Harry pottr a tajemná komnata kniha online

film online

http://www.megavideo.com/?v=DZTYUXVW

Joanne K. Rowlingová

Harry Potter
a Tajemná komnata

Kapitola první
Harryho nejhorší narozeniny

Nebylo to poprvé, co se v domě číslo čtyři v Zobí ulici při snídani strhla hádka. Pana Vernona Dursleyho totiž ještě před svítáním probudily halasné, houkavé zvuky z pokoje jeho synovce Harryho.
„Tenhle týden je to už potřetí!“ hřímal přes stůl. „Jestli té sově nedokážeš poručit, musí z domu!“
Harry se mu to už pokolikáté pokusil vysvětlit.
„Když ona se nudí,“ řekl. „Je zvyklá létat venku. Kdybych ji prostě mohl na noc pustit...“
„Vypadám snad jako takový hlupák?“ zavrčel vztekle strýc Vernon a na hustém kníru se mu houpal ždibec smaženého vejce. „Vím až moc dobře, jak by to dopadlo, kdybys tu sovu pustil ven.“
A se svou ženou Petunií si vyměnili ponuré pohledy.
Harry chtěl ještě něco namítnout, jeho slova však přehlušilo dlouhé, hrčivé říhnutí Dudleyho, synáčka manželů Dursleyových.
„Já chci ještě slaninu!“
„Na pánvi je jí dost, zlatíčko,“ řekla teta Petunie a se slzami na krajíčku pohlédla na svého tělnatého synka. „Musíme tě trochu vykrmit, dokud můžeme... S tou školní stravou se mi to ani trochu nezamlouvá.“
„Nesmysl, Petunie, když jsem já byl ve Smeltings, nikdy jsem hladem netrpěl,“ prohlásil strýc Vernon bodře. „Dudley dostává dost, že ano, synu?“
Dudley, který byl tak vypasený že mu zadek visel přes okraje kuchyňské židle, se zašklebil a obrátil se k Harrymu.
„Podej mi tu pánev!“
„Zapomněl jsi na jedno kouzelné slůvko,“ řekl Harry nedůtklivě.
Bylo až k nevíře, jak tahle obyčejná věta zapůsobila na ostatní členy rodiny: Dudley vyjekl a spadl ze židle s takovým randálem, až se celá kuchyně zatřásla; paní Dursleyová slabě vykřikla a přitiskla si dlaně k ústům; pan Dursley byl skokem na nohou a na spáncích mu naběhly žíly.
„Měl jsem na mysli ‚prosím’,“ vysvětloval Harry spěšně. „Vůbec jsem nemyslel –“
„COPAK JSEM TI NEŘÍKAL,“ zahřímal strýc a prskal přitom na celý stůl, „ŽE U NÁS DOMA NESMÍŠ VYSLOVIT ANI JEDNO Ká SLOVO?“
„Ale já –“
„JAK SE OPOVAŽUJEŠ VYHROŽOVAT DUDLEYMU?“ ryčel strýc Vernon a tloukl pěstí do stolu.
„Já jsem jen –“
„JÁ JSEM TĚ VAROVAL! POD TOUHLE STŘECHOU NESTRPÍM ANI ZMÍNKU O TÉ TVÉ ÚCHYLNOSTI!“
Harry sklouzl pohledem ze zbrunátnělého strýce na pobledlou tetu, která se snažila zvednout Dudleyho na nohy.
„Dobrá,“ řekl Harry „tak dobrá...“
Strýc Vernon se zase posadil; ještě pořád funěl jako rozběsněný nosorožec a koutky svých malých, pichlavých oček bedlivě Harryho pozoroval.
Od prvního dne, kdy Harry přijel domů na letní prázdniny, se strýc Vernon vůči němu choval jako k bombě, která může každým okamžikem vybuchnout. Harry totiž nebyl obyčejný chlapec. Po pravdě řečeno byl tak neobyčejný, jak to jen vůbec bylo možné.
Harry Potter byl kouzelník – kouzelník, který právě ukončil první ročník na Škole čar a kouzel v Bradavicích. A pokud Dursleyovým vadilo, že přijel na prázdniny domů, nebylo to vůbec nic proti tomu, jak si tu připadal on sám.
Stýskalo se mu po Bradavicích tak hrozně, jako by cítil neustálou, úpornou bolest v břiše. Chyběl mu hrad s jeho tajnými chodbami a duchy, vyučovací hodiny (i když Snape, profesor lektvarů, asi ne), pošta, kterou jim nosily sovy, slavnostní hostiny ve Velké síni, spaní v posteli s nebesy v ložnici ve věži, návštěvy u hajného Hagrida v jeho boudě na školních pozemcích na okraji Zapovězeného lesa, a obzvlášť famfrpál, nejoblíbenější sport v kouzelnickém světě (šest vysokých brankových sloupů, čtyři létající míče a čtrnáct hráčů na košťatech).
Všechny Harryho kouzelnické knihy, jeho hůlku, hábity, kotlík i jeho špičkové koště Nimbus Dva tisíce strýc Vernon zamkl do přístěnku pod schody, hned jak Harry přijel domů. Co Dursleyovým záleželo na tom, jestli přijde o svůj post v kolejním famfrpálovém mužstvu, když celé léto nebude trénovat? A co na tom, jestli se Harry vrátí do školy a nebude mít hotový ani jeden úkol? Dursleyovi patřili k těm, kterým kouzelníci říkali mudlové (to znamenalo, že neměli v žilách ani kapku kouzelnické krve), a podle jejich názoru mít v rodině kouzelníka bylo něco, zač se musíte hluboce stydět. Strýc Vernon dokonce zavřel Hedviku, Harryho sovu, v její kleci na visací zámek, aby nikomu v kouzelnickém světě nemohla nosit žádné zprávy.
Ostatním členům rodiny se Harry ani trochu nepodobal. Strýc Vernon byl zavalitý a neměl žádný krk, zato však předváděl světu obrovský černý knír; teta Petunie byla kostnatá a měla koňský obličej; Dudley byl světlovlasý růžolící a sádelnatý. Naproti tomu Harry byl malý a hubený, měl jasně zelené oči a vlasy černé jako uhel věčně rozcuchané. Nosil kulaté brýle a na čele měl úzkou jizvu, která svým tvarem připomínala blesk.
Právě díky té jizvě byl naprosto neobyčejný, dokonce i mezi kouzelníky. Ona jediná naznačovala, že má velice tajuplnou minulost, kvůli které ho před jedenácti lety odložili na práh u Dursleyových.
V době, kdy mu byl rok, Harry nevysvětlitelným způsobem přežil útok nejmocnějšího zlého černokněžníka všech dob, vznešeného lorda Voldemorta, jehož jméno se většina čarodějek a kouzelníků doposud bála vyslovit. Harryho rodiče při Voldemortově útoku zahynuli, Harry však vyvázl jen s onou jizvou ve tvaru blesku a sám Voldemort ve chvíli, kdy se mu nepodařilo Harryho zabít, pozbyl všechnu svou sílu, i když nikdo netušil proč.
To byl důvod, proč Harryho vychovala sestra jeho zemřelé matky a její manžel. Žil u Dursleyových deset let a za celou tu dobu nepochopil, proč každou chvíli způsobí něco podivného, i když to vůbec neměl v úmyslu; stejně tak věřil tvrzení Dursleyových, že jizvu na čele má po autohavárii, při které zahynuli jeho rodiče.
A potom, právě před rokem, přišel Harrymu dopis z Bradavic a všechno vyšlo najevo. Harry nastoupil do kouzelnické školy, kde byli slavní on i jeho jizva... Jenže teď školní rok skončil, Harry se na léto vrátil k Dursleyovým, a oni s ním znovu zacházeli jako se psem, který se vyválel v něčem nevábném.
Dursleyovi si ani nevzpomněli, že právě dnes má dvanácté narozeniny. Velké naděje si samozřejmě nedělal; nikdy od nich nedostal žádný opravdový dárek, natož nějaký dort – ale že to úplně přehlédnou...
Právě v tu chvíli si strýc Vernon důležitě odkašlal a řekl: „Jak všichni víme, dnes je velice významný den.“
Harry zvedl hlavu; sotva se tomu odvažoval uvěřit.
„Opravdu to může být den, kdy uzavřu ten největší obchod za celá léta, co jsem u firmy“ dodal strýc.
Harry se znovu zakousl do své topinky. Strýc Vernon samozřejmě mluví o té hloupé večeři, pomyslel si trpce; dobrých čtrnáct dnů už nemluvil o ničem jiném. Nějaký bohatý stavitel s manželkou měli k Dursleyovým přijít na večeři a strýc Vernon doufal, že od něj získá velikou zakázku (firma strýce Vernona vyráběla vrtačky).
„Myslím, že bychom si měli ještě jednou projít, co kdo udělá,“ začal strýc Vernon. V osm hodin bychom už všichni měli být na svých místech. Takže ty Petunie –“
„Já budu čekat v obývacím pokoji,“ odpověděla teta Petunie ihned, „abych je u nás přívětivě uvítala.“
„Dobrá, dobrá. A ty Dudley?“
„Já na ně počkám u dveří,“ a Dudley nasadil potměšilý, samolibý úsměv. „Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?“
„To je úplně uchvátí!“ vykřikla teta Petunie nadšeně.
„Výtečně, Dudley,“ přitakal strýc Vernon a pak se obrátil k Harrymu: „A co ty?“
„Já budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem,“ odpověděl Harry monotónně.
„Naprosto správně,“ potvrdil nevlídně strýc Vernon. „Přivedu je do obývacího pokoje, představím tě, Petunie, a naliju jim něco k pití. V osm patnáct –“
„Ohlásím, že se podává večeře,“ řekla teta Petunie.
„A Dudley, ty řekneš –“
„Mohu vás uvést do jídelny, paní Masonová?“ řekl Dudley a nabídl neviditelné ženě své tučné rámě.
„Jsi dokonalý malý džentlmen, zlatíčko!“ popotáhla teta Petunie.
„A co ty?“ vyštěkl strýc Vernon na Harryho.
„Budu potichu ve svém pokoji a budu předstírat, že tu vůbec nejsem,“ opakoval Harry bezvýrazně.
„Správně. A teď bychom si ještě měli promyslet, čím jim při večeři zalichotíme. Napadá tě něco, Petunie?“
„Vernon mi říkal, jak úžasně hrajete golf, pane Masone... Paní Masonová, že mi prozradíte, kde jste si koupila tyhle šaty...“
„Výtečně... A ty, Dudley?“
„Co takhle: Měli jsme ve škole napsat pojednání Můj hrdina, a já jsem psal o vás, pane Masone.“
To už bylo příliš i na tetu Petunii, i na Harryho. Teta Petunie propukla v pláč a div svého syna neumačkala v objetí, zatímco Harry zajel pod stůl, aby neviděli, že se směje.
„A ty, kluku nezdárná?“
Harry jen s námahou zachoval vážnou tvář, když se vysoukal ven.
„Já budu potichu ve svém pokoji a budu předstírat, že tu vůbec nejsem,“ opakoval.
„To tedy budeš,“ řekl strýc Vernon přísně. Masonovi o tobě nic nevědí, a při tom musí zůstat. Až bude po večeři, ty Petunie, odvedeš paní Masonovou zpátky do obývacího pokoje na kávu, a já přivedu řeč na vrtačky. S trochou štěstí budu mít ten obchod uzavřený a podepsaný ještě před zprávami v deset hodin, a zítra touhle dobou si už budeme shánět nějaký letní byt na Mallorce.“
Harryho ta představa v nejmenším nevzrušovala. Nemyslel si, že by ho Dursleyovi měli na Mallorce o ždibec víc rádi než v Zobí ulici.
„Takže já teď jedu do města vyzvednout smokinky pro Dudleyho a pro sebe. A ty,“ zavrčel výhrůžně na Harryho, „ne abys překážel tetě, až bude uklízet!“
Harry vyšel zadními dveřmi ven. Byl jasný, slunečný den. Přešel trávník, dosedl na zahradní lavičku a potichu si pro sebe zpíval známou narozeninovou písničku: „Hodně štěstí, zdraví... hodně štěstí, zdraví...“
Žádná přání, žádné dárky – a celý večer měl předstírat, že vůbec není na světě. Sklíčeně se zadíval do živého plotu. Ještě nikdy si nepřipadal tak osamělý. Víc než co jiného v Bradavicích, dokonce ještě víc než famfrpál, postrádal teď své nejlepší kamarády, Rona Weasleyho a Hermionu Grangerovou. Nezdálo se ovšem, že oni by nějak postrádali jeho. Žádný mu za celé léto nenapsal, a to mu Ron sliboval, že ho pozve na prázdniny k nim.
Harry by ani nedokázal spočítat, kolikrát už pomocí kouzel málem odemkl Hedvičinu klec a poslal ji s dopisem k Ronovi a k Hermioně, nemělo však smysl vystavovat se takovému nebezpečí. Nedospělí kouzelníci nesměli používat kouzla jinde než ve škole. To Harry Dursleyovým samozřejmě neřekl; věděl, že jeho do přístěnku pod schody nezamkli spolu s hůlkou a koštětem jedině ze strachu, aby je všechny neproměnil v brouky chrobáky. V prvních týdnech po svém návratu k nim si občas pro sebe brumlal nesmyslná slovíčka a s potěšením sledoval Dudleyho, jak prchá z místnosti tak rychle, jak mu to tlusté nohy dovolily. Kvůli dlouhému mlčení kamarádů si však Harry připadal natolik odříznutý od kouzelnického světa, že už ho ani nebavilo Dudleyho popichovat – a teď dokonce na jeho narozeniny zapomněli i Ron a Hermiona.
Co by jen dal za nějakou zprávu z Bradavic, od kterékoli čarodějky nebo kouzelníka! Málem by rád uviděl i svého úhlavního nepřítele, Draca Malfoye, jen aby měl jistotu, že to všecko nebyl jen pouhopouhý sen...
Ne že by celý ten rok v Bradavicích byl samá zábava; na konci druhého pololetí se Harry dokonce setkal tváří v tvář se samotným lordem Voldemortem. Asi to byla jen troska jeho někdejšího já, pořád byl stejně vychytralý pořád vzbuzoval hrůzu a pořád byl odhodlaný znovu získat moc. Harry mu už podruhé unikl ze spárů, ovšem jen o vlásek, a dokonce i teď, po několika týdnech, se za noci probouzel zalitý studeným potem, přemýšlel, kde může Voldemort být, a viděl před sebou jeho sinalou tvář a široce rozevřené, šílené oči...
Vtom se Harry na lavičce napřímil jako svíčka. Celou tu dobu roztržitě civěl do živého plotu – jenže plot na něj civěl také. Mezi listím se objevily dvě obrovské zelené oči.
Harry vyskočil právě ve chvíli, kdy k němu přes trávník dolehl výsměšný hlas.
„Já vím, co máš za den,“ vyzpěvoval Dudley a šmrdolil se k němu.
Očiska v plotě zamrkala a zmizela.
„Cože?“ zeptal se Harry a nespouštěl pohled z místa, kde je předtím viděl.
„Já vím, co máš za den,“ opakoval Dudley, který mezitím dorazil až k němu.
„No výborně,“ řekl Harry. „Takže ses konečně naučil dny v týdnu?“
„Dneska máš narozeniny,“ poškleboval se Dudley. „Jak to, že jsi nedostal žádné blahopřání? To v tom vašem praštěném spolku nemáš žádné kamarády?“
„Radši ať tvoje maminka neslyší, že mluvíš o mé škole,“ varoval ho Harry chladně.
Dudley si povytáhl kalhoty, které mu klouzaly po tlustém zadku.
„Proč se pořád díváš do toho plotu?“ zeptal se podezřívavě.
„Přemýšlím, které kouzelné slovo by se nejlíp hodilo, abych ten plot zapálil,“ vysvětlil mu Harry.
To už Dudley škobrtavě couval, v sádelnatém obličeji zděšení.
„To p–přece n–nemůžeš tatínek říkal, ž–že žádná kouzla dělat nesmíš – říkal, ž–že tě vyžene z domu – a ty n–nemáš, kam jinam bys šel – n–nemáš ani žádné kamarády, kteří by tě k sobě vzali –“
„Techtle mechtle!“ pronesl Harry prudce. „Hokus pokus... čáry máry klikyhák...“
„MAMÍÍÍ!“ vřeštěl Dudley a o překot se hnal zpátky k domu. „MAMÍÍÍ! On dělá – víš co!“
Ta chvilka legrace přišla Harrymu draho. Bratránkovi ani živému plotu se nic nestalo, takže teta Petunie poznala, že Harry fakt žádná kouzla nedělal; přesto musel honem uhnout, aby nedostal pořádnou po hlavě pánví plnou mydlinek. Potom mu teta uložila, co všecko má udělat, a oznámila mu, že dokud s tím nebude hotov, nedostane nic k jídlu.
Zatímco Dudley chytal lelky, pozoroval ho a lízal jednu zmrzlinu za druhou, Harry vyčistil okna, umyl auto, posekal trávník a postaral se o květinové záhony, prořezal a zalil růže a znovu natřel zahradní lavičku. Na obloze žhnulo slunce a pálilo ho do zátylku. Harry si uvědomoval, že neměl Dudleymu skočit na lep, jenomže Dudley vyslovil nahlas právě to, o čem přemýšlel on sám... že třeba v Bradavicích doopravdy žádné kamarády nemá...
„Ted bych jim fakt přál vidět, co dělá slavný Harry Potter,“ pomyslel si vztekle, když rozhazoval hnůj na květinové záhony, bolela ho záda a po tváři mu stékal pot.
Bylo už půl osmé večer, když úplně vyčerpaný uslyšel, jak ho teta Petunie konečně volá.
„Pojď dovnitř! A šlapej po novinách!“
Harry se rád uchýlil do chládku nablýskané kuchyně. Nahoře na lednici stál pudink na dnešní večer, obrovská hora šlehačky a cukrových fialek. V troubě prskala pečená vepřová kýta.
„Rychle se najez! Masonovi tu budou co nevidět!“ řekla mu úsečně teta Petunie a ukázala mu na dva krajíčky chleba a kousek sýra na kuchyňském stole. Sama už měla na sobě lososově růžové koktejlové šaty.
Harry si umyl ruce a spořádal svou ubohou večeři. Jakmile dojedl, teta Petunie bleskurychle sklidila jeho talíř. „A teď honem sypej nahoru!“
Jak procházel kolem dveří obývacího pokoje, zahlédl letmo strýce Vernona a Dudleyho; oba byli ve smokinku a měli motýlka.
Sotva dorazil na odpočívadlo nahoře, rozřinčel se zvonek u domovních dveří a dole pod schody na něj vykoukl zuřivý obličej strýce Vernona.
„Pamatuj si, ty kluku jeden – jestli jen cekneš...“
Harry po špičkách došel ke svému pokoji, vklouzl dovnitř, zavřel za sebou a chystal se padnout na postel. Potíž byla v tom, že na ní už někdo seděl.

Kapitola druhá
Dobbyho varování

Byl to spíš div, že se Harry ovládl a nezačal křičet. Maličké stvoření na posteli mělo ohromné netopýří uši a vypoulené zelené oči, veliké jako tenisové míče. Harrymu bylo okamžitě jasné, že právě ty ho dnes ráno pozorovaly ze živého plotu kolem zahrady.
Zatímco upřeně zírali jeden na druhého, zaslechl Harry z předsíně Dudleyho hlas:
„Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?“
Stvořeníčko sklouzlo z postele a uklonilo se tak hluboce, až se špičkou dlouhého, tenkého nosu dotklo koberce. Harry viděl, že má na sobě něco, co vypadalo jako starý povlak na polštář, s rozparky pro ruce a s otvory pro nohy.
„Ehm – nazdar,“ pozdravil Harry nervózně.
„Harry Pottere,“ ozvalo se stvořeníčko vysokým, pronikavým hláskem a Harry si byl jist, že je ho slyšet až dole pod schody. „Dobby se s vámi chtěl setkat už dávno, pane... Je to pro mě nesmírná čest...“
„Ehm – díky,“ řekl Harry. Opatrně se protáhl podél stěny a dosedl na židli u psacího stolu, vedle Hedviky, která spala ve své velké kleci. Měl chuť se zeptat Co jsi zač? – připadalo mu to však příliš neurvalé, a tak se raději zeptal: „Kdo jsi?“
„Dobby, pane. Prostě jen Dobby. Domácí skřítek,“ písklo stvořeníčko.
„Skutečně?“ protáhl Harry. „Ehm – nechci být neomalený nebo tak, ale tohle není právě ta nejlepší chvíle, abych měl tady u sebe domácího skřítka.“
Z obývacího pokoje se ozval ječivý, neupřímný smích tety Petunie. Skřítek svěsil hlavu.
„Ne snad, že bych tě viděl nerad,“ dodal honem Harry, „jenže – ehm – máš k tomu nějaký zvláštní důvod, abys tu byl?“
„Ano, pane, ovšem,“ řekl Dobby vážně. „Dobby vám přišel říct, pane... je to velice těžké, pane... Dobby neví, odkud má začít...“
„Posaď se,“ vybídl ho Harry zdvořile a ukázal mu na postel.
K jeho zděšení skřítek propukl v pláč – ve velice hlasitý pláč.
„P–posadit se!“ kvílel. „Nikdy... ještě nikdy...“
Harry měl dojem, jako by hlasy dole utichly.
„Promiň,“ řekl šeptem. „Nechtěl jsem tě urazit ani nic podobného.“
„Urazit Dobbyho!“ zajíkal se skřítek. „Dobbymu ještě nikdy žádný kouzelník neřekl, aby se posadil – jako by mluvil s někým sobě rovným –“
Harry se pokoušel syknout Psst! a zároveň se tvářit povzbudivě; přiměl Dobbyho, aby si vylezl zpátky na postel, a skřítek tam teď seděl a škytal. Vypadal jako veliká, velice ošklivá loutka. Nakonec se přece jen dokázal ovládnout a kulil na Harryho očiska plná slz a nábožného obdivu.
„Zřejmě jsi moc slušných kouzelníků nepotkal,“ řekl Harry ve snaze dodat mu odvahy.
Dobby zavrtěl hlavou. Pak bez jakékoli výstrahy vyskočil, začal zuřivě mlátit hlavou do okna a křičel přitom: „Ten neřád Dobby! Ten neřád Dobby!“
„Nech toho – co to děláš?“ sykl Harry, vymrštil se jako střela a posadil Dobbyho zpátky na postel. Hedvika se probudila s obzvlášť hlasitým skřekem a divoce tloukla křídly o mříže klece.
„Dobby se musel potrestat, pane,“ vysvětlil skřítek a trošinku zašilhal. „Dobby málem řekl něco špatného o své rodině, pane...“
„O tvé rodině?“
„O rodině kouzelníků, u které Dobby slouží, pane... Dobby je domácí skřítek – musí napořád sloužit jednomu domu a jedné rodině...“
„A oni vědí, že jsi tady?“ zeptal se Harry zvědavě.
Dobby se roztřásl.
„Ne, pane, to ne... Dobby se bude muset velice tvrdě potrestat za to, že za vámi přišel, pane. Dobby si bude muset přivřít uši do dvířek u trouby. Kdyby se to někdy dozvěděli, pane...“
„A to si nevšimnou, že sis přivřel uši do dvířek u trouby?“
„Dobby o tom pochybuje, pane. Dobby se každou chvíli musí za něco potrestat, a oni ho při tom klidně nechávají, pane. Kolikrát mu ještě uloží, aby si přidal nějaký trestík navíc...“
„Tak proč u nich zůstáváš? Proč neutečeš?“
„Domácí skřítek se musí na svobodu jedině propustit, pane. A tahle rodina Dobbyho nikdy nepropustí... Dobby bude své rodině sloužit, dokud neumře, pane...“
Harry vytřeštil oči.
„A já jsem si myslel, kdovíjak na tom nejsem špatně, když tu mám vydržet ještě čtyři týdny“ řekl. „Když tě tak poslouchám, připadají mi Dursleyovi skoro jako lidumilové. A nemůže ti někdo pomoct? Třeba zrovna já?“
Téměř vzápětí zalitoval, že to vyslovil. Dobby znovu propukl v díkůplné kvílení.
„Prosím tě,“ zašeptal Harry zoufale, „prosím tě, utiš se. Jestli Dursleyovi něco uslyší, jestli se dovědí, že jsi tady...“
„Harry Potter se ptá, jestli může Dobbymu pomoct... Dobby už slyšel o vaší slávě, pane, ale o vaší dobrotě neměl tušení...“
Harry úplně cítil, jak rudne, a řekl: „Všecko, co jsi kdy slyšel o mé slávě, jsou samé nesmysly. Nejsem dokonce ani nejlepší v našem ročníku v Bradavicích, to je Hermiona, a ta –“
Hned však zmlkl, poněvadž myšlenka na Hermionu ho zabolela.
„Harry Potter je až příliš skromný,“ řekl Dobby uctivě a oči jak koule mu zářily. „Harry Potter vůbec nemluví o svém vítězství nad Tím–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit.“
„To myslíš Voldemorta?“ zeptal se Harry.
Dobby si dlaněmi zakryl své netopýří uši a zasténal: „Nevyslovujte to jméno, pane! Prosím vás, nevyslovujte ho!“
„Promiň,“ řekl honem Harry. „Znám spoustu lidí, kterým se to nezamlouvá – třeba můj kamarád Ron...“
Znovu se zarazil, poněvadž při pomyšlení na Rona ho také zabolelo u srdce.
Dobby se naklonil k Harrymu, oči jak reflektory od auta. „Dobby se doslechl,“ pronesl chraplavě, „že je to jen pár týdnů, co se Harry Potter už podruhé utkal s Pánem zla... a znovu unikl.“
Harry přikývl a v Dobbyho očích se náhle zaleskly slzy. „Ach pane,“ zajíkal se a utíral si obličej cípem špinavého povlaku, který měl na sobě, „Harry Potter je tak statečný a odvážný! Čelil v životě už tolika nebezpečím! Dobby ovšem přišel Harryho Pottera chránit, přišel ho varovat, i když si za to bude muset přivřít uši do dvířek u trouby... Harry Potter se nesmí vrátit do Bradavic!“
Do ticha, které v pokoji najednou zavládlo, doléhalo jen cinkání vidliček a nožů zdola a vzdálené hřímání strýce Vernona.
„Co–cože?“ vykoktal Harry. „Ale já se tam musím vrátit – prvního září začíná škola, a navíc to je to jediné, co mě udržuje při životě. Ty nemáš tušení, jaké je to tady. Já sem nepatřím. Patřím do vašeho světa – do Bradavic!“
„Ne, to ne,“ pištěl Dobby a kroutil hlavou tak prudce, až mu uši pleskaly. „Harry Potter musí zůstat tam, kde je v bezpečí. Je příliš slavný a má příliš dobré srdce, než abychom ho ztratili. Jestliže se Harry Potter vrátí do Bradavic, hrozí mu smrtelné nebezpečí.“
„Ale proč?“ zeptal se Harry překvapeně.
„Může za to spiknutí, Harry Pottere. Spiknutí, při kterém se ve Škole čar a kouzel v Bradavicích mají letos stát ty nejhroznější věci,“ šeptal Dobby a náhle se celý roztřásl. „Dobby o něm ví už kolik měsíců, pane. Harry Potter se nesmí vystavit nebezpečí. Je příliš důležitý, pane!“
„Jaké hrozné věci se mají stát?“ zeptal se Harry ihned. „A kdo je připravuje?“
Dobby vydal podivný zvuk, jako když se dusí, a pak začal zběsile tlouct hlavou o zeď.
„Rozumím!“ vykřikl Harry a uchopil skřítka za ruku, aby mu v tom zabránil. „Nesmíš to říct, chápu. Ale proč varuješ mě?“ Naráz mu probleskla hlavou nepříjemná myšlenka. „Počkej – a nemá to náhodou co dělat s Vol... Promiň – Ty–víš–s–kým? Stačí, když zakroutíš hlavou nebo přikývneš,“ dodal chvatně, když Dobby znovu přiblížil hlavu nebezpečně ke stěně.
Dobby pomalu zakroutil hlavou.
„Ne – s Tím jehož jméno–nesmíme–vyslovit ne.“
Oči měl přitom široce rozevřené, jako by se Harrymu pokoušel něco naznačit. Harry však neměl tušení, oč jde.
„Žádného bratra přece nemá, nebo snad ano?“
Dobby zakroutil hlavou, oči ještě víc rozevřené než předtím.
„Pak už mě ale nenapadá nikdo jiný, kdo by v Bradavicích mohl způsobit hrozné věci,“ řekl Harry. Koneckonců, je tam přece Brumbál – víš snad, kdo je to Brumbál?“
Dobby se uctivě uklonil.
„Albus Brumbál je největší ředitel, kterého Bradavice kdy měly. Dobby to ví, pane. Dobby slyšel, že Brumbálova moc se vyrovná té, jakou měl Ten–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit, když byl na vrcholu svých sil. Jenže pane,“ a Dobbyho hlas se změnil v naléhavý šepot, „jsou schopnosti, které ani Brumbál... schopnosti, které žádný slušný kouzelník...“
A než ho Harry stačil zarazit, Dobby sklouzl z postele, popadl jeho stolní lampu, začal se s ní mlátit po hlavě a ječel, až to trhalo uši.
Dole se rozhostilo nenadálé ticho. Vteřinu nato Harry, kterému divoce bušilo srdce, zaslechl strýce Vernona, jak vyšel do předsíně a říká: „Ten rošťák Dudley určitě nechal puštěnou televizi!“
„Honem zmiz! Do skříně!“ sykl Harry, nacpal Dobbyho dovnitř, přibouchl dvířka a vrhl se na postel právě ve chvíli, kdy se pohnula klika u dveří.
„Co – tady – k čertu – provádíš?“ procedil strýc Vernon přes zaťaté zuby, s tváří děsivě blízko Harryho obličeje. „Právě jsi zkazil pointu mého vtipu o japonském hráči golfu... Ještě jednou cekni a budeš litovat, že ses vůbec narodil, kluku!“
A hřmotně vydupal ven.
Roztřesený Harry pustil Dobbyho ze skříně.
„Vidíš, jak to tu chodí?“ řekl. „Už chápeš, proč se musím vrátit do Bradavic? Je to jediné místo, kde mám – tedy kde myslím, že mám – kamarády.“
„Kamarády, kteří Harrymu Potterovi ani nepíšou?“ zeptal se Dobby poťouchle.
„Myslím, že prostě jenom... počkej,“ řekl Harry a svraštil čelo. „Jak ty můžeš vědět, že mi kamarádi nenapsali?“ Dobby zašoupal nohama.
„Harry Potter se na Dobbyho nesmí zlobit – Dobby to dělal jen pro jeho dobro...“
„Takže tys přede mnou dopisy od nich schovával?“
„Dobby je má tady, pane,“ řekl skřítek. Čiperně poodstoupil, aby na něj Harry nedosáhl, a z povlaku, který měl na sobě, vytáhl tlustý svazek obálek. Harry ihned poznal Hermionino úhledné písmo, Ronovu nepořádnou čmáranici, a dokonce i klikyháky, které vypadaly, jako by je psal Hagrid, bradavický hajný.
Skřítek na Harryho úzkostně zamžoural.
„Harry Potter se nesmí zlobit... Dobby doufal... kdyby si totiž Harry Potter myslel, že na něj kamarádi zapomněli... tak by se Harry Potter do školy už ani nechtěl vrátit, pane...“
Harry ho neposlouchal. Chňapl po dopisech, ale Dobby odskočil z jeho dosahu.
„Harry Potter je dostane, pane, když Dobbymu dá slovo, že se do Bradavic nevrátí. Ach pane, čeká tam na vás nebezpečí, kterému se nesmíte vystavit! Slibte mi, že se tam nevrátíte, pane!“
„Ne!“ rozzlobil se Harry. „Dej mi ty dopisy od kamarádů!“
„Pak ovšem Harry Potter nedává Dobbymu na vybranou,“ pronesl skřítek smutně.
A než se Harry stačil pohnout, vrhl se ke dveřím ložnice, otevřel je a tryskem vyrazil po schodech dolů. Harry se vyřítil za ním, i teď se však snažil neztropit žádný hluk; v ústech měl sucho a žaludek až někde v krku. Posledních šest schodů zvládl jediným skokem, dopadl na koberec v předsíni jako kočka a rozhlížel se, kde je Dobby. Z jídelny slyšel strýce Vernona, jak říká: „...vypravujte Petunii tu legrační historku o těch amerických instalatérech, pane Masone, nemůže se dočkat, až ji konečně uslyší...“
Harry proběhl předsíní do kuchyně a měl pocit, že má žaludek opravdu až v krku.
Mistrovské dílo tety Petunie, její pudink, celá ta hora šlehačky a cukrových fialek, se vznášelo málem u stropu. Nahoře na kredenci se v koutě krčil Dobby.
„Ne,“ zakrákal Harry. „Prosím tě... vždyť oni mě zabijí...“
„Harry Potter musí slíbit, že se nevrátí do školy –“
„Dobby... prosím...“
„Slibte mi to, pane...“
„Nemůžu!“
Dobby se na něj truchlivě podíval.
„V tom případě to Dobby musí udělat, pane, bude to pro dobro Harryho Pottera.“
Pudink dopadl na podlahu, jen to zadunělo, a Harrymu se zastavilo srdce. Jak se mísa rozbila na kusy, šlehačka se rozstříkla po oknech a po stěnách. A Dobby? S prásknutím, jako když švihne bičem, byl najednou tentam.
V jídelně se strhl pokřik a do kuchyně se vřítil strýc Vernon; našel tam Harryho, který se zděšením nemohl ani hnout a od hlavy až k patě po něm stékal tetin pudink.
Zpočátku se zdálo, že strýc Vernon dokáže celou tu událost zamluvit („To jen náš synovec – je duševně nevyrovnaný... setkání s cizími lidmi ho vždycky rozruší, proto jsme ho nechali nahoře...“). Vykormidloval vyděšené manžele Masonovy zpátky do jídelny, slíbil Harrymu, že jakmile odejdou, seřeže ho, až z něj vyrazí duši, a strčil mu do ruky smeták. Teta Petunie vydolovala z mrazničky nějakou zmrzlinu a Harry, který se ještě pořád třásl, začal dávat kuchyň do pořádku.
Možná by strýc Vernon i přesto dokázal svou zakázku dojednat – nebýt sovy.
Po večeři teta Petunie právě podávala kolem stolu krabici s mátovými bonbony, když do jídelny vletěla oknem veliká sova pálená, upustila paní Masonové na hlavu nějaký dopis a zase vyletěla ven. Paní Masonová začala vřískat, jako když ji na nože berou, a vyřítila se z domu; cestou ještě vykřikovala něco o bláznech. Pan Mason se zdržel jen tak dlouho, aby Dursleyovým vysvětlil, že jeho žena má smrtelnou hrůzu z ptáků všeho druhu i velikosti, a zeptal se, jestli to snad měl být vtip.
Harry stál v kuchyni a křečovitě svíral smeták, aby se měl čeho podržet, když se k němu strýc Vernon neúprosně blížil, dábelský lesk v malinkých očkách.
„Přečti si to!“ zasyčel zlobně a mával dopisem, který sova přinesla. „No tak – čti!“
Harry vzal dopis do ruky. Přání k narozeninám to nebylo ani náhodou.

Vážený pane Pottere,

Dostali jsme zprávu, že ve Vašem bydlišti bylo dnes večer v devět hodin dvanáct minut použito Vznášecí kouzlo.
Jak je Vám známo, nezletilým kouzelníkům není dovoleno používat kouzla jinde než ve škole, takže další provozování kouzel z Vaší strany by mohlo mít za následek Vaše vyloučení z řečení školy (Výnos o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků z roku 1875, odstavec C).
Chtěli bychom rovněž připomenout, že jakákoli kouzelnická činnost spojená s nebezpečím, že by ji mohly postřehnout osoby z nekouzelnické veřejnosti (mudlové), představuje závažný přečin podle oddílu 13 Zákona o utajování, vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků.

I přes to Vám přejeme příjemné prázdniny.

Se srdečným pozdravem

Mafalda Hopkirková
Odbor nepatřičného užívání kouzel
Ministerstvo kouzel

Harry vzhlédl a naprázdno polkl.
„Vůbec jsi nám neřekl, že mimo školu nesmíš kouzla používat,“ zahřímal strýc Vernon a v očích mu tančila zběsilá světélka. „Nejspíš ses o tom zapomněl zmínit... asi ti to nějak vypadlo...“
Sápal se na Harryho jako obrovský buldok s vyceněnými zuby. „Takže pro tebe mám novinku, darebo... Teď tě dám pod zámek... Do té školy se už nevrátíš... Nikdy... a jestli se nějakým kouzlem zkusíš dostat ven, oni sami tě vyloučí!“
Chechtal se jako blázen a vlekl Harryho zpátky nahoru. Strýc Vernon opravdu dodržel slovo. Příštího dne ráno zaplatil zámečníkovi, aby na Harryho okno připevnil mříže, a sám pak ve dveřích ložnice udělal kočičí dvířka, kterými Harrymu třikrát denně strkali dovnitř malé dávky jídla. Ráno a večer ho pouštěli ven, aby si mohl dojít do koupelny; jinak byl v pokoji zamčený celých čtyřiadvacet hodin.

Ani po třech dnech Dursleyovi nebudili sebemenší dojem, že by se dali obměkčit, a Harry neviděl žádné východisko z pasti, ve které se octl. Ležel na posteli, díval se, jak za mřížemi na okně zapadá slunce, a sklíčeně přemýšlel, co s ním bude.
Co by mu bylo platné dostat se z pokoje pomocí kouzel, kdyby ho za to vyloučili z Bradavic? Život v Zobí ulici byl však ještě úděsnější než kdykoli předtím; teď když Dursleyovi věděli, že se ráno neprobudí jako netopýři, přišel Harry o svou jedinou zbraň. Dobby ho možná zachránil před strašlivými událostmi v Bradavicích, ale jak to tak vypadalo, čekala ho nejspíš smrt hladem.
Kočičí dvířka klapla; objevila se ruka tety Petunie a strčila do pokoje misku polévky z konzervy. Harry, kterému se žaludek svíral hlady, seskočil z postele a zdvihl ji. Polévka byla úplně studená, přesto však jí polovinu vypil jediným douškem. Pak přešel pokojem k Hedvičině kleci a vyklopil rozmáčenou zeleninu ze dna misky do jejího prázdného krmítka. Sova se načepýřila a podívala se na něj s krajním znechucením.
„Jen nad tím neohrnuj zobák, to je všecko, co máme,“ řekl Harry nasupeně.
Položil prázdnou misku zase na podlahu vedle kočičí záklopky a natáhl se zpátky na postel, kupodivu ještě hladovější než před polévkou.
Pokud za čtyři týdny bude ještě vůbec naživu, co se stane, když se v Bradavicích neobjeví? Pošlou někoho, aby se zjistilo, proč nepřijel? Dokážou Dursleyovy přimět, aby ho pustili?
V pokoji začínala houstnout tma. Harry byl vyčerpaný v břiše mu kručelo a hlavou mu vířily stále tytéž nezodpověditelné otázky, až nakonec upadl do neklidného spánku.
Zdálo se mu, že ho vystavují v zoologické zahradě a na kleci že má štítek Nezletilý kouzelník. Lidé na něj přes mříže poulili oči, jak tam leží, hladový a zesláblý, na slaměné podestýlce. Zahlédl v davu Dobbyho tvář a začal hlasitě křičet a prosit o pomoc, Dobby však opáčil „Tady je Harry Potter v bezpečí, pane!“ a zmizel. Potom se objevili Dursleyovi a Dudley cloumal mřížemi klece a smál se mu.
„Přestaňte,“ zamumlal Harry, jak mu řachtavý zvuk narážel do rozbolavělé hlavy, „dejte mi pokoj... nechte toho... já chci spát...“
Otevřel oči. Mřížemi na okně se linulo dovnitř měsíční světlo. A někdo se na něj opravdu přes mříže vyjeveně díval: někdo s pihovatou tváří, rudými vlasy a dlouhým nosem.
Venku před Harryho oknem byl Ron Weasley!

Kapitola třetí
Doupě

„Rone!“ vydechl Harry, připlížil se k oknu a vysunul ho nahoru, aby spolu mohli přes mříže mluvit. „Rone, jak ses – co se to –“ A vtom mu poklesla brada, když mu došlo, co doopravdy vidí. Ron se vykláněl ze zadního okénka starého tyrkysově zeleného auta, zaparkovaného ve vzduchu, a z předních sedadel se na Harryho šklebila dvojčata Fred a George, Ronovi starší sourozenci.
„Jsi v pořádku, Harry?“
„Prosím tě, co se s tebou děje?“ zeptal se Ron. „Proč jsi mi neodpovídal na dopisy? Možná tucetkrát jsem ti psal, abys k nám přijel, a potom taťka přišel domů a říkal, že ti poslali úřední varování, protože jsi před mudly použil kouzlo...“
„To jsem nebyl já – ale jak se to dozvěděl?“
„Pracuje na ministerstvu,“ vysvětlil Ron. „Vždyť přece víš, že mimo školu máme kouzlení zakázané...“
„Zrovna od tebe to zní dobře,“ řekl Harry a zíral na auto, které se vznášelo ve vzduchu.
„Počkej, tohle se nepočítá,“ namítl Ron. „Jenom jsme si ho vypůjčili, to auto patří taťkovi, my jsme ho nezačarovali. Zato dělat kouzla před těmi mudly, u kterých bydlíš...“
„Už jsem říkal, že jsem to nebyl já – ale trvalo by moc dlouho, kdybych ti teď měl vykládal, jak to bylo. Podívej, můžeš jim v Bradavicích vysvětlit, že Dursleyovi mě tu drží pod zámkem a nechtějí mě k nim pustit zpátky, a já se přitom nemůžu odtud dostat pomocí kouzel, protože na ministerstvu by si mysleli, že je to už podruhé během tří dnů, co jsem něco takového provedl, takže –“
„Nemluv nesmysly“ řekl Ron. „Přijeli jsme, abychom si tě odvezli k nám domů.“
„Ale vy mě žádným kouzlem také nemůžete –“
„Ani nemusíme,“ řekl Ron, pohodil hlavou k předním sedadlům a zašklebil se. „Zapomněl jsi, že mám s sebou brášky.“
To už mu Fred pohotově házel konec provazu a vyzval Harryho: „Uvaž ho kolem té mříže!“
„Jestli se Dursleyovi probudí, je se mnou konec,“ řekl Harry, přesto utáhl provaz pevně kolem jedné z kovových tyčí, a Fred vyhnal motor do nejvyšších otáček.
„S těmi si nelámej hlavu,“ řekl povzbudivě, „a uhni trochu.“
Harry ustoupil temnou místností až k soví kleci; Hedvika jako by chápala, že se dějí důležité věci, a ani nehlesla. Motor řval víc a víc a pak se mříž s hlasitým rupnutím vyrvala a Fred se řítil vzhůru – Harry doběhl zpátky k oknu a ještě zahlédl, jak mříž visí pár stop nad zemí a Ron ji s hlasitým supěním vtahuje do auta. Harry se úzkostně zaposlouchal, z ložnice Dursleyových se však neozval jediný zvuk.
Jakmile mříž bezpečně ležela na zadním sedadle vedle Rona, Fred zacouval co možná nejblíž k Harryho oknu.
„Nastup si,“ vyzval ho Ron.
„Ale všecky moje věci do Bradavic... má hůlka... moje koště...“
„Kde je máš?“
„Zamčené v přístěnku pod schody, a ven z tohohle pokoje se nedostanu –“
„Žádný problém,“ prohlásil George na sedadle vedle řidiče. „Tak zas uhni, Harry.“
Fred i George opatrně prolezli oknem do pokoje. Ti dva se tedy opravdu vyznají, říkal si v duchu Harry, když George vytáhl z kapsy obyčejnou vlásenku a začal s ní otvírat zámek.
„Spousta kouzelníků si myslí, že je to ztráta času učit se takovým mudlovským fintám,“ řekl Fred, „ale nám se zdá, že stojí za to se jim naučit, i když jsou trochu pomalé.“
Ozvalo se slabé cvaknutí a dveře se otevřely.
„Takže – my jdeme pro tvůj kufr, a ty si zatím vezmi z pokoje všecko, co potřebuješ, a podávej to Ronovi,“ zašeptal George.
„Bacha na poslední schod, vrže,“ upozornil Harry také šeptem, a dvojčata zmizela do tmy na odpočívadle. Harry pobíhal po pokoji, ve spěchu sbíral svoje věci a podával je oknem Ronovi. Potom šel na pomoc Fredovi a Georgeovi, kteří vlekli do schodů jeho kufr. Slyšel přitom, jak strýc Vernon zakašlal.
Konečně celí udýchaní dorazili na odpočívadlo a přenesli kufr Harryho pokojem k otevřenému oknu. Fred vlezl zpátky do auta, aby s Ronem vtáhli kufr dovnitř, a Harry s Georgem ho tlačili z ložnice. Kufr se centimetr po centimetru přesouval oknem ven.
Strýc Vernon znovu zakašlal.
„Ještě kousek,“ zafuněl Fred z auta, „ještě jednou pořádně zatlačte...“
Harry a George se do kufru napřeli rameny, až vklouzl na zadní sedadlo auta.
„A jedem,“ šeptl George.
Ve chvíli, kdy Harry vylezl na okenní parapet, ozval se ze tmy za ním nečekaný skřek a po něm okamžitě zazněl hromový hlas strýce Vernona.
„UŽ ZAS TA ZATRACENÁ SOVA!“
„Já zapomněl na Hedviku!“
Harry se vřítil zpátky do pokoje, ale to už na odpočívadle bliklo světlo. Harry popadl Hedvičinu klec, vrhl se k oknu a podal ji Ronovi. Lezl zase zpátky na prádelník, když strýc Vernon zabušil do odemčených dveří – a ty se rozletěly.
Na zlomek vteřiny stál strýc Vernon ve dveřích jako v rámu; potom zaryčel jako rozzuřený býk, vrhl se k Harrymu a popadl ho za kotník.
Ron, Fred i George uchopili Harryho za paže a táhli, co jim síly stačily.
„Petunie!“ hulákal strýc Vernon. „On utíká! ON UTÍKÁ!“ Všichni tři Weasleyové však trhli naráz, a Harryho noha vyklouzla ze strýcova sevření. Jakmile byl Harry v autě a přibouchl dvířka, Ron zaječel „Šlápni na to, Frede!“ a auto vyrazilo jako střela směrem k měsíci.
Harry tomu ani uvěřit nemohl – byl volný! Spustil dolů okénko, takže mu noční vzduch cuchal vlasy, a ohlédl se po střechách Zobí ulice, které se rychle zmenšovaly. Strýc Vernon, teta Petunie i Dudley se zkoprněle vykláněli z Harryho okna.
„Na shledanou napřesrok!“ křikl Harry.
Weasleyovi se hlasitě rozchechtali a Harry se pohodlně uvelebil na sedadle a šklebil se od ucha k uchu. „Pusť Hedviku ven,“ řekl Ronovi, „může letět za námi. Nemohla si protáhnout křídla už kdovíjak dlouho.“
George podal Ronovi vlásenku a za okamžik už Hedvika radostně vyletěla z okna a vznášela se vedle nich neslyšně jako duch.
„A teď spusť, Harry,“ vyzval ho Ron netrpělivě. „Co se vlastně stalo?“
Harry jim vypověděl všecko o Dobbym, o jeho varování, i o pohromě s fialkovým pudinkem. Když skončil, v autě nadlouho zavládlo užaslé mlčení.
„To se mi ani trochu nelíbí,“ řekl Fred konečně.
„V tom je nějaká bouda,“ přitakal George. „On ti ani neřekl, kdo za tím spiknutím stojí?“
„Myslím, že nemohl,“ mínil Harry. „Jak jsem vám říkal, pokaždé, když už mu něco málem uklouzlo, začal si otloukat hlavu o zeď..“
Viděl, jak se Fred a George na sebe podívali..
„Takže vy myslíte, že mi lhal?“ zeptal se Harry.
„Podívej,“ řekl Fred, „vezmi to takhle: domácí skřítkové mají svá vlastní mocná kouzla, obvykle jich však nemohou použít bez souhlasu svého pána. Myslím, že milého Dobbyho někdo poslal, aby ti v návratu do Bradavic zabránil, a říká si, jaká to je legrace. Víš ve škole o někom, kdo proti tobě něco má?“
„Jistě,“ odpověděli okamžitě Harry i Ron zároveň.
„Draco Malfoy,“ vysvětlil Harry. „Ten mě přímo nenávidí.“
„Draco Malfoy?“ zeptal se George a otočil se. „Není to syn Luciuse Malfoye?“
„Určitě ano, není to zrovna běžné jméno, nemyslíš?“ řekl Harry.
„A proč?“
„Slyšel jsem taťku, jak o něm mluvil,“ řekl George. „Býval velkým přívržencem Ty–víš–koho.“
„A když Ty–víš–kdo zmizel,“ řekl Fred a otočil se dozadu, aby na Harryho viděl, „Lucius Malfoy se vrátil zpátky a tvrdil, že to tak nikdy nemyslel. Lhal, jako když tiskne – taťka je přesvědčen, že patřil k nejbližším důvěrníkům Ty–víš–koho.“
Harry takové zvěsti o Malfoyově rodině slyšel už dřív, takže ho vůbec nepřekvapily. V porovnání s Malfoyem vypadal Dudley Dursley jako laskavý ohleduplný a citlivý chlapec.
„Nevím, jestli Malfoyovi mají domácího skřítka...“ řekl Harry.
„Ať už ten skřítek patří komukoli, musí jít o starou kouzelnickou rodinu, a určitě bohatou,“ mínil Fred.
„Ach jo, mamka by pořád chtěla domácího skřítka, aby nám žehlil,“ prohodil George. „Jenže jediné, co máme, je nanicovatý starý ghúl nahoře v podkroví – to je perský démon, jestli to nevíš –, a pak ještě trpaslíci po celé zahradě. Domácí skřítkové patří k velkým panským sídlům, zámkům a podobným domům, u nás žádného nenajdeš...“
Harry mlčel. Soudě podle toho, že Draco Malfoy měl obvykle vždycky to nejlepší, musela se jeho rodina topit v kouzelnickém zlatě; dokázal si Malfoye docela dobře představit, jak se prochází jako páv po velkém panském domě. Ovšem poslat rodinného služebníka, aby Harrymu zabránil v návratu do Bradavic, to také vypadalo, jako by si to usmyslel právě Draco. Byl Harry opravdu bláhový, když Dobbyho řeči bral vážně?
„Buď jak buď, jsem rád, že jsme si pro tebe přijeli,“ dodal Ron. „Už jsem si opravdu dělal starosti, když jsi neodpověděl ani na jeden z mých dopisů. Napřed jsem myslel, že za to může Errol –“
„Kdo je to?“
„Naše sova. Je už hrozně stará. Nebylo by to poprvé, kdy cestou s dopisem zkolabovala. Tak jsem si chtěl půjčit Hermese –“
„Koho?“
„Sovu, kterou mamka a taťka koupili Percymu, když se stal prefektem,“ vysvětlil Fred z předního sedadla.
„Jenže Percy mi Hermese nechtěl půjčit,“ řekl Ron. „Tvrdil, že ho potřebuje.“
„Percy si letos v létě počíná velice podivně,“ zamračil se George. „A ten dopisy posílá, jeden za druhým, a spoustu času tráví zavřený u sebe v pokoji... Přece ten svůj prefektský odznak nemůže leštit od rána do večera... Jedeš moc na západ, Frede,“ upozornil a ukázal na kompas na přístrojové desce. Bratr jen lehce pohnul volantem v protisměru.
„A váš tatínek ví, že máte jeho auto?“ zeptal se Harry, i když tušil odpověď.
„Ehm – ne,“ přiznal Ron, „musel dnes večer zůstat v práci. Doufejme, že ho dokážeme vrátit do garáže, aniž mamka zjistí, že jsme s ním letěli.“
„A co váš tatínek na ministerstvu kouzel vůbec dělá?“
„Pracuje v tom nejnudnějším oddělení,“ řekl Ron. „V odboru zneužívání mudlovských výtvorů.“
„Odboru čeho?“
„Má to co dělat s očarovanými věcmi, které původně zhotovili mudlové, rozumíš, pokud se zase octnou v nějakém mudlovském obchodu nebo domě. Jako když loni umřela jedna stará čarodějka a její čajovou soupravu prodali do starožitnictví. Nějaká mudlovská žena si ji koupila, odnesla si ji domů a pokusila se podávat v ní svým přátelům čaj. Byla to vyslovená hrůza – taťka celé týdny pracoval přesčas.“
„Co se stalo?“
„Čajník vyváděl jako divý, stříkal vařící čaj po celé místnosti a jeden host skončil v nemocnici s nosem přiskřípnutým kleštičkami na cukr. Taťka nevěděl, kam dřív skočit, na celém odboru je jenom on a ještě jeden starý kouzelník, nějaký Perkins, a oba museli provádět Paměťová kouzla a ještě spoustu dalších, aby to ututlali...“
„Ale váš tatínek... tohle auto...“
Fred se dal do smíchu. „Ano, taťka je posedlý vším, co se týká mudlů; kůlnu máme plnou mudlovských věcí. Taťka je všecky rozebere, očaruje a zas je složí dohromady. Kdyby udělal prohlídku u nás doma, musel by sám sebe okamžitě zatknout. Mamka z toho šílí.“
„Tamhle je hlavní silnice,“ oznámil George, který se díval přes čelní sklo dolů. „Za deset minut jsme doma... ostatně je načase, poněvadž začíná svítat...“
Na obzoru směrem na východ bylo vidět slabou narůžovělou záři.
Fred navedl auto níž a Harry uviděl tmavé skvrny polí a skupinky stromů.
„Bydlíme kousek za vesnicí,“ vysvětlil mu George. jmenuje se Vydrník svatého Drába...“
Letící auto se snášelo níž a níž. Mezi stromy už teď prosvěcovalo jasně červené slunce.
„A jsme tady!“ ohlásil Fred, když se s lehkým drcnutím octli na zemi. Přistáli na dvorku u garáže, která vypadala, že musí každou chvíli spadnout, a Harry poprvé spatřil Ronův dům.
Jako kdyby to kdysi býval veliký zděný prasečinec, ke kterému porůznu přistavovali další místnosti, až byl vysoký několik poschodí a stál tak nakřivo, jako by držel pohromadě jen díky čárům (což, jak si Harry uvědomil, byla nejspíš pravda). Nahoře na červené střeše trčelo čtyři nebo pět komínů. U vchodu bylo do země nakřivo zaražené domovní znamení s nápisem Doupě. U vchodu se povalovala hromada holínek a úplně zrezivělý kotlík. Po dvoře zobalo několik tučných hnědých kuřat.
„Není to nic moc,“ řekl Ron.
„Je to nádhera,“ řekl Harry šťastně a vzpomněl si na Zobí ulici.
Vystoupili z auta.
„Teď se musíme ve vší tichosti dostat nahoru,“ řekl Fred, „a počkat, až nás mamka zavolá k snídani. Ty, Rone, se pak přiženeš dolů a řekneš: ‚Mami, podívej, kdo v noci přijel!’ Mamka bude celá šťastná, že vidí Harryho, a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme s tím autem vůbec letěli.“
„Výborně,“ řekl Ron. „Pojď Harry, já spávám ve...“
Vtom ošklivě zezelenal a vytřeštil oči na dům. Ostatní tři se prudce otočili.
Přes dvůr se k nim rázným krokem blížila paní Weasleyová, rozhánějíc kuřata, a bylo podivuhodné, jak moc taková malá, buclatá ženuška s laskavou tváří připomíná šavlozubého tygra.
„A jéje,“ řekl Fred.
„To je nadělení,“ přidal se George.
Paní Weasleyová se zastavila před nimi, ruce založené v bok, a hleděla z jedné provinilé tváře na druhou. Na sobě měla květovanou zástěru a z kapsy jí čouhala hůlka.
„Takže,“ spustila.
„Dobré jitro, mami,“ pozdravil ji George hlasem, o kterém si očividně myslel, že je bodrý a podmanivý.
„Máte vy vůbec tušení, jaké jsem si o vás dělala starosti?“ usykávala paní Weasleyová ledově.
„Nezlob se, mami, ale my jsme museli –“
Všichni tři synové paní Weasleyová byli větší než ona, teď se však jenom krčili, jak se do nich zuřivě pustila.
„Postele prázdné! Nikde ani řádka! Auto pryč... mohli jste se někde vybourat... div jsem se nezbláznila strachy... Na to jste nepomysleli..? Nikdy, za celý život... Jen počkejte, až se vrátí váš otec – s Billem, s Charliem ani s Percym jsme takovéhle starosti nikdy neměli!“
„S dokonalým prefektem Percym,“ zamumlal Fred.
„JEN BY TI PROSPĚLO, KDYBY SIS Z PERCYHO OBČAS VZAL PŘÍKLAD!“ křičela paní Weasleyová a píchla prstem Freda do prsou. „Mohli jste přijít o život, mohli vás uvidět, mohli jste otce připravit o zaměstnání –“
Zdálo se, že to trvá celé hodiny. Paní Weasleyová samým křikem málem ochraptěla, než se obrátila k Harrymu, který opatrně ucouvl.
Jsem ráda, že tě vidím, Harry,“ řekla. ,Pojď dovnitř, drahoušku, dostaneš něco k snídani.“
Otočila se a zamířila dovnitř; Harry se nejistě ohlédl na Rona, ale když na něj povzbudivě zakýval, vydal se za ní.
Kuchyně byla malá a dost stísněná. Uprostřed byl pečlivě vydrhnutý dřevěný stůl a židle; Harry se posadil na okraj sedačky a rozhlížel se kolem. Ještě nikdy v žádném kouzelnickém domě nebyl.
Hodiny na protější stěně měly jen jednu ručičku a vůbec žádné číslice. Zato kolem dokola byly napsané výroky jako ČAS UVAŘIT ČAJ, ČAS NAKRMIT KUŘATA, JDEŠ POZDĚ. A na krbové římse byly ve třech řadách naskládané knížky s názvy jako Jak si očarovat domácí sýr, Čáry při pečení a Hostina za minutu – hotové kouzlo! A pokud Harryho nešálil sluch, staré. rádio vedle dřezu právě ohlásilo, že následuje Kouzelná hodinka s oblíbenou zpívající čarodějkou Celestýnou Warbeckovou.
Paní Weasleyová lomozila po kuchyni, chystala k snídani, co jí právě přišlo pod ruku, a zatímco kladla na pánev uzenky, vrhala na syny zarputilé pohledy. Každou chvíli přitom ještě zamumlala něco jako „Nevím, nač jste přitom mysleli,“ a ,,V životě bych něčemu takovému nevěřila“.
„Tobě nic nevyčítám, drahoušku,“ ujistila Harryho a vyklopila mu na talíř osm či devět uzenek, „Artur i já jsme si už o tebe také dělali starost. Zrovna včera večer jsme říkali, že pokud Ronovi do pátku neodepíšeš, pojedeme pro tebe sami. Ale opravdu,“ (a přidala mu na talíř tři sázená vejce), „letět s nelegálním autem přes polovinu Anglie – kdekdo vás mohl uvidět –“
Jen tak mimochodem mávla hůlkou na špinavé nádobí v dřezu a to se samo začalo umývat; bylo slyšet jen tiché cinkání.
„Vždyť bylo zamračeno, mami!“ namítl Fred.
„Když jíš, tak nemluv!“ vyjela na něj paní Weasleyová.
„Oni by ho umořili hladem, mami!“ řekl George.
„A ty buď taky zticha!“ křikla paní Weasleyová, zatvářila se však poněkud mírněji, když začala krájet Harrymu chleba a mazat mu ho máslem.
Vtom upoutala jejich pozornost malá rudovláska v dlouhé noční košili, která se objevila v kuchyni, tiše vypískla a hned zas vyběhla ven.
„To byla Ginny“ vysvětlil Ron Harrymu polohlasem. „Moje sestřička. Mluvila o tobě celé léto.“
„Jo, Harry, a bude chtít, aby ses jí podepsal do památníku,“ zašklebil se Fred, zachytil však matčin pohled a bez jediného dalšího slůvka se sklonil k talíři. Potom už nikdo nic neříkal, dokud všechny čtyři talíře nebyly prázdné, což trvalo neuvěřitelně krátce.
„Krindapána, já jsem ale utahaný,“ zívl Fred, když konečně odložil nůž a vidličku. „Myslím“ že si půjdu lehnout a –“
„To tedy nepůjdeš,“ utrhla se na něj paní Weasleyová. „Za to, žes byl celou noc vzhůru, si můžeš sám. Potřebuji, abys mi odtrpaslíkoval zahradu, už se to s nimi zase nedá vydržet.“
„Ale mami –“
„A vy dva půjdete s ním,“ paní Weasleyová probodla pohledem Rona a Freda. „Ty můžeš jít nahoru a lehnout si, obrátila se k Harrymu. „Tys po nich přece nechtěl“ aby létali s tím zpropadeným autem.“
Harry měl ovšem pocit, že se mu vůbec nechce spát, a tak vyhrkl: „Já Ronovi pomůžu. Ještě nikdy jsem neviděl, jak se něco odtrpaslíkovává –“
„To je od tebe milé, drahoušku, ale je to nudná práce,“ řekla paní Weasleyová. „A teď se ještě podíváme, co o tom říká Lockhart.“
Ze stohu na krbové římse vytáhla těžkou knihu. George jen zaúpěl.
„Ale mami“ my přece víme, jak se má odtrpaslíkovat zahrada.“
Harry se podíval na vazbu knihy, kterou paní Weasleyová držela v ruce. Ozdobným zlatým písmem na ní stálo: Lockhartův atlas domácích škůdců. Na obálce byla obrovská fotografie velice pohledného kouzelníka s vlnitými, světlými vlasy a zářivě modrýma očima. Jak bylo v kouzelnickém světě zvykem“ i ona se pohybovala: kouzelník (Harry si domyslel, že to musí být Zlatoslav Lockhart) na ně všechny potutelně mrkal. Paní Weasleyová se na něj usmála.
„Je prostě úžasný,“ řekla, „o škůdcích v domácnosti ví opravdu všecko“ je to skvělá kniha...“
„Totiž, ona je na něj mamka zatížená,“ zašeptal Fred tak, aby ho bylo dobře slyšet.
„Nebuď směšný, Frede,“ řekla paní Weasleyová a celá zčervenala v obličeji. „Tak dobrá, jestli si myslíte“ že tomu rozumíte líp než Lockhart, můžete jít a dát se do práce, ale běda vám, jestli v té zahradě zůstane třeba jen jeden trpaslík, až si to přijdu zkontrolovat.“
Fred, George i Ron se svěšenými hlavami vyšli ven, nepřestávajíce zívat a bručet, a Harry je následoval. Zahrada byla rozlehlá a vyhlížela přesně tak, jak by podle jeho mínění zahrada vyhlížet měla. Dursleyovým by se určitě nelíbila – byla tam spousta plevele a trávník potřeboval posekat – všude kolem zdí však rostly pokroucené stromy, záhony byly plné rostlin, jaké Harry ještě nikdy neviděl, a byl tam velký zelený rybník plný žab.
„Mudlové totiž mají v zahradách trpaslíky také,“ vysvětloval Harry Ronovi, když šli přes trávník.
„Jo, ty věci, o kterých si mudlové myslí, že jsou to trpaslíci, ty jsem viděl,“ řekl Ron, shrbený a s hlavou zabořenou do pivoňkového keře. „Vypadají jako malí tlustí Mikulášové s rybářskými pruty...“
Na okamžik bylo slyšet urputnou potyčku, pivoňkový keř se zatřásl a pak se Ron napřímil: „Tak tohle je trpaslík,“ prohlásil nerudně.
„Nechej mě! Nechej mě!“ vřeštěl trpaslík.
Opravdu nevypadal jako Mikuláš. Byl malý jako z vydělané kůže, a měl velikou, hrbolatou a holou hlavu, která připomínala brambor. Ron ho držel co nejdál od sebe, zatímco trpaslík kopal svýma maličkýma nohama, tvrdýma jako roh; Ron ho chytil za kotníky a převrátil hlavou dolů.
„To se musí takhle,“ vysvětlil Harrymu. Zvedl trpaslíka nad hlavu („Nechej mě!“) a začal s ním točit ve velkých kruzích jako s lasem. Když si všiml zděšení v Harryho tváři, dodal ještě: „To jim neublíží, jenom se jim musí pořádně zatočit hlava, aby nenašli cestu zpátky do svých děr.“
Pustil trpaslíkovy kotníky a ten vyletěl do výšky dvaceti stop a pak s hlasitým žuchnutím přistál na poli za plotem.
„To byla slabota,“ řekl Fred. Vsadím se, že já dohodím až tamhle za ten pařez.“
Harry se rychle naučil trpaslíky nijak zvlášť nelitovat. Prvního, kterého chytil, chtěl prostě jen hodit přes plot, ovšem trpaslík postřehl jeho měkké srdce, zakousl se mu zuby ostrými jako břitva do prstu a on ho jen stěží setřásl, až...
„Teda, Harry – to bylo dobrých padesát stop!“
Za chvíli se to letícími trpaslíky ve vzduchu doslova hemžilo.
„Že by jim to zrovna myslelo, to ne,“ řekl George. Držel jich pět nebo šest najednou. „Jakmile zjistí, že jsme to sem přišli odtrpaslíkovat, vyhrnou se ven, aby všechno viděli. Jeden by si myslel, že se za tu dobu mohli naučit prostě zůstat v děrách.“
Zanedlouho se už zástup trpaslíků na poli za plotem začal se shrbenými zády pomalu trousit pryč.
Dívali se na ně, jak mizí na opačné straně pole. „Však oni se zas vrátí,“ řekl Ron. „U nás se jim vysloveně líbí... a taťka je na ně moc mírný, myslí si, že jsou legrační...“
Právě v tu chvíli bouchly hlavní dveře.
„Taťka se vrátil!“ řekl George. „Je doma!“
Tryskem proběhli zahradou a zpátky do domu.
Pan Weasley seděl sklesle na kuchyňské židli; sundal si brýle a oči měl zavřené. Byl to hubený mužík s postupující lysinou, tu trochu vlasů, která mu ještě zbývala, však měl stejně rudou jako všechny jeho děti. Na sobě měl dlouhý zelený hábit, celý zaprášený a pomačkaný.
„To byla ale noc,“ zamumlal a tápal po čajníku, zatímco všichni usedli kolem něj. „Devět domovních prohlídek! Devět! A starý Mundungus Fletcher se mě pokusil uřknout, když jsem k němu stál zády...“
Pan Weasley si dlouze usrkl čaje a vzdychl.
„Našel jsi něco, tati?“ zeptal se Fred dychtivě.
„Nic víc než pár klíčů, které se scvrkávaly, a konvici, která kousala,“ zívl pan Weasley. „Byly tam nějaké dost ošklivé věci, ale ty nepatřily do mého odboru. Mortlakea odvedli k výslechu kvůli nějakým krajně podivným stužkám, ale to bohudík přísluší výboru pro pokusná kouzla...“
„Proč by někdo stál o to, aby se klíče scvrkávaly?“ zeptal se George.
„Jen aby poškádlil mudly“ vzdychl pan Weasley. „Prodají jim klíč, který se čím dál víc scvrkává, takže když ho pak mudlové potřebují, nenajdou ho... Samozřejmě je velice těžké někoho usvědčit, poněvadž žádný mudla nepřipustí, že by se mu klíče mohly scvrknout – zůstanou při tom, že je prostě pořád ztrácejí. Pánbůh s nimi, jsou schopní úplně všeho, jen aby si nemuseli připustit, že čáry a kouzla existují, obzvlášť když se jim dějí přímo před očima... ale co všecko naši lidé dokážou očarovat, to byste nevěřili –“
„JAKO TŘEBA AUTA?“
Ve dveřích se objevila paní Weasleyová a třímala dlouhý pohrabáč jako nějaký meč. Pan Weasley vytřeštil oči a provinile zíral na svoji ženu.
„Ří–říkáš auta, Molly?“
„Ano, Arture, auta,“ přisvědčila paní Weasleyová a v očích jí blýskalo. „Představ si, že nějaký kouzelník si koupí staré rezavé auto a řekne své ženě, že ho chce jen rozebrat, aby viděl, jak funguje, ale ve skutečnosti ho očaruje, aby dokázalo létat.“
Pan Weasley zamrkal.
„Totiž, drahoušku, myslím, že bys zjistila, že tím nijak neporušil zákon, i když – ehm – možná by býval udělal lip, kdyby své ženě řekl pravdu... V tom zákonu je totiž klička, jak bys zjistila... Pokud doopravdy neměl v úmyslu s tím autem létat, sama skutečnost, že to auto létat může, ještě neznamená –“
„Arture Weasleyi, ty ses postaral, aby tam ta klička byla, když jsi ten zákon psal!“ rozkřikla se paní Weasleyová. „Jen aby ses mohl dál vrtat ve všem tom mudlovském harampádí v naší kůlně! A jestli chceš něco vědět, Harry dnes ráno přijel právě tím autem, s kterým jsi neměl v úmyslu létat!“
„Harry?“ zeptal se pan Weasley rozpačitě. „Jaký Harry?“
Rozhlédl se po kuchyni, postřehl Harryho a vyskočil ze židle.
„Propánakrále, ty jsi opravdu Harry Potter? Velice mě těší, že tě poznávám, Ron nám toho tolik vypravoval –“
„Tvoji synáčkové dnes v noci tím autem letěli až k Harryho domu a zase zpátky!“ křičela paní Weasleyová. „Ráda bych věděla, co mi k tomu řekneš?!“
„Je to pravda?“ zeptal se pan Weasley dychtivě. „A letělo dobře? Chci – chci říct,“ zakoktal se, jak z očí paní Weasleyová začaly sršet jiskry, „že to od vás nebylo správné, chlapci – vůbec to nebylo správné...“
„Nechme je, ať si to spolu vyříkají,“ šeptl Ron Harrymu, zatímco se paní Weasleyová nafoukla jako volská žába. „Pojď, ukážu ti svou ložnici.“
Vytratili se z kuchyně a prošli úzkou chodbičkou k nerovné