaroval z konce jeho hůlky bílý kapesník a pomalu se vzdal!“

Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá podat jakékoli další informace, takže se vydáme za vztahem, který jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného.

„Ale ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři budou muset pořídit mou knihu a až tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se Brumbál o Pottera zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to teprve uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi složité dospívání.“

Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala velmi skvělý rozhovor: průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o jeho přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil.

„Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter má jen málo skutečných přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou říct, že znají opravdového Harry Pottera.“

To nás elegantně vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u Brumbálovy smrti?

„Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece všechno v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl, seskočil, nebo byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži, proti kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá? Rozhodnout bude muset kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou knihu.“

Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít. Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková sepsala okamžitý bestseller. Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást na to, co se o jejich hrdinovi objeví.

Harry dočetl na konec článku, ale stále tupě koukal na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly na síle, stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou proti zdi, načež noviny spadly mezi zbytek odpadu, který přečníval z jeho přeplněného odpadkového koše.

Začal slepě chodit po pokoji, otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak mohl znovu položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu hlavou pořád probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter,“ „Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný,“ „Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý!“ „protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce…“

„Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak nervózně vzhlíží.

Harry si prudce sedl na postel. Rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč. Zvedl jej a otáčel jej mezi prsty, zatímco přemýšlel nad Brumbálem a těmi lžemi, kterými ho pomlouvala Rita Holoubková.

V tom se modře zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka. Určitě si to jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes rameno, ale zeď byla divně oranžová, což byla obvyklá volba tety Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo odrazit. Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené oko, jak na něj zírá zpět.

Musel si to představovat, žádné jiné vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel nad svým mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse Brumbála jej už nikdy neprobodnou.

3. Odjezd Dursleových

Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: „Ah! Ty!“

Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel „KLUKU!“, se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou chtěl vzít.

„Že ti to ale trvalo!“ supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. „Slez sem dolů na slovíčko!“

Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley, Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě.

„Ano?“ zeptal se Harry.

„Sedni si!“ řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon sýpavě, jako kdyby jej to slovo řezalo v krku.

Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a promluvil.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl.

„To je překvapení,“ odpověděl Harry.

„Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem – “ ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem, ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil.

„Je to všechno jeden velký podvod,“ řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. „Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa, nejedeme nikam.“

Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil, rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel.

„Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “

„Od někoho z ‚mých lidí‘?“ doplnil Harry.

„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. „Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí s cílem získat dům.“

„Dům?“ opakoval Harry. „Jaký dům?“

„Tento dům!“ zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. „Náš dům! Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a – “

„Zbláznil jste se?“ zeptal se Harry. „Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový hlupák, jak vypadáte?“

„Jak se opovažuješ –!“ zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které viděl ve ztrátě domu.

„Snad jen pokud jste zapomněl,“ řekl Harry, „já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?“

V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti ohromil.

„Ty tvrdíš,“ řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, „že tahle věc s tím Lordem – “

„ – Voldemortem,“ řekl Harry netrpělivě, „a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley – “

Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingsley Pastorek a Arthur Weasley, zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná návštěva u strýce Vernona s pochopením.

„ – Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit.“

Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, „Musíte se začít skrývat a Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje.“

Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.

„Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Vernon Dursley náhle.

„Existuje,“ odpověděl Harry překvapeně.

„Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!“

Harry se zasmál – nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické – vkládal naděje do státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil.

„Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingsley,“ odpověděl Harry. „Myslíme si, že bylo Ministerstvo infiltrováno.“

Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem.

„Dobrá,“ řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. „Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa – Kingsleyho.“

Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky probírali snad tucetkrát.

„Jak jsem vám už řekl,“ procedil mezi zubama, „Kingsley chrání mud—chci říct, vašeho premiéra.“

„Přesně – takže je nejlepší!“ řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku. Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingsleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí.

„No, prostě už střeží jiné,“ řekl Harry. „Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc, než jen tuhle práci – “

„Až uvidíme jejich životopisy…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil se na nohy, popostoupil ke strýci.

„To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody – pády, výbuchy, vykolejení a všechno, co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za to on – Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se svého syna!“

Dudley si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si ústa odkryl a zeptal se: „Ono… ono jich je víc?“

„Víc?“ zasmál se Harry. „Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj – “

„Dobře, dobře,“ zahřímal Vernon Dursley. „Povedlo se ti to – “

„To doufám,“ řekl Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi, mozkomorové, možná dokonce i neživí – což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem – se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc.“

Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona, Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: „A co má práce? Co Dudleyho škola? Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají – “

„Vy snad nerozumíte?“ zakřišel Harry. „Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým rodičům!“

„Tati,“ řekl Dudley hlasitě, „Tati – já s lidmi z toho Řádu půjdu.“

„Dudley,“ řekl Harry, „poprvé v životě neplácáš nesmysly.“ Věděl, že tuhle bitvu vyhrál. Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Ani za nic by se od svého Dudlánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem.

„Budou zde do pěti minut,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových, opustil místnost. Šance, že odejde – pravděpodobně už navždy – svou tetu, strýce a bratrance, bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti?

Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho ignorovala.

„Brzy, už brzy odsud zmizíme,“ promluvil k ní Harry. „A pak se budeš moct zase proletět.“

V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami.

„Harry Potter!“ ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. „Nesmírná pocta!“

„Díky, Dedale,“ řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. „Je to od vás šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…“

„Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!“ řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své matce.

„Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je jednoduchý,“ řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. „Musíme opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem domě – jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej zatknout – musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?“ zeptal se zdvořila strýce Vernona.

„Jestli umím – ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!“ vyprskl strýc Vernon.

„To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a páček úplně ztracen,“ řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl.

„Ani to neumí řídit,“ zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia.

„A ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili rozpisy – “

„Co tím myslíte?“ vyhrkl Harry. „měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?“

„Nemůže,“ řekla Hestia stručně, „Pošuk ti to vysvětlí sám.“

Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně poskočili, když se ozvalo hlasité „Pospěšme si!“ Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek.

„Mají pravdu, máme velmi nabitý program,“ řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami a složil je zpět do svého hábitu. „Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí.“ Otočil se k Dursleyovým, „Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?“

Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v místě, kde byly schovány jeho hodinky.

„Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale,“ zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté láskyplné, možná uplakané poslední sbohem.

„To není potřeba,“ zamumlal Harry a strýc Vernon svým „Tak se s tebou teda loučíme, kluku,“ jen vše potvrdil.

Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to vypadalo, že to nezvládne – zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako metronom.

„Jsi připraven, Dudlánku?“ zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou přezku na batohu – to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat.

Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet připomínal Drápa.

„Tak pojďme,“ řekl strýc Vernon.

Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal „nerozumím tomu.“

„Čemu nerozumíš, Dudlánku?“ zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna.

Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho.

„Proč s námi nejde?“

Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání stát se baletkou.

„Co?“ řekl strýc Vernon nahlas.

„Proč nejde taky?“ zeptal se Dudley.

„No… on – on nechce,“ řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, „je to tak, že nechceš?“

„Ani za nic,“ řekl Harry.

„Tady to máš,“ řekl strýc Vernon Dudleymu. „Tak pojďme, ať už jsme pryč.“

Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky.

„Co je zase?“ vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje.

Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se sebou se zeptal „a kam půjde?“

Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach. Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila.

„Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?“ zeptala se zmateně.

„Myslím, že to víme,“ řekl Vernon Dursley. „Půjde s někým z vašich lidí, není to tak? Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme.“

Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval.

„Půjde s někým z našich lidí?“ Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají o toho proslulého Harry Pottera.

„Je to v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Opravdu na tom nezáleží.“

„Nezáleží?“ opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem.

„To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?“

„Ehm – ne, neuvědomují,“ řekl Harry. „Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem si na to už zvykl – “

„Nemyslím si, že bys byl budižkničemu.“

„Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý zároveň.

„No… tedy… díky, Dudley.“

Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal „Zachránils mi život.“

„To není přesné,“ řekl Harry. „Mozkomorové by ti vysáli duši…“

Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela být vůbec nástraha – nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem.

Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho.

„T-tak sladký Dudlánek…“ vzlykala mu na hrudi. „T-takový milý chlapec… J-jak dokázal poděkovat…“

„Ale on mu vůbec nepoděkoval!“ řekla Hestia rozhořčeně. „Řekl pouze, že si nemyslí, že by Harry byl budižkničemu!“

„Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet ‚Miluju tě‘,“ řekl Harry, s pocity mezi rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě zachránil Harryho z hoř