harry potter a princ dvojí krve

Napsal micik (») 3. 12. 2010 v kategorii Harry potter, přečteno: 2309×
harry-potter-a-princ-dvoji-krve-view.jpg

film online:

http://filmy.kinotip.cz/harry-potter-a-princ-dvoji-krve-2009/

DALŠÍ  MINISTR

Blížila se půlnoc, premiér seděl sám ve své kanceláři a četl dlouhé sdělení, které mu plynulo hlavou, aniž by za sebou zanechalo tu nejnepatrnější známku významu. Čekal na telefonát prezidenta z jedné velmi vzdálené země a mezi přemýšlením, kdy ten zatracený muž zavolá, a tím, že zkoušel potlačit nepříjemné vzpomínky na velmi dlouhý, únavný a těžký týden, nebylo v jeho hlavě mnoho místa na cokoli dalšího. Čím víc se pokoušel soustředit na písmo na stránce před sebou, tím jasněji mohl premiér vidět škodolibou tvář jednoho ze svých politických oponentů. Tento puntičkářský kritik se objevil ve zprávách ještě toho dne, nejen aby vyjmenoval všechny ty strašlivé věci, jež se minulý týden staly, ale také aby vysvětlil, proč byly všechny chybou vlády.

Puls premiéra se zrychlil jen při pomyšlení na ta obvinění, která nebyla ani čestná, ani pravdivá. Jak by někdo pro všechno na světě mohl předpokládat, že jeho vláda zastaví to zřícení mostu? Bylo urážející naznačovat, že toho na mostech moc neutratili. Most byl méně než deset let starý a i ti nejlepší experti byli v koncích, když měli vysvětlit, proč se rozlomil ve dví, přičemž poslal tucet automobilů do vodních hlubin řeky protékající pod ním. A jak se kdokoli opovažuje poukazovat na to, že bylo málo policistů, což vyústilo v ty dvě ohavné zpopularizované vraždy? Nebo že vláda měla nějak předpovědět ten mimořádný hurikán v západní Anglii, který způsobil velké škody jak na lidech, tak na majetku? A byla to jeho chyba, že jeden z jeho nižších ministrů, Herbert Chorley, si vybral tento víkend, aby se choval tak podivně, že se nyní chystá strávit se svou rodinou o hodně víc času?

„Ponurá nálada sevřela zemi,“ zakončil oponent, stěží zakrývaje svůj ironický úsměv.

A naneštěstí, tohle byla úplná pravda. Ministerský předseda to sám cítil, lidé opravdu vypadali stísněněji než obvykle. Dokonce i počasí bylo pochmurné; celá tahle chladná mlha uprostřed července, to nebylo správné, to nebylo normální.

Obrátil druhou stranu sdělení, viděl, jak dlouze pokračovalo a vzdal to jako marnou práci. Protáhl si ruce nad hlavou a rozhlédl se truchlivě po své kanceláři. Byla to hezká místnost se skvělým mramorovým krbem naproti posuvnému oknu, pevně zavřenému proti chladu k ročnímu období zcela nepatřičnému. S nepatrným zachvěním se premiér zvedl a přešel k oknu, dívaje se ven na tenkou mlhu, jež se sama tlačila proti sklu. A vtom, když stál otočený zády k místnosti, uslyšel slabé zakašlání.

Ztuhl, nos na nose se svým vlastním vyděšeným odrazem v temném skle. Znal ten kašel. Už ho předtím slyšel. Velmi pomalu se otočil, aby čelil prázdné místnosti.

„Haló?“ řekl a snažil se, aby zněl odvážněji, než se cítil.

Na krátký okamžik si dovolil zadoufat, že mu nikdo neodpoví. Avšak náhle se ozval jiskřivý rázný hlas, který zněl, jako by četl připravené prohlášení. Vycházel, jak premiér věděl hned po prvním zakašlání, od malého, žábě se podobajícího muže s dlouhou stříbrnou parukou, jenž byl vymalován na maličké, špinavé olejomalbě v dalekém rohu místnosti.

„Ministerskému předsedovi mudlů. Musíme se nutně sejít. Odepište laskavě ihned. S pozdravem Popletal.“

Muž na obraze se na premiéra díval tázavě.

„Ehm,“ řekl premiér, poslyšte, není pro mě nejvhodnější doba, víte, očekávám telefonát od prezidenta z …“

„To se může odložit,“ řekl portrét náhle. Srdce premiéra pokleslo. Bál se toho.

„Ale já opravdu spíše doufal, že budu mluvit …“

„Zařídíme, aby prezident zapomněl zavolat. Místo toho zavolá zítra večer,“ řekl malý muž. „Laskavě okamžitě odpovězte panu Popletalovi.“

„Já, ach, velmi dobře,“ řekl ministerský předseda slabě. „Ano, setkám se s Popletalem.“

Spěchal zpět ke svému stolu, urovnávaje si za chůze svou kravatu. Stěží se vrátil na svou židli a upravil svou tvář do výrazu, o němž doufal, že je uvolněný a neztrápený, když z prázdného ohniště pod krbovou římsou vyšlehly jasně zelené plameny. Díval se, zkoušeje neprozradit záchvěv překvapení nebo obavy, jak se mezi plameny objevil statný muž, točící se jako káča. O pár vteřin později vylezl na docela starožitný kobereček, přičemž si očišťoval od popela rukávy svého proužkovaného pláště se cvočky, v ruce držel buřinku citrusově zelené barvy.

„Ach, ministře,“ řekl Kornelius Popletal, kráčeje mu vstříc s napřaženou rukou, „rád vás zase vidím.“

Premiér upřímně nemohl tento kompliment vrátit, takže raději neřekl nic. Nebyl ani trochu potěšen, že vidí Popletala. Jeho příležitostná zjevení, nehledě na to, že samy o sobě byly děsivé, obecně značily, že uslyší velmi špatné zprávy. Kromě toho Popletal vypadal zjevně znepokojeně. Byl hubenější, jeho vlasy byly řidší a šedší a jeho tvář vypadala zmačkaně. Premiér už tento výraz viděl u politiků a nikdy nevěstil nic dobrého.

„Jak vám mohu pomoci?“ řekl, potřásal velmi jemně Popletalovi rukou a pobízel ho k nejmohutnější židli před stolem.

„Těžko říct, kde začít,“ zamumlal Popletal, vytáhnul židli, posadil se a položil si svou zelenou buřinku na kolena. „To byl týden, to byl týden.“

„Také jste měl špatný, že?“, zeptal se premiér strnule, doufaje, že tím rozvede to, co už měl na talíři docela dlouho bez nějaké speciální pomoci od Popletala.

„Ano, samozřejmě,“ řekl Popletal, unaveně si přitom protřel oči a zasmušile pohlédl na premiéra. „Měl jsem tentýž týden, jaký jste měl Vy, ministře. Brockdaleský most, zavraždění Bonesové a Vanceové, ani nezmiňuji ten rámus v Západní Anglii.“

„Vy, ehm vaši, … chci říct, někteří z vašich lidí byli zapojeni v těchto – v těchto věcech?“

Popletal si přeměřil premiéra vážným pohledem. „Samozřejmě byli,“ řekl. „Jistě jste si všiml, o co jde?“

„Já“, zaváhal premiér.

Byl to přesně ten druh chování, který ho nutil nesnášet Popletalovy návštěvy. Byl koneckonců ministerský předseda a netěšilo ho, když byl nucen cítit se jako nevzdělaný školák. Ale jistě, bylo tomu tak už od prvního setkání s Popletalem v jeho úplně první den jako v úřadu. Vzpomínal si na to, jako by to bylo včera, a věděl, že ho to bude pronásledovat až do smrti.

Stál sám v této kanceláři, vychutnávaje si svůj triumf po mnoha letech snění a plánování, když za sebou uslyšel zakašlání, stejné jako dnes večer, a otočil se, aby zjistil, že ten škaredý portrét na něj mluví, oznamuje, že Ministr kouzel přijede a sám se mu představí. Přirozeně, myslel si, že dlouhá kampaň a volební napětí způsobilo, že se zbláznil. Byl zcela zděšen při zjištění, že na něj mluví obraz, ačkoliv to nebylo nic proti tomu, jak se cítil, když čaroděj, který se sám ohlásil, vyskočil z krbu a potřásl mu rukou. Zůstal naprosto neschopný slova během Popletalova laskavého vysvětlení, že čarodějky a čarodějové stále žijí v utajení po celém světě, a jeho ujištění, že jimi nechce jeho hlavu zatěžovat, protože Ministerstvo kouzel převzalo odpovědnost za celou kouzelnickou společnost a zabezpečilo, aby se nemagická populace o nich nedozvěděla. Byla to, řekl Popletal, těžká práce, zahrnout vše od předpisů na zodpovědné užívání košťat po udržení dračí populace pod kontrolou (premiér si pamatoval, jak svíral stůl jako oporu přesně v tomto místě). Popletal pak otcovsky poklepal na rameno ohromeného politika.

„Nemusíte se bát,“ řekl, „je pravděpodobné, že mě už neuvidíte. Budu vás obtěžovat jen, bude-li se v našich končinách dít něco opravdu vážného, něco, co by mohlo ovlivnit mudly - nemagickou populaci, řekl bych. Z jiného hlediska je to život, a tak žijme. A musím říci, že to berete mnohem lépe než Váš předchůdce. Snažil se mě vyhodit oknem, protože si myslel, že jsem podvodník od opozice.“

V tom konečně premiér našel svůj hlas. „Vy jste … Vy tedy nežertujete?“

Byla to jeho poslední zoufalá naděje.

„Ne,“ řekl Popletal mile. „Ne, obávám se, že ne. Podívejte.“

A proměnil premiérův šálek v pískomila.

„Ale,“ řekl premiér bez dechu, zatímco sledoval svůj šálek čaje, jak žvýká roh jeho dalšího proslovu, „ale proč – proč mi nikdo nic neřekl?“

„Jen sám Ministr kouzel se odhalí aktuálnímu mudlovskému premiérovi,“ řekl Popletal a schovával si svou hůlku zpátky do bundy. „Shledáváme to jako nejlepší způsob zachování utajení.“

„Ale potom,“ blekotal premiér, „proč mě můj předchůdce nevaroval?“

Teď se Popletal opravdu rozesmál.

„Můj drahý předsedo, Vy to snad někomu řeknete?“

Stále se řehtaje, vhodil Popletal nějaký prášek do krbu, vstoupil do smaragdových plamenů a zmizel s hučivým zvukem. Premiér tam stál docela bez hnutí a poznal, že on by se nikdy tak dlouho, jak jen bude žít, neodvážil zmínit o tomto setkání živé duši, protože kdo by mu pro všechno na světě uvěřil?

Ten šok trval nějakou dobu, než zmizel. Na čas zkoušel přesvědčit sám sebe, že Popletal byl opravdu halucinací vyvolanou nedostatkem spánku během jeho vyčerpávající volební kampaně. Ve zbytečném pokusu smazat všechny vzpomínky na toto nepohodlné setkání, daroval pískomila své oblíbené neteři a nařídil své osobní sekretářce, aby sundala portrét škaredého malého muže, který oznámil Popletalův příchod. Avšak k premiérově zděšení obraz nebylo možné přemístit. Když se několik tesařů, stavitel nebo dva, umělecký historik a kancléř z ministerstva financí snažili neúspěšně vypáčit jej ze stěny, premiér upustil od pokusu a jednoduše se rozhodl, že bude doufat, že ta věc zůstane nehybná a tichá po zbytek jeho úřadování v kanceláři. Občas by mohl přísahat, že koutkem oka zahlédl obyvatele malby zívat, nebo škrábat si nos; dokonce jednou nebo dvakrát jednoduše vyšli z rámu a nezanechali po sobě nic než napnuté plátno hnědé jako bláto. Avšak naučil se nedívat se na ten obrázek tak často a vždy si pevně řekl, že jeho oči si s ním jen tak zahrávaly, když se něco takového stalo.

Poté, před třemi roky, za noci velmi podobné té dnešní, byl premiér sám ve své kanceláři, když začal portrét znovu oznamovat blízký příchod Popletala, který dovnitř vpadnul krbem, nasáklý vodou a ve stavu značné paniky. Předtím, než se premiér stačil zeptat, proč Popletal polil celou jeho kancelář, začal kázat o vězení, o němž premiér nikdy neslyšel, o muži jménem Sirius Black, o něčem, co znělo jako Bradavice a o chlapci nazývaném Harry Potter. Nic z toho nedávalo premiérovi nejmenší smysl.

„Právě jsem přišel z Azkabanu,“ supěl Popletal vylévající velké množství vody z lemu své buřinky do kapsy. „Uprostřed Severního moře, víte, odporný let, mozkomorové jsou zmatení.“ Otřásl se hrůzou. „Ještě nikdy jim nikdo neunikl. V každém případě jsem za vámi musel přijít, ministře. Black je známý vrah mudlů a možná plánuje znovu se připojit s Vy-víte-kým. Ale jistě, vy vlastně nevíte, kdo je Vy-víte-kdo!“ Chvíli beznadějně zíral na premiéra a poté řekl: „No, posaďte se, sedněte si, raději vám to… Dejte si whisky…"

Premiér měl vztek, že byl požádán, aby se posadil ve své vlastní kanceláři, nalil si svou vlastní whisky, ale nicméně se posadil. Popletal vytáhl svou hůlku, vykouzlil ze vzduchu dvě velké sklenice plné jantarové tekutiny, strčil jednu z nich premiérovi do ruky a povytáhl si židli.

Popletal hovořil déle než hodinu. V jednom bodě odmítal říct jisté jméno nahlas a místo toho jej napsal na kousek papíru, který strčil do premiérovy volné ruky. Když se konečně Popletal zvedl k odchodu, premiér se postavil také.

„Takže vy myslíte, že,“ zašilhal na jméno ve své levé ruce, „Lord Vol-„

„Ten-který-nesmí-být-jmenován!“, zavrčel Popletal.

„Omlouvám se. Myslíte tedy, že Ten-který-nesmí-být-jmenován je stále naživu?“

“No, Brumbál tvrdí, že ano,“ řekl Popletal, když si pod bradou zapínal svůj proužkovaný plášť se cvočky, „ale my ho nikdy nenašli. Pokud se ptáte, není nebezpečný, jestliže nedostane podporu. Takže je to Black, kterého bychom se měli obávat. Vyhlásíte tedy to varování? Výborně. No, doufám, že se už znovu nesetkáme, premiére! Dobrou noc.“

Ale setkali se. O necelý rok později se utrápeně vypadající Popletal z ničeho nic objevil v pracovně, aby premiéra informoval, že nastaly potíže na Světovém famfarpólovém (nebo tak nějak to znělo) poháru a že několik mudlů bylo „zapleteno“, ale aby se premiér nebál. Fakt, že bylo opět spatřeno Znamení Vy-víte-koho, nic neznamená. Popletal si byl jist, že šlo o ojedinělý případ a Oddělení pro vztahy s mudly již pracovalo s paměťovými úpravami, jak řekli.

„Ach, málem jsem zapomněl,“ dodal Popletal. „Dovážíme tři zahraniční draky a sfingu pro Turnaj tří kouzelníků, vcelku rutinní záležitost, ale Oddělení pro regulaci a kontrolu kouzelných tvorů mi říká, že je dáno zákonem, že vám musíme hlásit, pokud budeme přivážet do země vysoce nebezpečné tvory.“

„Já- cože draky?“, zabreptal premiér.

„Ano, tři,“ řekl Popletal. „A sfingu. No, přeji vám pěkný den.“

Ministerský předseda doufal, že draci a sfingy budou tím nejhorším, ale nebyli. Méně než za dva roky poté, Popletal znovu vybuchl krbem, tentokrát s novinou o hromadném útěku z vězení v Azkabanu.

„Hromadný útěk?“, opakoval premiér chraptivě.

„Není třeba se bát, není třeba se bát!“ křičel Popletal s jednou nohou v plamenech. „V mžiku je pochytáme, jen jsem myslel, že byste to měl vědět!“ A předtím, než mohl premiér zavolat „ne, počkejte ještě chvíli,“ Popletal zmizel ve sprše zelených jisker.

Ať už si tisk nebo opozice říkaly, co chtěly, premiér nebyl hlupák. Nemohlo ujít jeho pozornosti, že se navzdory Popletalovým ujištěním při jejich prvním shledání vídali čím dál častěji, ani to, že se Popletal s každou návštěvou stával více rozčilenějším. Ačkoli rád přemýšlel o Ministru kouzel (nebo, jak sám pro sebe stále nazýval Popletala, o Dalším ministrovi), nemohl si pomoci a jen se bál, že příště, až se Popletal objeví, bude to se stále vážnějšími novinkami. Proto místo, odkud opět vyšel Popletal z ohně, rozcuchaný a podrážděný a vážně překvapen, že premiér přesně neví, proč tu je, bylo snad tou nejhorší věcí, která se stala v průběhu tohoto mimořádně ponurého týdne.

„Jak bych měl vědět, co se děje v, ehm, kouzelnické komunitě?“, obořil se teď premiér. „Mám zemi, kterou musím spravovat a v tuto chvíli docela dost starostí i bez-„

„Máme stejné starosti,“ přerušil ho Popletal. „Brockdaleský most se neporouchal sám. To nebyl pravý hurikán. Tamty vraždy nebyli prací mudlů. A rodina Herberta Chorleyho bude bezpečnější bez něj. V současné době pracujeme na opatřeních, abychom jej mohli převézt do nemocnice Svatého Munga pro kouzelné nemoci a zranění. Přesun se může uskutečnit dnes večer.“

„Co to? Obávám se, že jsem… Cože?“, burácel premiér.

Popletal se zhluboka nadechl a řekl: „Premiére, je mi velmi líto, že vám musím oznámit, že je zpátky. Ten-kdo-nesmí-být-jmenován se vrátil!“

„Vrátil? Když říkáte, že se vrátil, je naživu? Myslím-“

Premiér zatápal v paměti po detailech té hrozné rozmluvy před třemi léty, kdy mu Popletal pověděl o čaroději, který byl nejobávanějším ze všech, o čaroději, který spáchal tisíc hrůzných zločinů před svým záhadným zmizením před patnácti lety.

„Ano, žije,“ řekl Popletal. „Jen nevím jestli je ten muž živý, když nemůže být zabit? Opravdu tomu nerozumím a Brumbál nic pořádně nevysvětlí, ale jinak, jistě dostal tělo a chodí, mluví a zabíjí, takže předpokládám, že pro účely naší diskuse … ano, je naživu.“

Premiér nevěděl, co na to říct, ale neodbytný zvyk jevit se jako dobře informovaný o všem, co vyjde na povrch, ho přiměl dosadit jakýkoli detail, na který si vzpomínal z jejich předchozích rozhovorů.

“Je Sirius Black s, ehm, Tím-kdo-nemá-být-jmenován?“

“Black? Black?“, řekl Popletal roztržitě, obraceje svou buřinku rychle ve svých prstech. „Myslíte Siriuse Blacka? U Merlinových vousů, ne. Black je mrtvý. Vyšlo najevo, že jsme se, ehm, v Blackovi zmýlili. Nakonec byl nevinný. A nebyl ani ve společenství Toho-kdo-nesmí-být-jmenován. Myslím,“ dodal na svou obhajobu, roztáčeje klobouk čím dál rychleji, „že všechna svědectví to napovídají - máme více než padesát očitých svědků ale jinak, jak říkám, je mrtvý. Ve skutečnosti byl zavražděn. Na Ministerstvu kouzel. Vlastně bude zahájeno pátrání.“

V tuto chvíli ke svému velkému překvapení pocítil premiér prchavé bodnutí soucitu s Popletalem. Avšak bylo skoro okamžitě zastíněno žárem samolibosti při pomyšlení, bez ohledu na to, že se sám mohl ocitnout v oblasti vyskakování z krbů, nikdy se nestala vražda v žádném z vládních oddělení pod jeho velením. Ne, ještě rozhodně ne.

Zatímco se premiér tajně dotkl dřevěné desky svého stolu, Popletal pokračoval: „Ale Black je teď vedlejší. Hlavní je, že jsme ve válce, premiére, a musejí být učiněny jisté kroky.“

„Ve válce?“, opakoval ministerský předseda nervózně. „Jistě je to trochu zveličené?“

„Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se spojil s těmi svými následovníky, kteří v lednu uprchli z Azkabanu,“ řekl Popletal. Mluvil teď stále rychleji a svou buřinkou kroužil tak rychle, že to byla jen citrusově zelená skvrna. „Od té doby, co jsou na svobodě, způsobili velkou spoušť. Brockdaleský most - on to udělal, premiére. Vyhrožuje, že zabije spoustu mudlů, pokud pro něj neodstoupím a-“

„Takové neštěstí, takže to byla vaše vina, že ti lidé byli zavražděni, a já mám zodpovídat otázky o zrezivělé výstroji a zkorodovaných spojích a já nevím, o čem ještě!“ řekl premiér zuřivě.

„Má vina!“ řekl Popletal, který už rudnul. „Říkáte, že vy byste raději ustoupil vydírání, jako je tohle?“

„Možná ne,“ řekl premiér a přitom vstal a přecházel po pokoji, „ale vynaložil bych veškeré úsilí na dopadení vyděrače předtím, než způsobí takové zvěrstvo!“

„Opravdu si myslíte, že jsem už neučinil veškerá opatření?“ Zeptal se Popletal rozhořčeně. „Každý bystrozor na ministerstvu ho už zkouší najít a pochytat jeho následovníky, ale právě mluvíme o jednom z nejmocnějších čarodějů všech dob, o čaroději, který unikal zatčení více než tři desetiletí!“

„Takže předpokládám, že mi teď povíte, že způsobil i ten hurikán v západní Anglii,“ řekl premiér, jehož hněv stoupal s každým krokem, který ušel. Bylo k vzteku dozvídat se pravou příčinu všech těch strašných pohrom a nemít možnost říct to veřejnosti. Bylo to snad horší, než kdyby to nakonec byla chyba vlády.

„To nebyl žádný hurikán,“ řekl Popletal zbědovaně.

„Promiňte?“ vyštěkl premiér, nyní ještě více dupající sem a tam. „Vyvrácené stromy, odtržené střechy, ohnuté sloupy pouličního osvětlení, děsivá zranění-„

„Byli to Smrtijedi,“ řekl Popletal. „Následovníci Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. A čekáme obrovské potíže.“

Premiér se náhle zastavil, jako by narazil do neviditelné zdi. „Jaké potíže?“

Popletal se zašklebil. „Posledně použil obry, když chtěl jít s velkým efektem. Dezinformační kancelář pracovala přes čas, měli jsme týmy paměťových kouzelníků, kteří se snažili upravit paměti všech mudlů, kteří viděli, co se doopravdy stalo. Spousty lidi z Oddělení pro regulaci a kontrolu kouzelných tvorů hledají poblíž Somersetu, ale nikde nemůžou toho obra najít. To je katastrofa.“

„To neříkejte!“, řekl ministerský předseda zuřivě.

„Nepopírám, že morálka je na Ministerstvu velmi nízká,“ řekl Popletal. „Všechny tyhle věci a pak jsme ztratili Amelii Bonesovou.“

„Ztratili koho?“

„Amelii Bonesovou. Vedoucí Oddělení výkonu kouzelnických práv. Myslíme si, že Ten-kdo-nesmí-být-jmenován ji nejspíš osobně zabil, protože byla velmi nadanou čarodějkou a podle vyšetřování opravdu nedala svou kůži lacino.“

Popletal si pročistil hrdlo a s námahou, jak se zdálo, přestal točit svou buřinkou.

„Ale ta vražda byla v novinách,“ řekl premiér, momentálně odchýlen od své zlosti, „v našich novinách. Amelia Bonesová. Jen se v nich říkalo, že to byla žena středního věku, která žila sama. Byla to odporná vražda, že? Měla dost velkou publicitu. Policie je bezradná, víte?“

Popletal si povzdechl. „No to jistě je,“ řekl. „Zavražděná v pokoji zamčeném zevnitř, že?“ My, na druhou stranu, víme přesně, kdo to udělal, ne že by nás to ale posunulo blíže k jeho zatčení. A pak tady byla Emmeline Vanceová, možná jste o ní neslyšel …“

„Ach ano, slyšel!“, řekl premiér. „Ve skutečnosti se to stalo právě tady na rohu nedaleko odtud. Noviny s tím měly svůj den – úpadek práva a řádu na úřadu vlády …“

„A jako by toho nebylo dost,“ řekl Popletal, stěží naslouchaje premiérovi, „máme mozkomory hemžící se všude kolem, útočící na lidi zleva, zprava, středem…"

Kdysi dávno, za šťastnějších časů, by tato věta pro premiéra byla nesrozumitelná, ale nyní byl moudřejší. „Myslel jsem, že mozkomorové střeží vězně v Azkabanu,“ řekl opatrně.

„Střežili,“ řekl Popletal unaveně. „Ale už ne. Opustili vězení a přidali se k Vy-víte-komu. Nepředstírám, že to byla rána.“

„Ale,“ řekl premiér s pocitem vyvstávajícího děsu, „neříkal jste mi, že to jsou tvorové, kteří z lidí vysávají naději a pocit štěstí?“

„To je pravda. A rozmnožují se. To je to, co způsobuje tuhle mlhu.“

Premiér bojácně usedl do nejbližší židle. Představa neviditelných stvoření útočících v městech a na venkově, žijících zoufalstvím a skleslostí mezi jeho voliči, v něm vyvolávala pocit slabosti. „Koukejte, Popletale, musí se s tím něco udělat! Je to vaše povinnost, protože jste Ministr kouzel!"

„Drahý premiére, opravdu si myslíte, že jsem stále Ministrem kouzel po tomhle všem? Před třemi dny mě sesadili! Veškerá kouzelnická veřejnost požadovala mé odstoupení do čtrnácti dnů. Za celou dobu, co jsem v úřadě, jsem je neviděl tak jednotné!", řekl Popletal, a zároveň provedl odvážný pokus o úsměv.

Premiér nebyl momentálně schopen slova. Přes rozhořčení nad situací do které se dostal, stále trochu soucítil se scvrklým člověkem sedícím naproti němu. „To je mi líto," řekl nakonec. „Můžu něco udělat?"

„Je to od vás velmi laskavé, pane premiére, ale nemůžete. Byl jsem sem poslán, abych vás seznámil s nedávnými událostmi a představil Vám mého nástupce. Docela jsem si myslel, že už tady bude, ale pochopitelně je právě velmi zaneprázdněný mnoha věcmi, které musí udělat."

Popletal se podíval na obraz malého ošklivého muže s dlouhou, stříbrnou, kudrnatou parukou, který se šťoural v uchu hrotem brka. Když zachytil Popletalův pohled, prohlásil: „Bude tu za chvíli. Jen co dokončí dopis pro Brumbála."

„Přeji mu hodně štěstí,“ řekl Popletal a poprvé byla v jeho hlase cítit hořkost. Posledních čtrnáct dnů jsem psal Brumbálovi dvakrát denně, ale on neustoupí. Jestliže je stále připraven přesvědčit chlapce, doufám, že ano… No, možná se Scrimgeourovi povede lépe.“

Popletal přešel do něčeho, co mělo být ukřivděné ticho, ale to bylo téměř okamžitě přerušeno obrazem, který náhle promluvil svým chraplavým, oficiálním hlasem.

„Premiére mudlů. Požaduji setkání. Naléhavé. Laskavě odpovězte okamžitě. Rufus Scrimgeour, Ministr kouzel."

„Ano, ano, v pořádku," řekl premiér roztržitě, a sotva ustupoval, když vtom plameny v krbu znovu získaly smaragdově zelenou barvu, vyrostly a odhalili druhého, točícího se čaroděje, aby ho o pár chvil později vrhly na antický kobereček před krbem.

Popletal se postavil a po chvíli váhání ho premiér následoval a zároveň pozoroval nového návštěvníka, jak se narovnal, oprášil svůj dlouhý, černý hábit a rozhlédl se kolem.

Premiérova první pošetilá myšlenka byla, že Rufus vypadá jako starý lev. V jeho hřívě hustých vlasů a huňatém obočí byly vidět známky šedin, v důvtipných nažloutlých očích za drátěnými brýlemi měl určité jiskření a šel půvabnou chůzí, přestože nepatrně kulhal. Okamžitě vyvolal dojem chytrosti a houževnatosti. Premiér pochopil, proč si kouzelníci za vůdce v těchto těžkých časech vybrali radši Scrimgeoura než Popletala.

"Jak se vede?", zeptal se premiér zdvořile, s napřaženou rukou.

Scrimgeour si s ním krátce potřásl rukou, očima prozkoumával místnost, poté vytáhnul z hábitu hůlku.

„Řekl vám Popletal všechno?" zeptal se, kráčeje ke dveřím, u nich poklepal hůlkou na zámek. Premiér uslyšel, jak zámek zapadnul.

„Ehm, ano“ řekl premiér. „A jestliže vám to nevadí, byl bych radši, kdyby ty dveře zůstaly otevřené."

„Budu radši, když nás nebude nikdo vyrušovat," řekl Scrimgeour úsečně, „nebo pozorovat," dodal a ukazoval hůlkou na okna, aby se vzápětí zatáhly záclony. „Tak je to správně, jsem zaneprázdněný, takže pojďme rovnou na věc. Nejdříve musíme projednat otázku vaší bezpečnosti."

Premiér se zvětšil, co to šlo, a odpověděl, „Jsem naprosto spokojen s ochranou, kterou už mám, velmi vám děkuji …"

„Ale my ne," přerušil ho Scrimgeour. „Mudlové by neměli pěkný osud, kdyby se jejich premiér dostal pod vliv kletby Imperius. Nová sekretářka ve vašem vnějším úřadu …"

„Nezbavím se Kingsleye Řetězáka, jestli vám jde o tohle!" rozčílil se premiér. „Je velmi výkonný, udělá dvakrát více práce než kdokoliv jiný--"

„Protože to je čaroděj“, řekl Scrimgeour, beze stopy po úsměvu. „Skvěle vycvičený bystrozor, přidělený na vaši ochranu."

„Počkejte chvíli!", prohlásil premiér. „Nemůžete jen tak nasazovat své lidi do mých úřadů, já rozhoduji o tom, kdo pro mě bude pracovat …"

„Myslel jsem, že jste s Řetězákem spokojen," řekl Scrimgeour chladně.

„Jsem. Chci jen říci, byl jsem …"

„Takže tu není žádný problém?" řekl Scrimgeour.

„Ehm, dokud bude Řetězákova práce tak výborná jako dosud," řekl premiér nepřesvědčivě, ale Scrimgeour nevypadal, že ho slyší.

„Teď ohledně Herberta Chorleyho, vašeho nižšího ministra," pokračoval. „Toho, který baví veřejnost napodobováním kachny."

„Co s ním?", zeptal se premiér.

„Vypadá, jako by byl pod vlivem špatně vykonané kletby Imperius," řekl Scrimgeour. „Zmátla mu myšlení, ale přesto může být nebezpečný."

„Vždyť jen kváká," řekl premiér chabě. „Bude stačit, když si trochu odpočine… Možná když si zajde na sklenku…"

„Tým léčitelů z nemocnice svatého Munga pro magické choroby a zranění ho, zatímco mluvíme, vyšetřuje. Doposud se pokusil tři z nich uškrtit," řekl Scrimgeour. „Myslím, že bude dobré, když ho na nějakou dobu odstraníme ze světa mudlů."

„Já… dobře… bude v pořádku, že ano?" řekl premiér úzkostlivě.

Scrimgeour jen pokrčil rameny, zatímco se už pohyboval zpátky k ohništi.

„Tak, to bylo vše, co jsem vám potřeboval říct. Postarám se, abyste byl informován o pokrocích, a pokud bych byl tak zaneprázdněn, že bych nemohl přijít osobně, pošlu tady Popletala. Souhlasil že zůstane na místě poradce." Popletal se pokusil usmát, ale nepodařilo se mu to. Dosáhl jen toho, že vypadal, jako kdyby ho bolely zuby. Scrimgeour už v kapse hledal tajemný prášek, který mění barvu ohně na zelenou. Premiér na ně chvíli beznadějně hleděl, když v tom ho napadalo, jak se může zbavit všech problémů tohohle večera.

„Vždyť, proboha, jste čarodějové! Můžete kouzlit! Vždyť dokážete spoustu věcí – vlastně – cokoliv!"

Scrimgeour se pomalu otočil na místě a vyměnil si s Popletalem, který se tentokrát dokázal opravdu usmát, nedůvěřivý pohled a laskavě řekl:

„Problém je, že druhá strana umí taky kouzlit, pane premiére." A s těmito slovy vstoupili oba čarodějové do zelených plamenů, aby zmizeli.

ULICE SPINNER‘S  END

O mnoho mil dál se mrazivá mlha, jež se tlačila na okna ministerského předsedy, hnala přes špinavou řeku stáčející se a mezi zarostlé, odpadky zasypané břehy. Obrovský komín, památka po zrušené továrně, čněl stinně a zlověstně. Nebyl tu slyšet žádný zvuk, až na šepot černé vody, a žádný náznak života mimo vychrtlou lišku, která se plížila pod lávkou a současně větřila směrem, kde ve vysoké trávě ležely staré obaly od rybích chipsů.

Ale pak se na břehu řeky se slabým lupnutím z řídkého vzduchu objevila malá, zakuklená postava. Liška strnula, oči v obavách připoutané k tomuto divnému zjevu. Postava vypadala, jako by se pár chvil rozhlížela, načež se světlem vyrazila ráznými kroky na cestu, její dlouhý plášť šustil o trávu.

S druhým lupnutím se zhmotnila další zakuklená figura.

„Počkej!“

Nevrlý křik vylekal lišku, nyní se choulící v houští. Vyskočila ze své skrýše na břeh. Pak už byl vidět jen záblesk zeleného světla, vyštěknutí a liška spadla zpět na zem mrtvá.

Druhá osoba se protočila kolem zvířete na špičkách.

„Jen liška,“ řekl pohrdavě ženský hlas zpoza kápě. „Myslela jsem, že to bude třeba Bystrozor – Cissy, počkej!“

Ale její předchůdkyně, která se zastavila a podívala se zpět na záblesk světla, už vyskakovala na břeh, ze které před chvílí spadla liška.

„Cissy – Narcisso – vyslechni mě! —"

Druhá žena chytila první a sevřela její paži, ale první se jí vysmekla.

„Vrať se, Bello!“

„Musíš mě vyslechnout!“

„Už jsem tě vyslechla. A rozhodla jsem se. Nech mě být!“

Žena jménem Narcissa přeskočila vršek břehu, kde staré zábradlí oddělovalo řeku od úzké, dlážděné cesty. Druhá žena, Bella, ji následovala. Bok po boku stály s pohledem namířeným přes ulici na nekonečné řady zchátralých cihlových domů se zamlženými a potemnělými okny.

„Tady žije?“ zeptala se Bella, v hlase pohrdání. „Tady? V téhle mudlovské hromadě hnoje? Musíme být od nás první, co kdy vstoupí do —“

Ale Narcissa neposlouchala. Prosmýkla se mezerou v zrezivělém plotě a už spěchala přes cestu.

„Cissy, počkej!“

Bella ji následovala, její plášť za ní vlál, a viděla Narcissu, která se vrhala skrz alej mezi domy do druhé, téměř identické ulice. Některé pouliční lampy byla rozbité, dvě ženy běžely osvětlenými místy i hlubokou temnotou. Pronásledovatelka dohnala první ženu, zrovna když zahnuly za další roh, tentokrát ji však chytla pevně za paži a otočila ji tak, aby k sobě byly tváří v tvář.

„Cissy, to nesmíš; nemůžeš mu věřit —“

„Věří mu Pán temnot, ne?“

„Pán temnot se … myslím, že se … mýlí,“ Bella lapala po dechu a její oči zářily zpoza kápě, když se dívala okolo, aby si ověřila, že jsou skutečně samy. „V každém případě, nemáme o plánu s nikým mluvit. To je prozrazení Pánova —“

„Tak běž, Bello!“ zavrčela Narcissa a tasila hůlku zpod svého pláště, přitom ji držela hrozivě proti jejímu obličeji. Bella se jí však vysmála.

„Cissy, svou vlastní sestru? Přece bys —”

„Už neexistuje nic, co bych neudělala!“ Se známkou hysterie v hlase se Narcissa nadechla a trhla s hůlkou dolů jako s nožem. Následoval další záblesk světla. Bella pustila ruku své sestry jako spálená.

„Narcisso!“

Ale Narcissa se hnala vpřed. Její pronásledovatelka si třela ruku a znovu se pustila za ní. Hlídala si odstup, vstupovaly hlouběji do pustého labyrintu cihlových domů. Konečně Narcissa vběhla do ulice Spinner‘s End, nad kterou se jako obrovský varovný prst tyčil továrenský komín. Její kroky se ozývaly na dlažebních kostkách, jak procházela okolo zabedněných a rozbitých oken, dokud nedošla k jednomu z posledních domů, kde ze spodního patra skrz záclony pronikalo tlumené světlo.

Zaklepala na dveře, ještě než ji Bella se vzdechy a proklínáním chytla. Obě čekaly, stále ještě trochu supěly a dýchaly přitom puch špinavé řeky přinášený nočním chladem. Po několika vteřinách uslyšely za dveřmi kroky, dveře se se skřípáním otevřely. Uviděly část muže s dlouhými černými vlasy zaclánějícími bledou tvář a černé oči.

Narcissa sundala kápi. Byla tak bledá, že to vypadalo, jako by v temnotě svítila. Dlouhé blonďaté vlasy splývající na záda jí dávaly vzhled utopené osoby.

„Narcisso!“ zvolal muž a otevřel dveře trošku víc, až světlo dopadlo i na její sestru. „Jaké příjemné překvapení!“

„Severusi,“ napjatě zašeptala. „Mohu s tebou mluvit? Je to naléhavé.“

„Ale samozřejmě.“

Odstoupil a umožnil jí vstoupit. Její sestra, stále zahalená, ji bez váhání následovala.

„Snape,“ řekla úsečně, když ho míjela.

„Bellatrix,“ odpověděl, jeho úzká ústa se zkroutila do uštěpačného úsměvu, když za nimi zavíral dveře se západkou.

Šli rovnou do malého obýváku, který navozoval pocit tmy. Zdi byly kompletně zakryté knihami, většina z nich byla vázána ve staré černé nebo hnědé kůži. Ošumělý gauč, staré křeslo a rozviklaný stůl stály pospolu v poli tlumeného světla svícnového lustru pověšeného pod stropem. Místo bylo hodně zanedbané, jako kdyby obvykle bylo neobydlené.

Snape pobídl Narcissu, aby usedla. Dala si na stranu plášť a sedla si. Strnule se dívala na svou bílou třesoucí se ruku založenou v klíně. Bellatrix si spouštěla kápi pomaleji. Bellatrix byla tak tmavá, jako její sestra světlá, s olovnatýma očima a silnou čelistí. Nevšímala si zírání Snapea, když si šla stoupnout za Narcissu.

„Tak co pro vás můžu udělat?“ zeptal se Snape uvelebující se do lenošky naproti sestrám.

„My … my … jsme teď sami, že?“ zeptala se Narcissa tiše.

„Ano, samozřejmě. No tak dobře, je tu Červíček, ale takovou chamraď přeci nepočítáme, nebo ano?“

Namířil svou hůlku na zeď za ním. S bouchnutím se otevřely tajné dveře a odkryly schodiště, na kterém jako přimražený zůstal stát jakýsi malý muž.

„Jak jsi zjevně zjistil, Červíčku, máme hosty,“ řekl Snape líně.

Nahrbený muž se plazil dolů přes několik posledních schodů, než vešel do místnosti. Měl malá, vodnatá očka, špičatý nos a nepříjemný úšklebek. Jeho levá ruka hladila pravou, která vypadala, jako kdyby byla uzavřená v lesklé stříbrné rukavici.

„Narcissa!“ řekl pisklavým hlasem. „A Bellatrix! Jak okouzlující —“

„Červíček nám donese pití, jestli budete chtít," řekl Snape. „A pak se vrátí do své ložnice.“

Červíček uskočil, jako by po něm chtěl Snape něco hodit.

„Nejsem tvůj sluha!“ zaskřípal a vyhnul se Snapeovu pohledu.

„Opravdu? Já měl dojem, že tě sem Temný Pán umístil, abys mi pomáhal.“

„Pomáhat, ano – ale ne dělat vám pití – a – a čistit dům!“

„Nemám pocit, Červíčku, že by sis vyprošoval nebezpečnější úkoly,“ řekl mile Snape. „Toto můžeme snadno vyřídit: Promluvím s Temným Pánem …“

„S ním můžu mluvit sám, když budu chtít!“

„Samozřejmě že můžeš,“ řekl Snape a přitom se ušklíbl. „Ale mezitím nám přines pití. Hodilo by se nějaké skřítčí víno.“

Červíček chvíli váhal. Vypadalo to, že se chce hádat, ale pak se otočil a zamířil skrz druhé tajné dveře. V obývacím pokoji bylo slyšet lomození a cinkání skleniček. Během několika vteřin byl zpět, v rukou měl jakousi zaprášenou láhev a tác se třemi skleničkami. Položil podnos na rozviklaný stůl a pak s bouchnutím dveří zmizel.

Rubínově červené víno nalil Snape do tří sklenic, dvě z nich podal sestrám. Narcissa zahuhlala díky, zatímco Bellatrix neřekla nic, pouze se na Snapea mračila. To ho však neznepokojovalo ani v nejmenším, naopak, vypadal pobaveně.

„Na Temného Pána,“ pronesl, pozvednul sklenici a vyprázdnil ji. Sestry ho následovaly. Snape jim dolil.

Když si Narcisa brala své druhé pití, spustila: „Severusi, omlouvám se, že jsme sem přišly jen tak, ale musela jsem tě vidět. Řekla bych, že jsi jediný, kdo mi může pomoci —“

Snape natáhl ruku, aby ji zastavil, poté znovu zamířil hůlkou na ukryté schodiště. Následovalo žuchnutí a zakňučení, to když Červíček spěchal zpátky nahoru po schodišti.

„Omluvte ho,“ reagoval Snape. „Poslední dobou poslouchá u dveří, nemám nejmenší tušení, co tím zamýšlí… Co jsi to říkala, Narcisso?“

Oslovená se zhluboka nadechla a začala znovu.

„Severusi, vím, že bych tu neměla být, také jsem se zavázala, že to nikomu neřeknu, ale —“

„Pak bys měla zavřít zobák!“ vztekala se Bellatrix. „A zvlášť v takovéto společnosti!“

„Takovéto společnosti?“ opakoval po ní Snape křečovitě. „A tomu mám rozumět jak, Bellatrix?“

„Že ti nevěřím, Snape, což velmi dobře víš!“

Narcissa vydala hlasitý vzlyk a rukama si zakryla obličej. Snape položil svou sklenici zpět na stůl, usadil se do křesla a s rukama na opěradlech se usmíval do zamračeného obličeje Bellatrix.

„Narcisso, myslím, že bychom měli dát prostor tomu, co se nám snaží Bella říci. Jistě nám to ušetří její další únavná přerušení. Takže, pokračuj, Bellatrix,“ vyzval ji Snape. „Jaký je důvod toho, že mi nevěříš?“

„Těch jsou stovky!“ odsekla. Dlouhými kroky přešla ke stolu a bouchla svou sklenicí o stůl. „Tak kde bych začala? Kde jsi byl, když padl Pán Zla? Proč ses nikdy nepokusil ho hledat, když zmizel? Co jsi dělal celé ty roky, když jsi žil na hromádce s Brumbálem? Proč jsi Pána Zla zastavil, když se snažil získat Kámen Mudrců? Proč ses okamžitě nevrátil, když se Pán Zla znovuzrodil? Kde jsi byl před pár týdny, když jsme se pro Pána Zla snažili získat věštbu? A proč, Snape, je Harry Potter stále naživu, když ho máš pět let stále po ruce?“

Na chvíli přestala, neboť jí začaly rudnout tváře. Narcissa za ní naopak seděla nehybně, tvář stále zakrytou dlaněmi.

Snape se usmíval.

„Než ti odpovím – a ano, Bello, odpovím ti! Můžeš má slova později přetlumočit všem dalším, kteří mě za zády pomlouvají a vyprávějí lživé historky o mé zradě! Než ti odpovím, nech mě taky tobě položit jednu otázku. Opravdu se domníváš, že se mě Temný Pán na všechny tyto otázky ještě nezeptal? A opravdu myslíš, že kdybych na ně neposkytl přijatelné odpovědi, že bych tu ještě seděl a mluvil tu s tebou?“

Odpověděla pomalu a váhavě.

„Vím, že ti věří, ale —“

„Myslíš, že se tentokrát mýlí? Nebo že se mi podařilo ho nějak podvést? Obelstěný Temný Pán, největší kouzelník všech dob, kterému v kouzle Legilimens nikdo nedokáže konkurovat?“

Bellatrix na to nic neřekla, ale zdálo se, že je její názor jeho odpovědí poražen. Snape ji přesvědčoval pomalu, nikam nespěchal. Znovu se natáhl pro pití. Usrknul a pokračoval, „Ptala ses, kde jsem byl, když Pán Temna padl. Byl jsem tam, kde mi poručil, abych byl, a to v Bradavické škole čar a kouzel. Měl jsem tajně pozorovat, co dělá Brumbál. Víš doufám, že místo učitele jsem vzal na příkaz Temného Pána?“

Nepostřehnutelně přikývla a otevřela ústa, ale Snape ji v tom předem zabránil.

„Ty se ptáš, proč jsem se ho nepokoušel najít, když zmizel. Ze stejného důvodu jako Avery, Yexley, Carrowovi, Greyback, Lucius“ – zarazil se a naklonil hlavu směrem k Narcise. “A mnoho dalších se o to pokoušelo. Věřil jsem, že je definitivně pryč. Nejsem na to hrdý, mýlil jsem se, ale tak to prostě je… Jestliže by neodpustil všem, kteří v něj tehdy přestali věřit, měl by svých stoupenců velice málo.“

„Měl by mě!“ řekla vášnivě Bellatrix. „Mě, která pro něj strávila tolik roků v Azkabanu!“

„Ano, vskutku obdivuhodné.” řekl Snape znuděně. „Nebyla jsi moc k použití v jeho plánech, ale gesto to bylo nepochybně pěkné —“

„Gesto!“ zaječela. Při běsnění vypadala mírně šíleně. „Zatímco já jsem musela snášet mozkomory, ty jsi zůstal v Bradavicích a hrál sis na Brumbálova miláčka!“

„Ne docela,“ odpověděl Snape klidně. “On by mi nedal výuku Obrany proti černé magii, víš. Myslím, že mohl, ach, to mě přimělo k úpadku, … zlákalo ke staré cestě.“

„Takže to tedy byla tvá oběť pro Temného Pána, neučit svůj oblíbený předmět?” zavřeštěla. „Proč jsi tam zůstal celou dobu, Snape? Jako špion Brumbála, když jsi věřil v Mistrovu smrt?“

„Těžko,“ řekl Snape, „ačkoli je Temný Pán spokojený, že jsem nikdy neopustil svou práci: Měl jsem šestnáct let informací od Brumbála a ty jsem mu po jeho návratu dal, což je užitečnější přivítání, než nekonečné vzpomínky na to, jak hrozný je pobyt v Azkabanu…“

„Ale ty jsi tam zůstal —“

„Ano, Bellatrix, já zůstal,“ řekl Snape. Teprve až teď na sobě dal znát netrpělivost. „Já měl pohodlnou práci, které jsem dal přednost před vězením v Azkabanu. Kolem vězňů se neustále motali mozkomorové, což jistě sama dobře víš. Brumbálova ochrana mě zachránila před vězením, to mi velice vyhovovalo a já toho využil. A znovu ti opakuji: Temný Pán si nestěžoval, že jsem zůstal, tak nevím, proč by sis měla stěžovat ty.“

„Dál jsi jistě chtěla vědět,“ pokračoval Snape rychle v řeči, protože se zdálo, že ho Bellatrix znovu přeruší, „proč jsem stál v cestě mezi Temným Pánem a Kamenem mudrců. To vysvětlím lehce. V té době totiž nevěděl, jestli mi může věřit. Domníval se, stejně jako ty, že už nejsem jeho věrným Smrtijedem a stal jsem se Brumbálovým poskokem. V té době byl jeho stav v žalostném stavu, když sdílel tělo s obyčejným kouzelníkem. Neodvážil se odhalit svou identitu bývalému spojenci, jestliže hrozilo nebezpečí, že ho onen spojenec může předat Brumbálovi nebo Ministerstvu. Sám hluboce lituji toho, že ve mě neměl důvěru. Mohl se tak vrátit k moci o tři roky dříve. Místo toho jsem viděl jen chtivého a přitom neschopného Quirella, jak se snaží získat Kámen a připouštím, že jsem dělal všechno proto, abych jeho plán zhatil.“

Ústa Bellatrix se zkroutila tak, jakoby snědla něco hodně kyselého.

„Jenže ty ses nevrátil, jakmile se on objevil, ty jsi za ním hned neletěl, jakmile jsi cítil pálit Znamení zla —“

„Správně. Vrátil jsem se až za dvě hodiny. Na Brumbálův příkaz.“

„Na Brumbálův –“ opakovala pobouřeně.

„Uvažuj přece!“ zarazil ji nedůtklivě Snape. „Uvažuj přece! Tím, že jsem čekal dvě hodiny, právě dvě hodiny, jsem si zajistil možnost setrvat v Bradavicích jako špeh! Tím, že jsem dovolil Brumbálovi si myslet, že se vracím k temné straně, protože mi to přikázal, tak od té doby mohu podávat informace o Brumbálovi a Řádu Fénixe! Zvaž to, Bellatrix;“   Temné znamení se probouzelo měsíce. Věděl jsem, že je jen otázkou času, kdy se vrátí, všichni Smrtijedi to věděli. Měl jsem spoustu času na to, abych si promyslel, co budu dělat, své další plány. Utéct jako Karkarov, to myslíš?

Rozhořčení Pána Zla zmizelo hned, když se přesvědčil, jak jsem vysvětlil, že jsem zůstal věrný, i když si Brumbál myslí, že jsem na jeho straně. Ano, Pán Zla se domníval, že jsem ho opustil navždy, ale to se zmýlil.“

„A co jsi přinesl?“ křikla Bellatrix. „Jaké užitečné informace jsi přinesl?“

„Mé informace jdou přímo před Pána Zla,“ řekl Snape. „Jestliže se rozhodne je s tebou nesdílet —“

„Se mnou sdílí vše!“ vybuchla ve vzteku opět Bellatrix. „Sám mě nazval nejvíce loajální, svou nejvěrnější —“

„To, že udělal?“ řekl Snape, v hlase bylo rozpoznat jeho nesouhlas. „Stále, i přes to fiasko na Ministerstvu?“

„To ale nebyla má chyba!“ řekla zrudlá Bellatrix. „Pán Zla mi v minulosti svěřoval vždy ty nejdelikátnější — a kdyby Lucius —“

„Neopovažuj se — neopovažuj se obviňovat mého muže!“ řekla Narcissa tiše, přesto smrtelně vážně a sledovala svou sestru.

„Už se nedá na nikoho svalovat vina,“ odvětil hladce Snape. „Co se stalo, stalo se.“

„Ne, na tebe ne!“ zuřivě řekla Bellatrix. „Ne, ty jsi byl zase jednou úplně někde jinde, když ostatní riskovali svůj život, že Snape?“

„Mé rozkazy zněly zůstat,“ řekl Snape. „Ale možná, že nesouhlasíš s Pánem Zla, možná že si myslíš, že by Brumbál nezjistil, že jsem se přidal, abych bojoval se Smrtijedy proti členům Řádu?“ A — promiň mi — mluvíš o riskování života… přece tam bylo jen šest studentů, nebo ne?“

„Kteří se poté spojili, jak dobře víš, s polovinou členů Řádu!“ vřískala Bellatrix. „A když už jsme u Řádu Fénixe, stále tvrdíš, že nemůžeš odhalit, kde má Řád své velitelství, že?“

„Nejsem strážce tajemství, nemohu vyslovit jméno toho místa. Přeci víš, jak to kouzlo funguje, ne?“ Pán Zla je spokojený s informacemi, které mu o Řádu předávám. To vedlo, jak sis doufám domyslela, k nedávnému chycení a zavraždění Emmeline Vance, což také pomohlo, abychom se zbavili Siriuse Blacka, přesto ti teď vyjadřuji své veškeré uznání, že jsi nás ho zbavila ty.“

Naklonil svou hlavu a zmrazil ji pohledem. Její výraz nebyl o nic měkčí.

„Vyhýbáš se mé poslední otázce, Snape. Harry Potter. Mohl jsi ho nesčetněkrát zabít, když ho máš pět let po ruce. Proč si to neudělal? Proč?“

„Mluvila jsi o tom s Pánem Zla?“ zeptal se Snape.

„On… nedávno, my… ptám se tebe, Snape!“

„Kdybych zabil Harryho Pottera, Pán Zla by nemohl použít jeho krev, aby se stal neporazitelným —“

„Ty prohlašuješ, že jsi počítal s tím, že toho chlapce využije!“ vřískala.

„To neříkám, neměl sem ani ponětí o jeho plánech. Jak jsem již řekl, považoval jsem Pána Zla za mrtvého. Pouze se snažím vysvětlit, proč Pán Zla nezuřil, když Harry Potter přežil, přinejmenším do minulého roku…“

„Ale proč jsi ho nechal naživu?“

„Ty mi nerozumíš? Jenom díky Brumbálově ochraně jsem unikl Azkabanu!  Nesouhlasíš s tím, že zabitím jeho oblíbence bych Brumbála obrátil proti sobě? Ale bylo toho mnohem více. Měl bych ti připomenout, že když Harry Potter poprvé přijel do Bradavic, stále kolem něj kolovaly mnohé pověsti, že on sám byl Temný kouzelník, což měl být důvod, proč přežil útok Pána Zla. Vskutku, spousta následovníků starého Pána Zla myslela, že právě Potter by mohl být nový pán, u kterého by se mohli ostatní zase shromáždit. Byl jsem zvědavý, připustil jsem to a nebyl jsem nakloněný tomu zavraždit ho ihned poté, co vstoupí do hradu.

Samozřejmě mi bylo velmi rychle jasné, že nemá vůbec žádný zvláštní talent. Procházel svým životem za bezpočtu těsných vyhnutí s jednoduchou kombinací čirého štěstí a svých talentovanějších přátel. Je průměrný jako každý jiný a také namyšlený a samolibý, přesně jako jeho otec. Dělal jsem vše možné, aby ho z Bradavic vyloučili, protože tam podle mého názoru nepatří, ale zabít ho nebo dovolit mu zemřít v mé přítomnosti? Byl bych blázen, kdybych tohle všechno riskoval s Brumbálem za zády.“

„A i přes tohle všechno ti máme věřit, že tě Brumbál nikdy nepodezříval?“ zeptala se Bellatrix. „Že neměl žádné potuchy o tvých pravých úmyslech, že ti stále bezmezně důvěřuje?“

„Hrál jsem svou roli dobře,“ řekl Snape. „Přehlížíš Brumbálovu největší slabost. Vždy věří v to lepší v lidech. Když jsem vstupoval do jeho služeb, s nejhlubší lítostí jsem mu vylíčil příběh od doby, co jsem se stal Smrtijedem, a on mě přivítal s otevřenou náručí — ačkoliv, jak jsem již jednou řekl, mi nikdy nedovolil přiblížit se blíže k temným uměním. Brumbál je velký čaroděj — o ano, je,“ (Bellatrix si pohrdavě odfrkla), „Pán Zla to uznává. Nicméně jsem potěšen ti sdělit, že Brumbál stárne. Souboj, který mezi ním a Pánem Zla proběhl minulý měsíc, s ním velmi zamával. Ošklivě se zranil, protože jeho reflexy už nejsou to, co bývaly. Ale přes toto všechno, on nikdy nepřestal důvěřovat Severusovi Snapeovi, i přes všechny jeho lži, které tak pomohly Pánovi Zla.“

Bellatrix stále nevypadala šťastně, protože si již nebyla jistá, jak Snapea přesně napadnout příště. Snape využil jejího mlčení a otočil se k její sestře.

„Teď … přišla jsi mě požádat o pomoc, Narcisso?“

Narcissa se na něj podívala, ve tváři čiré zoufalství.

„Ano, Severusi. Já — já myslím, že jsi jediný, kdo mi může pomoci. Nemám se na koho obrátit. Lucius je ve vězení a…“

Zavřela obě oči a dvě velké slzy se jí objevili na víčkách.

„Pán Zla mi zakázal o tom mluvit,“ pokračovala Narcissa, její oči byly stále zavřené. „Přeje si, aby nikdo nevěděl o jeho plánu. Je to… velmi tajné. Ale —“

„Jestliže to zakázal, neměla bys o tom mluvit,“ řekl Snape najednou. „Slovo Pána Zla je zákon.“

Narcissa lapala po vzduchu, jako kdyby ji polil ledovou vodou. Bellatrix, poprvé od té doby, co vstoupila do tohoto domu, vypadala uspokojeně.

„Tak!“ řekla vítězně ke své sestře. „Dokonce Snape promluvil: Bylo vám řečeno, abyste nemluvili, tak mlčte!“

Ale Snape se postavil na nohy, přešel k malému oknu, hleděl přes záclony do opuštěné ulice, a pak je s trhnutím znovu zatáhl. Obrátil se k Narcisse zamračený.

„Vím o tom plánu,“ řekl hlubokým hlasem. „Jsem jedním z mála těch, kterým ho Pán Zla prozradil. Každopádně, kdybych ho neznal, Narcisso, provinila by ses velkou zradou vůči Pánovi Zla.“

„Věděla jsem, že o tom budeš vědět!“ řekla Narcissa již klidněji. „On ti tak důvěřuje, Severusi…“

„Ty jsi věděl o tom plánu?“ řekla Bellatrix, její uspokojený výraz najednou vystřídal výraz zhnusení. „Věděl?“

„Jistě,“ řekl Snape. „Ale jakou pomoc po mě žádáš, Narcisso? Jestli si myslíš, že bych snad mohl Pána Zla přesvědčit, aby změnil názor, obávám se, že není žádná naděje.“

„Severusi,“ vyštěkla, slzy ji tekly po tvářích. „Můj syn… můj jediný syn…“

„Draco by měl být hrdý,“ řekla Bellatrix lhostejně. „Pán Zla mu prokázal velkou čest. O Dracovi bych řekla pouze toto: neustoupí ze svého poslání, vypadá šťastný, že se může ukázat, vzrušený z vyhlídky —“

Narcissa už doopravdy začala brečet a hleděla prosebně na Snapea.

„To proto, že je mu teprve šestnáct, neví, co všechno to obnáší! Proč Severusi? Proč můj syn? Je to tak nebezpečné, je to pomsta za Luciovu chybu, vím to!“

Snape nic neříkal. Odvrátil se od jejích slz, ačkoliv to bylo nezdvořilé, ale nemohl předstírat, že ji neslyší.

„To proto si vybral Draca, že ano?“ tvrdila. „Aby potrestal Luciuse?“

„Jestliže Draco uspěje,“ řekl Snape a stále se na ní nedíval, „bude poctěn tak jako nikdo.“

„Ale on neuspěje!“ vzlykala Narcissa. „Jak by mohl, když sám Pán Zla —?“

Bellatrix popadala dech. Narcissa vypadala, že začíná ztrácet nervy.

„Myslím tím jen… že zatím nikdo neuspěl… Severusi… prosím… Jsi, vždy jsi byl Dracův nejoblíbenější učitel… Jsi Luciusův starý přítel… žádám tě… jsi nejoblíbenější služebník Pána Zla, jeho důvěrný rádce… Promluvíš s ním, přesvědčíš ho —?“

„Pán Zla se nedá přesvědčit a já nebudu tak hloupý, abych to zkoušel,“ řekl Snape rozhodně. „Nepředstírám, že Pán Zla není na Luciuse naštvaný. Lucius velel. Nechal se zajmout spolu s ostatními, nezískal proroctví. Ano, Pán Zla je na něj naštvaný, Narcisso, vskutku velmi rozzlobený.“

„Poté mám tedy pravdu, že si vybral Draca, aby se pomstil!“ dusila ze sebe Narcissa. „Nepočítá s tím, že uspěje, on chce, aby byl zabit!“

Když Snape nic neříkal, Narcissa vypadala, že ztratila už i poslední kousek sebeovládání se. Zvedla se, dobelhala se ke Snapeovi a uchopila předek jeho šatů. Přiblížila tvář blízko k jeho, její slzy padaly na jeho hruď, vydechla, „ Měl jsi to být ty. Ty to můžeš udělat místo Draca, Severusi. Ty můžeš uspět, samozřejmě že můžeš. A může odměnit tebe za nás za všechny —“

Snape ji chytil za zápěstí, vymanil se ze stisku jejích rukou, podíval se dolů na její uplakanou tvář a pomalu pronesl: „myslím, že nakonec to udělám sám. Přesto určil, že by to nejprve měl zkusit Draco. Vidíš, je nepravděpodobné, že Draco uspěje. Já budu moci zůstat v Bradavicích déle a naplňovat svou užitečnou pozici špeha.“

„V jiném smyslu, nezáleží mu na tom, zda Draco přežije!“

„Pán Zla je velmi rozhněvaný,“ opakoval Snape tiše. „Nepovedlo se mu slyšet proroctví. Víš stejně dobře jako já, Narcisso, tohle se snadno neodpouští.“

Zhroutila se Snapeovi k nohám, vzlykala a sténala na podlaze.

„Můj jediný syn… můj jediný syn…“

„Měla bys být hrdá!“ řekla Bellatrix nemilosrdně. „Kdybych já měla syna, byla bych spokojená, že může sloužit Pánovi Zla!“

Narcissa krátce a zoufale vykřikla, chytila se za své dlouhé blonďaté vlasy. Snape se sklonil, chytil ji za ruce, zvedl ji a posadil zpět do křesla. Poté nalil do její sklenice další víno a vnutil jí ho do ruky.

„Narcisso, to stačí. Vypij to. Poslouchej mě.“

Trochu se ztišila. Vínem se trochu polila a pomalu si usrkla.

„Mohl bych… Dracovi pomáhat.“

Posadila se, její tvář byla křídově bílá, oči doširoka rozevřené.

„Severusi — ach, Severusi — ty bys mu pomohl? Mohl bys na něj dát pozor, ubezpečit se, aby se nezranil?“

„Pokusím se.“

Zahodila sklenici, ta klouzala přes stůl, zatímco se ona sesula z křesla, klekla si ke Snapeovým nohám, uchopila jeho ruce do svých a přiložila k nim své rty.

„Pokud ho můžeš ochránit… Severusi, přísahej mi? Přísaháš Nezrušitelnou přísahou?“

„Nezrušitelnou přísahou?“

Snapeův výraz byl prázdný, nečitelný. Bellatrix se nicméně začala vítězně chichotat.

„Neposloucháš Narcisso? Ach, on se pokusí, jsem si tím jistá… obvyklá prázdná slova, bez toho aby něco musel dělat… och, má přeci příkazy od Pána Zla!“

Snape se na Bellatrix nepodíval. Své černé oči měl přikovány k uslzeným modrým očím Narcissiným, která mu stále svírala ruce.

„Jistě Narcisso, provedu Nezrušitelnou přísahu,“ řekl tiše. „Možná, že tvoje sestra bude souhlasit, že bude náš svědek.“

Bellatrix spadla brada. Snape se snížil, takže teď klečel vedle Narcissy. Pod užaslým pohledem Bellatrix se uchopili pravýma rukama.

„Budeš potřebovat svou hůlku, Bellatrix,“ řekl Snape chladně.

Stále vypadala velmi udiveně.

„A budeš muset přijít blíž,“ řekl

Přistoupila k nim, že teď stála nad nimi, a přiložila špičku hůlky na jejich spojené dlaně.

Narcissa promluvila.

„Budeš, Severusi, dohlížet na mého syna, Draca, když se bude pokoušet plnit vůli Pána Zla?“

„Ano, budu,“ řekl Snape.

Tenký pramínek oslnivého plamene začal vycházet z hůlky a začal obtáčet jejich ruce jako rozžhavený drát.

„A budeš ho také, jak to jen dokážeš, ochraňovat před zraněním?“

„Budu,“ řekl Snape.

Druhý pramínek ohně vystřelil z hůlky a spojil se s prvním, vytvořil se z nich jemný vířivý řetěz.

„A prokáže-li se to nezbytné… jestliže Draco selže…“ šeptala Narcissa (Snapeova ruka se zaškubla, ale neodtáhla se), „provedeš to, co měl vykonat, podle rozkazu Pána Zla?“

Následoval moment ticha. Bellatrix to celé sledovala, její hůlka nad spojenýma rukama, oči doširoka rozevřené.

„Ano,“ řekl Snape

Belatrixina ohromená tvář se objevila v záři třetího plamenu vystřeleného z její hůlky. Zkroucený s ostatními, svázal jejich ruce jako ohnivý had.

BUDE, NEBUDE

Harry Potter hlasitě chrápal. Seděl na židli vedle okna ve své ložnici dobré čtyři hodiny, strnule hleděl ven do temné ulice a nakonec usnul jednou stranou tváře přitisknutou k chladné okenní tabulce, s brýlemi nakřivo a s ústy otevřenými dokořán. Přes zadýchané okno jiskřila oranžovou září pouliční lampa a ozařovala jeho tvář, která pod rozcuchanými vlasy vypadala přízračně.

Místnost byla posypaná různými předměty a odpadky. Soví chmýří, vylupovač jablek a obaly sladkostí ležely na podlaze, mezi schumlanými hábity na posteli se válelo několik kouzelných knih a v pruhu světla na stole ležely pohozené noviny. Titulek hlásal:

HARRY POTTER – VYVOLENÝ?

Článek pokračuje přelétnutím nedávných záhadných událostí na Ministerstvu kouzel, během kterých se objevil Ten-jehož-nesmíme-jmenovat.

"Nesmíme o tom mluvit, neptejte se mě na nic," řekla jedna rozzuřená kouzelnice, která odmítla uvést své jméno a opustila Ministerstvo minulou noc.

Nicméně vysoce postavené zdroje z ministerstva potvrdily rozruch v Síni věšteb.

Ačkoli ministerští tiskoví mluvčí doposud odmítají potvrdit existenci takového místa, roste skupina kouzelníků, kteří věří, že se Smrtijedi, kteří byli uvězněni v Azkabanu, pokoušeli ukrást nějaké proroctví. Povaha toho proroctví je neznámá, ačkoliv se často spekuluje, že se týká Harryho Pottera, jediného člověka, který dokázal přežít smrtelnou kletbu, a o kterém se také ví, že byl na Ministerstvu v onu noc. Někteří zacházejí tak daleko, že nazývají Pottera "Vyvoleným" a věří, že ho proroctví označuje za jediného, který bude schopen nás zbavit Toho-jehož-nesmíme-jmenovat.

Aktuálně o proroctví, zda existuje…(pokračování strana 2, sloupec 5)

Druhé noviny ležely vedle prvních. Tyto nudí titulkem:

SCRIMGEOUR NAHRADIL POPLETALA

Většina titulní strany zabírala černobílá fotografie muže s vlasy hustými jako lví hříva a s poněkud zpustošeným obličejem. Ob

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a deset