Harry potter a vězeň z Azkabanu kniha online

Film online
http://www.megavideo.com/?v=58GOACV4

Harry potter 3
Kapitola první
Soví pošta
Harry Potter byl v mnohém neobyčejně zvláštní chla­pec. Už jen tím, že víc než kterékoli jiné období ce­lého roku nenáviděl letní prázdniny. Navíc doopravdy stál o to, aby si mohl vypracovat všechny domácí úkoly, byl však nucen zabývat se jimi jen potají, uprostřed no­ci. A ještě ke všemu to byl čaroděj.
Byla už téměř půlnoc a Harry ležel na břiše v posteli, s přikrývkou přetaženou přes hlavu jako stan, v jedné ru­ce držel baterku a na polštáři měl položenou velkou ro­zevřenou knihu v kožené vazbě (Dějiny čar a kouzel od Batyldy Bagshotové). Hrotem svého brku z orlího pera přejížděl po stránce odshora dolů a zamračeně soustře­děn hledal, co by mu pomohlo napsat požadovaný esej na téma Upalování čarodějek ve čtrnáctém století - po­jednání o jeho bezúčelnosti.
Brk se zastavil nahoře u nadějně vyhlížejícího odstav­ce. Harry si postrčil kulaté brýle na nose o kousek výš, přisunul baterku až ke knize a četl:
Lidé nedisponující čarodějnými schopnostmi (častěji známí jako mudlové) se sice v dobách středověku ne­smírně báli čar a kouzel, nebyli však příliš zdatní v je­jich rozpoznávání. Při oněch vzácných příležitostech, kdy se jim podařilo chytit skutečnou čarodějku či kou­zelníka, nepřinášelo jejich upálení sebemenší efekt. Ča­rodějka či kouzelník prostě pronesli základní ohně­chladicí zaklínadlo a pak předstírali, že ječí bolestí, zatímco ve skutečnosti si užívali příjemného, lehce šim­ravého pocitu. Je dokonce známo, že Vendelína Vý­střednice nalezla v upalování takovou zálibu, že se v různých převlecích nechala chytit celkem sedmačty­řicetkrát.
Harry si vložil brk mezi zuby a sáhl pod polštář pro kalamář a svitek pergamenu. Pomalu a nesmírně opatr­ně odšrouboval víčko kalamáře, namočil do něj brk a pustil se do psaní, ale každou chvíli toho nechal a na­slouchal, protože kdyby někdo z Dursleyových cestou na toaletu škrábání jeho brku zaslechl, Harry by pravděpo­dobně celý zbytek léta strávil zamčený v přístěnku pod schody.
Právě rodina Dursleyových, kteří bydleli v domě číslo čtyři v Zobí ulici, byla důvodem, proč si letní prázdniny nikdy pořádně neužil. Strýc Vernon, teta Petunie a jejich synáček Dudley byli Harryho jediní žijící příbuzní. Byli to mudlové a na kouzla a čáry pohlíželi s pozoruhodně středověkou předpojatostí. O Harryho zemřelých rodi­čích, kteří oba také patřili k čarodějnému cechu, pod střechou Dursleyových nikdy nepadlo ani slovo. Teta Pe­tunie a strýc Vernon se celá léta kojili nadějí, že budou­-li Harryho udržovat v co největším ponížení, dokážou z něj ty jeho čarodějné schopnosti vypudit. V tom ke své nesmírné zlosti neměli úspěch, takže nyní žili v hrůze z toho, aby někdo nezjistil, že Harry většinu z uplynulých dvou let strávil ve Škole čar a kouzel v Bradavicích. To nejhorší, na co se teď Dursleyovi zmohli, bylo, že na po­čátku letních prázdnin zamkli Harrymu učebnice zaklí­nadel, kouzelnou hůlku, kotlík a koště a zakázali mu mlu­vit se sousedy.
Odloučení od učebnic představovalo pro Harryho opravdový problém, protože učitelé v Bradavicích mu na prázdniny naložili pořádnou spoustu práce. Jeden z úkolů, obzvlášť protivné pojednání o zmenšovacích lek­tvarech, dostal od profesora Snapea, kterého měl ze všech učitelů nejméně v lásce a od něhož se dalo čekat, že s radostí využije jakékoli příhodné záminky, aby mu na celý měsíc udělil školní trest. Harry se proto v prvním týdnu prázdnin chopil nabízené příležitosti. Zatímco strýc Vernon, teta Petunie a Dudley vyšli ven na předza­hrádku, kde se obdivovali novému služebnímu automo­bilu strýce Vernona (pořádně nahlas, aby to zaregistro­vala celá ulice), Harry potichu sešel dolů, otevřel
paklíčem zámek přístěnku pod schody, popadl několik učebnic a schoval je ve své ložnici. Říkal si, že pokud povlečení nepokaňká inkoustem, nebudou Dursleyovi vědět, že po nocích studuje čáry a kouzla.
Harry se všemožně snažil nevyvolávat se strýcem a te­tou žádné rozmíšky, protože už tak na něj byli pořádně nakvašení, a to jen proto, že mu pouhý týden po začát­ku školních prázdnin telefonoval jeden z jeho kouzel­nických spolužáků.
Ron Weasley, který v Bradavicích patřil k Harryho nej­lepším kamarádům, pocházel z kompletně kouzelnic­ké rodiny. To znamenalo, že se vyznal ve spoustě věcí, o nichž Harry neměl sebemenší ponětí, avšak ještě ni­kdy v životě netelefonoval. Obrovskou smůlou bylo, že když zavolal, zdvihl sluchátko strýc Vernon.
„U telefonu Vernon Dursley“
Harry, který byl právě náhodou ve stejné místnosti, ztu­hl, když slyšel Ronův hlas odpovědět:
„HALÓ? HALÓ? SLYŠÍTE MĚ? CHTĚL - BYCH - MLU­VIT - S HARRYM - POTTEREM!“
Ron tak hulákal, že sebou strýc Vernon poplašeně šku­bl, přidržel si sluchátko třicet centimetrů od ucha a za­hlížel na ně se směsicí vzteku a obav.
„KDO VOLÁ?“ zaburácel rozhořčeně směrem k mlu­vítku. „CO JSTE ZAČ?“
„RON - WEASLEY!“ zařval Ron v odpověď, jako by se strýcem Vernonem stáli na opačných stranách fotbalo­vého hřiště. „JSEM - HARRYHO - KAMARÁD - ZE ŠKO­LY -“
Malá očka strýce Vernona se přetočila směrem k Har­rymu, jehož nohy jako by zarostly do podlahy.
„TADY ŽÁDNÝ HARRY POTTER NENÍ!“ rozkřikl se a držel teď sluchátko na délku natažené paže, jako by měl strach, že vybuchne. „NEVÍM, O JAKÉ ŠKOLE TO MLUVÍTE! UŽ MI NIKDY NEVOLEJTE! NECHTE MOJI RODI­NU NA POKOJI!“
A praštil sluchátkem zpátky do vidlice, jako by se zba­voval jedovatého pavouka.
Hádka, která následovala, patřila k nejhorším vůbec.
„JAK SES MOHL OPOVÁŽIT DÁT TOHLE ČÍSLO LIDEM - LIDEM, JAKO JSI TY SÁM!“ zahřímal strýc Vernon a po­prskal Harryho od hlavy k patě.
Ron si očividně uvědomoval, že dostal Harryho do ma­léru, protože už znovu nezavolal. Neozvala se mu ani Hermiona Grangerová, jeho druhá nejlepší kamarádka z Bradavic. Harry se domýšlel, že Ron Hermionu varoval, aby to nedělala, což byla škoda, protože Hermiona, nej­chytřejší čarodějka v Harryho ročníku, měla mudlovské rodiče, telefonovat uměla velice dobře a dalo se počítat s tím, že bude mít dost rozumu, aby neprozrazovala, že chodí do Bradavic.
A tak se stalo, že Harry od svých kouzelnických přátel pět dlouhých týdnů neslyšel jediné slovo, a letošní léto bylo téměř stejně nesnesitelné jako to loňské. Dočkal se jen jednoho, opravdu nepatrného zlepšení: poté, co odpřísáhl, že nebude svou sovu Hedviku používat k posí­lání dopisů žádnému ze svých kamarádů, dostal povole­ní vypouštět ji na noc ven. Strýc Vernon k tomu svolil kvůli randálu, který Hedvika tropila, když byla neustále zavřená v kleci.
Harry se uprostřed pojednání o Vendelíně Výstředni­ci zarazil, zpozorněl a znovu nastražil uši. Ticho ve ztem­nělém domě rušilo jen vzdálené chrochtavé chrápání je­ho neuvěřitelně otylého bratránka Dudleyho. Uvědomil si, že už musí být velice pozdě. Oči ho pálily únavou a na­padlo ho, že by snad ten esej mohl dopsat zítra večer...
Zašrouboval uzávěr kalamáře, zpod postele vytáhl sta­rý povlak na polštář, uložil do něj baterku, Dějiny čar a kouzel, svůj esej, brk i inkoust, potom vstal a všechno to schoval pod uvolněné prkno v podlaze pod postelí. Vstal, protáhl se a pohlédl na světélkující ciferník budí­ku, který stál na jeho nočním stolku.
Byla jedna hodina po půlnoci. Harrymu se sevřel ža­ludek zvláštním pocitem. Aniž by si to uvědomoval, už celou hodinu mu bylo třináct let.
K dalším věcem, které byly na Harrym neobvyklé, pat­řilo i to, jak málo se těšil na svoje narozeniny. Ještě nikdy v životě nedostal jediné přání. V posledních dvou letech
Dursleyovi jeho narozeniny absolutně ignorovali a nebyl jediný důvod předpokládat, že tentokrát si na ně vzpo­menou.
Harry přešel temným pokojem, minul Hedvičinu vel­kou prázdnou klec a přistoupil k otevřenému oknu. Opřel se o parapet a chladný noční vzduch mu po dlou­hé době strávené pod přikrývkou připadal jako pohla­zení. Hedvika byla už druhou noc pryč; Harrymu to ne­dělalo žádné zvláštní starosti - nebylo to poprvé, co se tak dlouho někde zdržela - doufal však, že se brzy vrátí. Byla v tomhle domě jediným živoucím tvorem, který se při pohledu na něj netvářil, jako by ho bolely zuby.
Na svůj věk byl Harry sice stále ještě poměrně malý a hubený, za poslední rok však přece jen o pár čísel po­vyrostl. Na jeho uhlově černých vlasech se ovšem ne­změnilo vůbec nic: ať s nimi dělal cokoliv, zůstávaly vzpurně rozježené. Oči za brýlemi měl zářivě zelené a na čele měl pod vlasy jasně viditelnou tenkou jizvu, která tvarem připomínala klikatý blesk.
Ze všech neobvyklých věcí, jimiž se Harry vyznačoval, byla tahle jizva nejpozoruhodnější. Nebyla to - jak mu Dursleyovi deset let namlouvali - památka na dopravní nehodu, při níž přišli o život jeho rodiče, protože Lily a James Potterovi při žádné nehodě nezemřeli. Byli za­vražděni a zavraždil je nejobávanější černokněžník za po­sledních sto let, lord Voldemort. Harry z téhož útoku vy­vázl nepoznamenán ničím horším než jizvou na čele, když se Voldemortova kletba, která ho měla zabít, místo toho obrátila proti samotnému černokněžníkovi. Volde­mort jen tak tak přežil a uprchl...
Později se s ním však v Bradavicích Harry setkal tváří v tvář. Když teď stál u temného okna a vzpomínal na to poslední setkání, musel přiznat, že má štěstí, že se vůbec svých třináctých narozenin dočkal.
Přelétl očima po hvězdnaté obloze a hledal, zda ne­uvidí Hedviku, jak se k němu vrací třeba s mrtvou myší v zobáku a očekává, že ji pochválí. Jak tak nepřítomně hleděl přes hřebeny střech, trvalo mu několik vteřin, než Si uvědomil, co vlastně vidí.
Na pozadí zlatě zářícího měsíce se rýsoval jakýsi stín, který se neustále zvětšoval; byl to nějaký podivně asy­metrický tvor, který mával křídly a mířil přímo k němu. Harry nehnutě stál a pozoroval, jak se snáší pořád níž. Na zlomek vteřiny zaváhal s rukou na okenní klice a přemýšlel, jestli by raději neměl okno přibouchnout, pak ale onen bizarní tvor přelétl nad jednou z pouličních svítilen. Harry si uvědomil, co to je, a uskočil stranou.
Oknem prolétly tři sovy; dvě z nich mezi sebou přidr­žovaly třetí, která vypadala, že je v bezvědomí. S měkkým žuchnutím přistály na Harryho posteli; prostřední sova, velká a šedivá, se okamžitě svalila jako špalek a zůstala nehybně ležet. K nohám měla přivázaný velký balíček.
Harry bezvědomou sovu ihned poznal - jmenovala se Errol a patřila rodině Weasleyových. Bez váhání přisko­čil k posteli, rozvázal provázky omotané kolem Erroli­ných nohou, odložil balíček stranou a Errol samotnou pak odnesl do Hedvičiny klece. Errol otevřela jedno kal­né oko, nezřetelně zahoukala na znamení díků a začala polykat doušky vody.
Harry se otočil ke zbývajícím sovám. Jedna z nich, vel­ká samice sovy sněžné, byla jeho Hedvika. Také ona nes­la nějaký balíček a tvářila se neobyčejně potěšeně. Když ji Harry zbavoval jejího břemene, přítulně ho klovla, pak přeletěla pokoj a připojila se k Errol.
Třetí sovu, pohledného puštíka, Harry neznal, oka­mžitě mu však bylo jasné, odkud přiletěla, protože kro­mě třetího balíčku nesla i dopis s oficiálním znakem Bra­davic. Když od ní Harry zásilku převzal, důležitě si načechrala peří, roztáhla křídla a otevřeným oknem od­létla do noci.
Harry se posadil na postel, popadl balíček, který při­nesla Errol, strhl z něj hnědý balicí papír a objevil dá­rek zabalený ve zdobném zlatém papíru a svoje úplně první přání k narozeninám. Lehce roztřesenýma rukama otevřel obálku; vypadly z ní dva kusy papíru - dopis a ně­jaký novinový výstřižek.
Výstřižek evidentně pocházel z kouzelnických novin zvaných Denní věštec, protože lidé na černobílé foto-
grafu se hýbali. Harry ho zvedl, uhladil a dal se do čtení:
HLAVNÍ CENU ZÍSKÁVÁ
ZAMĚSTNANEC MINISTERSTVA KOUZEL
Artur Weasley, ředitel odboru zneužívání mudlovských vý­tvorů na ministerstvu kouzel, získal v každoroční galeo­nové tombole hlavní cenu Denního věštce.
Převelmi potěšený pan Weasley Dennímu věštci sdělila „To zlato, které jsme vyhráli, věnujeme na letní dovolenou v Egyptě, kde náš nejstarší syn Bill pracuje jako odeklí­nač pro kouzelnickou Gringottovu banku.“
Rodina Weasleyových stráví v Egyptě měsíc a vrátí se před začátkem nového školního roku v Bradavicích, kde mo­mentálně studuje pět jejich dětí.
Harry pohlédl na rozpohybovanou fotografii a obličej se mu roztáhl širokým úšklebkem, když viděl, jak celá de­vítičlenná rodina Weasleyových stojí před velkou pyra­midou a zuřivě na něj mává. Baculatá malá paní Weasley­ová, vysoký pan Weasley s řidnoucími vlasy, šest synů a jedna dcera, všichni (i když na černobílé fotografii to nebylo vidět) s ohnivě rudými vlasy. Přímo uprostřed snímku stál Ron, vytáhlý a hubený, se svou domácí kry­sou Prašivkou na rameni a s rukou kolem pasu své malé sestřičky Ginny.
Harryho nenapadal nikdo jiný, kdo by si zasloužil vy­hrát velkou hromadu zlata, než právě Weasleyovi, kteří byli hrozně milí a velice chudí. Zdvihl Ronův dopis a roz­ložil ho.


Harry si až příliš dobře pamatoval, jak se stalo, že Ro­novi stará hůlka praskla. Došlo k tomu, když auto, kte­rým oba společně letěli do Bradavic, narazilo do stro­mu na školním pozemku.

Harry se ještě jednou podíval na fotografii. Percy, kte­rý byl v Bradavicích v sedmém a tudíž závěrečném roč­níku, se tvářil ještě samoliběji než jindy. Odznak primu­se si připíchl k fezu, který měl furiantsky posazený na pečlivě učesaných vlasech, a brýle s kostěnými obrouč­kami se mu leskly v egyptském slunci.
Harry teď obrátil pozornost k dárku a rozbalil ho. Uvnitř našel cosi, co vypadalo jako miniaturní skleněný vlček. Pod ním byl další vzkaz od Rona.

Harry odložil lotroskop na noční stolek; zůstal na něm absolutně nehybně stát, přesně vyvážený na špičce, a je-
ho povrch odrážel světélkující ručičky budíku. Harry ho několik vteřin šťastně pozoroval a pak zdvihl balíček, kte­rý přinesla Hedvika.
Také v něm našel zabalený dárek, přání a dopis, ten­tokrát od Hermiony.

Harry se znovu pousmál, když odkládal Hermionin do­pis stranou a zdvihal balíček, který mu poslala. Byl hroz­ně těžký. Harry Hermionu znal a vůbec nepochyboval o tom, že v něm bude nějaká tlustá bichle plná těch nej­obtížnějších zaklínadel - tentokrát se ale mýlil. Srdce mu radostně poskočilo, když roztrhl papír a spatřil elegant­ní pouzdro z černé kůže, do níž byl vyražen stříbrný ná­pis: Souprava pro údržbu košťat.
„No páni, Hermiono,“ vydechl Harry a otevřel zip pouzdra, aby se podíval dovnitř.
Byla tam velká plechovka Fleetwoodovy fantastické leš­těnky na násady, blyštivě stříbrné nůžky na zastřihová­ní ocasních proutků, maličký mosazný kompas, který si mohl ke koštěti připnout v případě letu na delší vzdále­nost, a Příručka údržby košťat pro domácí kutily.
Další věcí, která Harrymu hned po kamarádech z Bra­davic nejvíc chyběla, byl famfrpál, nejpopulárnější sport ve světě čar a kouzel - hodně nebezpečný, nesmírně při­tažlivý pro diváky a provozovaný na létajících košťatech. Harry byl shodou okolností ve famfrpálu opravdu dob­rý; stal se nejmladším žákem, který byl za celé století vy­brán do jednoho bradavického kolejního mužstva. Jed­nou z věcí, kterých si cenil nejvíc ze všeho, co mu patřilo, bylo závodní koště Nimbus Dva tisíce.
Harry odložil kožené pouzdro stranou a vzal do ruky poslední balíček. Neuspořádané písmo na balicím pa­píru okamžitě poznal: tohle přišlo od Hagrida, brada­vického hajného. Odtrhl horní vrstvu papíru a letmo za­hlédl něco zeleného a kožnatého, než to však stačil pořádně vybalit, balíček se podivně zatřásl a ta věc uvnitř - ať už to bylo cokoli - vydala hlasitý cvakavý zvuk, jako by sklapla čelisti.
Harry ztuhl. Nepochyboval o tom, že Hagrida by ve snu nenapadlo posílat mu úmyslně něco nebezpečného, po­tíž ale byla v tom, že Hagrid měl oproti normálním lidem poněkud zkreslenou představu o tom, co je nebezpeč­né. Bylo o něm známo, že se přátelí s obrovskými pa­vouky, od cizích lidí v hospodě kupuje zuřivé trojhlavé psy a do své hájenky potají nosí zakázaná dračí vejce.
Harry do balíčku nervózně šťouchl prstem. Ozvalo se další hlasité cvaknutí. Harry se natáhl pro lampičku, kte­rá stála na nočním stolku, jednou rukou ji pevně ucho­pil a zdvihl ji nad hlavu, připraven do balíčku praštit. Pak druhou rukou chytil zbytek balicího papíru a zatáhl.
A z balíčku vypadla... kniha. Harry měl sotva čas zare­gistrovat její příjemně zelenou vazbu, na níž zlatým pís­mem zářil titul Obludné obludárium, než se postavila hřbetem vzhůru a začala se bokem posunovat podél okraje postele jako nějaký přízračný krab.
„To snad ne,“ zamumlal Harry.
Kniha se překlopila, s hlasitým prásknutím spadla z po­stele a rychle se šinula na druhou stranu pokoje. Harry ji opatrně následoval. Kniha se mu schovala v temném koutě pod psacím stolem. Harry se pomodlil ke všem sva­tým, aby dali Dursleyovým tvrdý spánek, spustil se na všechny čtyři a natáhl se po ní.
„Au!“
Kniha mu přirazila ruku mezi desky a pak proběhla ko­lem něj; stále ještě se odrážela od země deskami. Harry se neohrabaně otočil, vrhl se kupředu a podařilo se mu přitisknout ji k podlaze. Ve vedlejším pokoji vyrazil strýc Vernon hlasité ospalé zabručení.
Hedvika i Errol zaujatě přihlížely, když Harry vzpou­zející se knihu pevně stiskl v náručí, rozběhl se k prá­delníku a vytáhl z něj opasek, kterým ji pevně převázal. Obludárium se vztekle zatřáslo, nemohlo už však má­vat a klapat deskami, takže je Harry odložil na postel a na­táhl se pro Hagridovo přání.

Při pomyšlení, že by mu podle Hagridova názoru moh­la přijít vhod kousající kniha, přeběhl Harrymu mráz po zádech, položil však jeho přání vedle Ronova a Hermio­nina a ve tváři měl ještě širší úsměv než předtím. Teď už měl před sebou jen dopis z Bradavic.
Všiml si, že je o něco tlustší než obvykle, roztrhl obál­ku, vytáhl první stranu pergamenu a četl:

Harry vytáhl z obálky formulář povolení, podíval se na něj, ale už se neusmíval. Bylo by báječné, kdyby mo­hl o víkendech navštěvovat Prasinky; věděl, že je to čistě kouzelnická vesnice, i když sám tam ještě nikdy nebyl. Jak ale pro všechno na světě dokáže přesvědčit strýce Vernona nebo tetu Petunii, aby ten formulář podepsali? Podíval se na budík. Byly už dvě hodiny ráno.
Rozhodl se, že s formulářem z Bradavic si bude lámat hlavu, až se vyspí, vlezl si znovu do postele a natáhl se, aby odškrtl další den v kalendáři, který si sám vyrobil a ve kterém odpočítával dny zbývající do návratu do Brada­vic. Potom si sundal brýle, ulehl s otevřenýma očima a dí­val se na tři přání ke svým narozeninám.
Přestože byl Harry Potter neobyčejně zvláštní chlapec, v té chvíli si připadal stejný jako všichni ostatní kluci: po­prvé v životě měl radost, že má narozeniny.
Kapitola druhá
Osudný omyl tety Marge
Když druhý den ráno Harry sešel dolů na snídani, zjis­til, že všichni tři Dursleyové jsou už usazení u ku­chyňského stolu. Dívali se na zbrusu novou televizi, kte­rou dostal Dudley na uvítanou, když přijel domů na letní prázdniny; dlouho si už totiž stěžoval, jakou dálku musí chodit mezi ledničkou a televizorem v obývacím poko­ji. Většinu letošního léta strávil Dudley v kuchyni; malá prasečí očka měl upřená na obrazovku a všech pět brad mu poskakovalo nahoru a dolů, jak neustále něco jedl.
Harry se posadil mezi Dudleyho a strýce Vernona, těl­natého hromotluka téměř bez krku a s mohutným kní­rem. Dursleyovi nejen že Harrymu nepopřáli všechno nejlepší k narozeninám, nikdo z nich dokonce ani ne­dal najevo, že by si všiml jeho příchodu do místnosti; Harry už však byl na tohle jejich chování natolik zvyklý, že ho nijak nevyvedlo z míry. Vzal si topinku a zadíval se na televizního komentátora, který právě předčítal zprávu o uprchlém trestanci.
„...varujeme veřejnost, že Black je ozbrojen a neoby­čejně nebezpečný. Byla zřízena zvláštní horká linka, aby každý, kdo Blacka zahlédne, okamžitě tuto skutečnost ohlásil.“
„Není třeba nám říkat, že tenhle chlap je budižkniče­mu,“ odfrkl si strýc Vernon a zadíval se na vězně přes hor­ní okraj svých novin. „Jen se podívejte, jak vypadá, po­valeč jeden špinavá! Podívejte se na jeho vlasy!“
Koutkem oka střelil nevraživým pohledem po Harrym, jehož rozcuchané vlasy byly pro něj odjakživa zdrojem velké nevole. V porovnání s mužem v televizi, jehož vy­záblý obličej byl rámován chomáči slepených pačesů spadajících až na ramena, si však Harry připadal jako úhledně načesaný manekýn.
Na obrazovce se znovu objevil komentátor. „Ministerstvo zemědělství a rybolovu se dnes chystá oznámit...“
„Tak počkat!“ vyštěkl strýc Vernon a rozhořčeně na ko­mentátora zahlížel. „Neřekli jste nám, odkud ten maniak utekl! K čemu jsou takovéhle zprávy? Ten šílenec může být zrovna teď někde v naší ulici!“
Teta Petunie, kostnatá žena s koňským obličejem, se prudce otočila a upřeně se zadívala z kuchyňského ok­na. Harry věděl, že teta Petunie by byla prostě radostí bez sebe, kdyby se právě jí podařilo zavolat na číslo té hor­ké linky. Byla to nejvšetečnější ženská na světě, která vět­šinu života trávila tím, že špehovala své nudné a zákonů dbalé sousedy.
„Kdy jim konečně dojde,“ vztekal se strýc Vernon a tloukl do stolu obrovskou zarudlou pěstí, „že jediné, co se s tím póvlem dá udělat, je všechny je oběsit?“
„Svatá pravda,“ přitakala teta Petunie, která stále ještě nakukovala do sousedovic fazolového záhonku.
Strýc Vernon dopil svůj čaj, podíval se na hodinky a po­znamenal: „Asi už bych měl vyrazit, Petunie, Marge při­jíždí vlakem v deset.“
Harry, jemuž se myšlenky toulaly v prvním patře u Sou­pravy pro údržbu košťat, se s nepříjemným šokem vrá­til zpátky na zem.
„Teta Marge?“ vyjekl. „Sn-snad k nám nejede na ná­vštěvu?“
Teta Marge byla sestra strýce Vernona. Přestože to ne­byla Harryho pokrevní příbuzná (Harryho matka byla sestrou tety Petunie), byl po celý svůj život nucen říkat jí „teto“. Teta Marge žila na venkově v domku s velkou za­hradou, kde chovala buldoky. V Zobí ulici příliš často ne­pobývala, protože nesnášela odloučení od svých draho­cenných pejsků, každá její návštěva se však Harrymu vryla do paměti se všemi děsivými podrobnostmi.
Na oslavě Dudleyho pátých narozenin sešvihala teta Marge Harryho přes holeně vycházkovou holí, protože se jí nelíbilo, jak Dudleyho neustále porážel v člověče, nezlob se. O několik let později se náhle objevila o Vánocích, Dudleymu přinesla robota řízeného počítačem a pro Harryho krabici psích sucharů. Při poslední ná­vštěvě, rok před Harryho nástupem do Bradavic, šlápl Harry nechtěně na tlapu jejímu oblíbenému buldokovi. Raťafák ho pronásledoval do zahrady, zahnal do koruny jednoho stromu a teta Marge odmítla odvolat svého mi­láčka dřív než po půlnoci. Při vzpomínce na tenhle in­cident se Dudleymu dodnes draly do očí slzy smíchu.
„Marge tu s námi zůstane celý týden,“ zabručel strýc Vernon, „a když už o tom mluvíme,“ výhružně ukázal na Harryho tlustým prstem, „ještě než pro ni pojedu, po­třebuju si s tebou vyjasnit pár věcí.“
Dudley se škodolibě uculil a odtrhl oči od televize. Sle­dovat strýce Vernona, jak péruje Harryho, patřilo k je­ho nejoblíbenějším formám zábavy.
„Za prvé,“ zavrčel strýc Vernon, „si budeš dávat pozor na jazyk a nebudeš drzý, až budeš s Marge mluvit.“ „Samozřejmě,“ přisvědčil hořce Harry, „pokud si bu­de ona počínat stejně, až bude mluvit se mnou.“
„Za druhé,“ pokračoval strýc Vernon a tvářil se, jako by Harryho odpověď přeslechl, „protože Marge nic neví o té tvé úchylnosti, nechci, aby se tu v době jejího po­bytu dělo něco - něco nenormálního. Chovej se sluš­ně, rozumíš?“
„Budu, pokud se ona bude taky chovat slušně,“ proce­dil Harry skrze zaťaté zuby.
„A za třetí,“ uzavřel strýc Vernon, jehož zlomyslná oč­ka teď v odulém zarudlém obličeji připomínala úzké škvírky, „jsme Marge řekli, že chodíš do Polepšovny sva­tého Bruta pro nenapravitelné nezletilé delikventy.“ „Cože?“ vyhrkl Harry.
„A ty nám tuhletu historku potvrdíš, kluku jeden, ne­bo bude zle!“ vyštěkl strýc Vernon.
Harry tam seděl, bledý v obličeji a plný vzteku, upře­ně se díval na strýce Vernona a stěží věřil svým uším. Te­ta Marge přijíždí na návštěvu a zůstane celý týden - to byl ten nejhorší dárek k narozeninám, jaký mu kdy Durs­leyovi dali, i když počítal obnošené ponožky strýce Ver­nona.
„No a já, Petunie,“ povzdechl si strýc Vernon a ztěžka se postavil, „já teď pojedu na nádraží. Nechtěl by ses svézt se mnou, Dudlánku?“
„Ne,“ zahučel Dudley, který teď, když jeho tatíček pře­stal vyhrožovat Harrymu, opět věnoval pozornost tele­vizi.
„Dudlíček se musí dát pro tetičku pořádně do parády,“ prohlásila teta Petunie a pohladila Dudleyho po hustých světlých vlasech. „Maminka mu koupila moc pěkného nového motýlka.“
Strýc Vernon Dudleyho poklepal po sádelnatém ra­meni.
„Takže se tu zatím mějte,“ rozloučil se a vyšel z kuchy­ně.
Harryho, který stále ještě nehnutě seděl, jako by ho hrůza přikovala na místo, náhle něco napadlo. Odložil topinku, rychle vstal a rozběhl se za strýcem Vernonem k domovním dveřím.
Strýc Vernon si právě navlékal řidičský plášť.
„Tebe nikam nevezmu,“ zavrčel, když se otočil a zjistil, že ho Harry pozoruje.
„Já taky nechci nikam jet,“ ujistil ho chladně Harry. „Chci se na něco zeptat.“
Strýc Vernon na něj podezřívavě pohlédl.
„Žáci třetího ročníku v Brada... v mé škole! smějí občas navštěvovat vesnici,“ začal Harry.
„No a?“ utrhl se na něj strýc Vernon a z háčku u dveří si vzal klíčky od auta.
„Potřebuji, abyste mi podepsal tohle povolení,“ vychr­lil ze sebe Harry.
„A proč bych to dělal?“ ušklíbl se posměšně strýc Ver­non.
„No, totiž,“ pokračoval Harry a pečlivě volil každé slo­vo, „bude to těžká práce, předstírat před tetou Marge, že chodím k tomu svatému... Jak-že-se-to-jmenuje...“
„Do Polepšovny svatého Bruta pro nenapravitelné ne­zletilé delikventy!“ zaburácel strýc Vernon a Harry s uspokojením konstatoval, že mu v hlase zazněl nepo­piratelný podtón paniky.
„To je ono,“ přitakal a klidně vzhlížel k obrovskému brunátnému obličeji strýce Vernona. „Je to hrozně dlou­hé na zapamatování. Já ale budu muset lhát přesvědčivě, že? Co když mi náhodou něco uklouzne?“
„V tom případě z tebe vymlátím duši, rozumíš?“zařval strýc Vernon a přistoupil k Harrymu se zaťatou pěstí. Harry však neustoupil.
„I když ze mě vymlátíte duši, teta Marge nezapomene nic, co bych jí třeba nechtěně prozradil,“ odsekl zatvr­zele.
Strýc Vernon se zarazil s pěstí stále ještě zdviženou; v obličeji měl ošklivou hnědofialovou barvu.
„Pokud ale ten můj formulář podepíšete,“ pokračoval honem Harry, „přísahám, že si budu pamatovat, kam že to mám údajně chodit do školy, a že se budu chovat ja­ko mud... no prostě normálně a tak.“
Harry viděl, že se strýc Vernon nad jeho nabídkou za­mýšlí, přestože měl vyceněné zuby a naběhlá žíla na spánku mu zuřivě tepala.
„Tak dobrá,“ ucedil nakonec. „Budu po celou dobu Margeiny návštěvy pečlivě sledovat, jak se chováš. Pokud nic neprovedeš a budeš se držet toho, co jsem ti řekl, do­kud neodjede, tak ti to tvé zatracené lejstro podepíšu.“
Otočil se na patě, otevřel domovní dveře a přibouchl je za sebou tak prudce, až jedna malá skleněná tabulka nahoře vypadla na zem.
Harry se už do kuchyně nevrátil; vyšel po schodech k sobě do ložnice. Napadlo ho, že má-li se chovat jako opravdový mudla, měl by s tím raději začít hned. Poma­lu a se smutkem v duši posbíral všechny dárky i přání k narozeninám a schoval si je k domácím úkolům pod uvolněné prkno v podlaze. Pak přešel k Hedvičině kleci. Vypadalo to, že Errol se už vzpamatovala; stejně jako Hed­vika spala s hlavou schovanou pod křídlem. Harry si po­vzdechl, pak do obou šťouchl a probudil je.
„Hedviko,“ vysvětloval sklesle, „budeš teď muset na tý­den zmizet. Leť s Errol, Ron už se o tebe postará. Napí­šu mu vzkaz a všechno mu vysvětlím. A nedívej se na mě takhle.“ (Hedvičiny velké jantarové oči na něj hleděly s vyčítavým výrazem.) „Není to moje vina. je to jediná možnost, jak zařídit, abych mohl s Ronem a s Hermio­nou jezdit do Prasinek.“
O deset minut později Errol s Hedvikou (která měla k noze přivázaný vzkaz pro Rona) vylétly oknem ven a ztratily se z dohledu. Harry, který se teď už cítil na­prosto zoufale, uložil prázdnou klec do šatní skříně.
Na to, aby se utápěl v melancholickém smutku, však neměl dlouho čas. Už po kratičké chvilce slyšel, jak teta Petunie pod schody ječí, aby šel dolů a připravil se na řádné uvítání návštěvy.
„Udělej něco s těmi svými pačesy!“ utrhla se na něj, když sešel do předsíně.
Harry nechápal, jaký má smysl snažit se, aby mu vlasy přilehly k hlavě. Teta Marge ho hrozně ráda peskovala, takže počítal, že čím neupraveněji před ní bude vypadat, tím víc ji potěší.
Až příliš brzo se zvenčí ozvalo chřupání štěrku, když auto strýce Vernona znovu vjelo na příjezdovou cestu; následovalo bouchání zavíraných dveří a zvuk kroků na zahradní cestičce.
„Běž otevřít!“ sykla na Harryho teta Petunie.
S žaludkem sevřeným obrovskou depresí vzal Harry za kliku a otevřel dveře.
Na prahu stála teta Marge. Nesmírně se podobala strý­ci Vernonovi; byla mohutná, tělnatá, brunátná v obliče­ji a dokonce měla i knírek, i když ne tak hustý jako strýc. V jedné ruce držela obrovský kufr a druhou si tiskla k tě­lu starého a nedůtklivého buldoka.
„Kdepak je můj Dudlínek?“ zaburácela. „Kdepak je můj nejmilejší synoveček?“
Dudley se objevil v předsíni a zamířil k ní kolébavým krokem. Světlé vlasy měl na sádelnaté hlavě pečlivě ulíz­nuté a motýlka bylo pod jeho četnými bradami sotva vi­dět. Teta Marge odhodila kufr a praštila jím Harryho do žaludku, až mu vyrazila dech, popadla Dudleyho, volnou paží ho k sobě pevně přivinula a vlepila mu na tvář vel­kou mlaskavou pusu.
Harry velice dobře věděl, že Dudley je ochoten objetí
tety Marge snášet jen proto, že za to dostává dobře za­placeno, a znovu se o tom přesvědčil, protože když od sebe odstoupili, svíral Dudley v tlusté ruce zbrusu no­vou dvacetilibrovou bankovku.
„Petunie!“ zahlaholila teta Marge a prosmekla se kolem Harryho, jako by nebyl víc než věšák. Teta Marge a teta Petunie se políbily, i když ve skutečnosti to vypadalo tak, že teta Marge udeřila svou masivní čelistí do kostnaté tvá­ře tety Petunie.
V tom okamžiku vešel dovnitř i strýc Vernon a žoviál­ně se usmíval, když za sebou zavíral dveře.
„Dáš si čaj, Marge?“ zeptal se. „A co si dá Raťafák?“ „Raťafákovi bude stačit trocha čaje z mého podšálku,“ prohlásila teta Marge, když se všichni nahrnuli do ku­chyně a Harryho nechali v předsíni s jejím kufrem. Har­ry si ale nestěžoval; jakákoli záminka, která mu umož­ňovala vyhnout se společnosti tety Marge, mu naprosto vyhovovala, takže se začal s kufrem pachtit po schodech nahoru do ložnice pro hosty a dával si při tom pořádně načas.
Když se konečně vrátil do kuchyně, měla už teta Mar­ge před sebou čaj a ovocný koláč a Raťafák hlasitě chlem­tal čaj v koutě. Harry viděl, jak se teta Petunie lehce otřá­sá odporem, když kapky čaje a slin cákaly na její vycíděnou podlahu. Teta Petunie nenáviděla zvířata.
„Kdo se ti stará o ostatní psy, Marge?“ zajímal se strýc Vernon.
„No, přesvědčila jsem plukovníka Fubstera, aby si je vzal k sobě,“ burácela teta Marge. „Je už v důchodu a jen mu prospěje, když bude mít něco, čím se zabaví. Ale Ra­ťafáka, tohohle ubohého drobečka, jsem tam nechat ne­mohla. Trápí se, když není se mnou.“
Když si Harry sedal, začal Raťafák znovu vrčet. Díky to­mu teta Marge poprvé vzala na vědomí jeho přítomnost. „No ne!“ houkla. „Ty jsi ještě pořád tady, co?“
„Ano,“ přikývl Harry.
„Neříkej mi ano tímhletím nevděčným tónem,“ zavr­čela teta Marge. „Od Vernona a Petunie bylo zatraceně ušlechtilé, že si tě nechali u sebe. já sama bych něco takového neudělala. Kdyby tě byl někdo pohodil na práh mého domu, byla bych tě poslala rovnou do sirotčince.“ Harry měl už na jazyku, že by raději žil v sirotčinci než s Dursleyovými, pomyšlení na Prasinky ho však zabrz­dilo. Přinutil se stáhnout obličej do bolestivého úsměvu. „Přestaň se na mě šklebit!“ zahřměla teta Marge. „Vi­dím, že od té doby, co jsem tě viděla posledně, ses vůbec nezměnil k lepšímu. Doufala jsem, že škola tě alespoň trochu naučí slušnému chování.“ Dopřála si pořádný doušek čaje, otřela si knírek a pokračovala: „Už jsem za­pomněla, kam že jsi ho to vlastně poslal, Vernone?“
„Ke svatému Brutovi,“ odpověděl pohotově strýc Ver­non. „Je to špičková polepšovna pro beznadějné pří­pady“
„Ach tak,“ přikývla teta Marge. „Copak u svatého Bru­ta nepoužívají rákosku, chlapče?“ vyštěkla přes stůl. „Hmm...“
Strýc Vernon za zády tety Marge krátce přikývl. „Jistě,“ odpověděl Harry. A pak, protože měl pocit, že když už něco takového dělá, měl by to dělat důsledně, dodal: „V jednom kuse.“
„Výborně,“ zaradovala se teta Marge. „Nesnáším ty ubo­žácké sentimentální žvásty, podle kterých by neměl do­stat výprask ani ten, kdo si ho zaslouží. Pořádných pár na zadek se v devětadevadesáti případech ze sta osvěd­čí nejlíp. A co ty, tlučou tě často?“
„No ovšem,“ přisvědčil Harry, „každou chvíli.“ Teta Marge na něj pátravě pohlédla.
„Pořád se mi nějak nelíbí ten tvůj tón, kluku,“ prohlá­sila. „Když o těch svých výprascích dokážeš mluvit tak­hle bezstarostně, znamená to, že tě evidentně nebijí jak­sepatří. Na tvém místě bych jim napsala, Petunie. Dala bych jim jasně na srozuměnou, že v případě tohohle klu­ka souhlasíš i s extrémní tvrdostí.“
Snad měl strýc Vernon strach, že by Harry mohl zapo­menout na jejich dohodu; v každém případě náhle změ­nil téma hovoru.
„Poslouchala jsi dnes ráno zprávy, Marge? Co říkáš to­mu uprchlému trestanci?“
Když se u nich teta Marge začala pomalu zabydlovat, přistihl se Harry, že téměř toužebně vzpomíná na to, jak idylický byl život v domě číslo čtyři bez ní. Strýc Vernon a teta Petunie ho obvykle vedli k tomu, aby se jim zbytečně nepletl pod nohy, v čemž jim byl ochoten vyhovět z plného srdce. Teta Marge naproti tomu chtě­la mít Harryho neustále pod dohledem, aby na něj mohla hřímat své rady, jak ze sebe udělat něco lepší­ho. Obzvlášť ráda porovnávala Harryho s Dudleyem a ohromné potěšení jí působilo, když Dudleymu ku­povala drahé dárky a hrozivě přitom zahlížela na Har­ryho, jako by ho vyzývala, aby se zeptal, proč nějaký dá­rek nedostane také on. Kromě toho neustále trousila různé zlomyslné narážky, proč je Harry tak nesnesi­telný ničema.
„Nesmíš to, co se z toho kluka vyklubalo, dávat za vi­nu sobě, Vernone,“ prohlásila třetího dne u oběda. „Když je něco shnilé zevnitř, nikdo s tím prostě nic ne­nadělá.“
Harry se snažil soustředit výhradně na jídlo, ruce se mu však roztřásly a obličej mu začal rudnout vztekem. Vzpomeň si na ten formulář napomínal se. Mysli na Prasinky. Bud zticha. Nenech se vyprovokovat...
Teta Marge sáhla po sklenici s vínem.
„To je jedno ze základních pravidel šlechtění,“ pokra­čovala. „U psů to člověk vidí v jednom kuse. Pokud je ně­co v nepořádku s čubkou, nemůže být normální ani ště­ně...“
V tom okamžiku sklenka s vínem, kterou teta Marge držela v ruce, explodovala. Skleněné střepy se rozletěly všemi směry, teta Marge se zakuckala a zamrkala, velký brunátný obličej celý mokrý.
„Marge!“ vypískla teta Petunie. „Marge, nestalo se ti nic?“
„Nedělej si starosti,“ zabručela teta Marge a otírala si obličej ubrouskem. „Asi jsem ji stiskla moc velkou silou. Onehdy se mi podařilo přesně to samé u plukovníka Fubstera. Nemusíš se znepokojovat, Petunie, mám pro­stě v ruce velkou sílu...“
Teta Petunie i strýc Vernon se však podezřívavě dívali na Harryho, který díky tomu dospěl k závěru, že by si měl raději odpustit pudink a co nejdřív se vytratit od stolu.
Venku v předsíni se opřel o zeď a zhluboka oddecho­val. Bylo to už dávno, co se naposledy přestal ovládat a nechal něco explodovat. Nesměl dopustit, aby k tomu došlo znovu. Formulář s povolením k návštěvám Prasi­nek nebyl tím jediným, co bylo v sázce - kdyby se i na­dále dopouštěl podobných prohřešků, mohl by se do­čkat problémů s ministerstvem kouzel.
Harry byl pořád ještě nezletilý kouzelník a zákony ma­gie mu zakazovaly provozovat kouzla a čáry mimo školu. A navíc neměl úplně čistý rejstřík. Zrovna loni v létě do­stal oficiální varování, v němž se zcela jednoznačně kon­statovalo, že pokud se ministerstvo doslechne o jakých­koli dalších kouzlech v Zobí ulici, může Harry počítat s vyloučením z Bradavic.
Slyšel, jak Dursleyovi odcházejí od stolu, a pospíšil si nahoru, aby jim nebyl na očích.
Následující tři dny Harry přetrpěl jen díky tomu, že se pokaždé, když se do něj teta Marge začala navážet, při­nutil myslet na svou Příručku údržby košťat pro domácí kutily. Docela dobře se to osvědčovalo, i když se mu při­tom ve tváři objevoval nesmírně tupý výraz, takže teta Marge začala hlasitě prohlašovat, že je určitě duševně za­ostalý.
Konečně, po dlouhém a nesnesitelném čekání, nade­šel poslední večer Margeiny návštěvy. Teta Petunie při­pravila slavnostní večeři a strýc Vernon odzátkoval hned několik lahví vína. Polévku i lososa zvládli bez jediné zmínky o Harryho nedostatcích, a zatímco si pochutná­vali na koláči s citronovou pěnou, strýc Vernon je všech­ny nudil rozvleklým vyprávěním o své firmě Grunnings a o vrtačkách, které se v ní vyráběly; pak teta Petunie uva­řila kávu a strýc Vernon vytáhl láhev brandy.
„Nedala by sis kapku, Marge?“
Teta Marge už v sobě měla několik sklenic vína. Její ob­rovitý obličej zářil jasně nachovou barvou.
„Tak jen maličkou skleničku,“ uchechtla se. „No to za­se trošku víc... ještě trošku... to je ono.“
Dudley do sebe cpal čtvrtou porci koláče. Teta Petunie s rádoby elegantně vytrčeným malíčkem upíjela kávu. Harry by byl nejraději zmizel k sobě do ložnice, všiml si však vzteklého pohledu oček strýce Vernona a bylo mu jasné, že bude muset večer protrpět až do konce.
„Hmmm,“ povzdechla si uznale teta Marge, zamlaska­la a postavila prázdnou skleničku od brandy zpět na stůl. „To byla opravdu hostina, Petunie. já se obvykle večer jen tak odbývám, znáte to, musím se starat o dvanáct psů...“ Hlasitě říhla a popleskala se po objemném břiše pod tvídovým kostýmem. „Prosím za prominutí. Vážně mě ale těší, když vidím pořádně vykrmeného mládence,“ pokračovala a spiklenecky mrkla na Dudleyho. „Bude z tebe chlap jak se patří, Dudlánku, zrovna jako tvůj tá­ta. Ano, dala bych si ještě trochu brandy, Vernone... Za­to tenhle ničema -“
Kývla směrem k Harrymu, který cítil, jak se mu sevřel žaludek. Příručka, blesklo mu hlavou.
„Tenhle zakrslý ubožák v sobě nemá vůbec nic dobrého. U psů to bývá úplně stejné. Zrovna loni jsem nechala plukovníka Fubstera jednoho utopit. Byl to takový skr­ček, vypadal jako krysa. Slaboch se špatným rodokme­nem.“
Harry se snažil upamatovat na dvanáctou stránku své příručky: Kouzlo na nápravu poruch couvání. „Všechno je to jen otázka krve, jak už jsem onehdy ří­kala. Špatná krev se vždycky projeví. Ne že bych snad chtěla nějak kritizovat tvoji rodinu, Petunie,“ poklepala kostnatou ruku tety Petunie svou masitou prackou, „ale tvoje sestřička se prostě nevyvedla. To se stává i v těch nejlepších rodinách. Potom utekla s tím budižkničemu a výsledek máme přímo před očima.“
Harry upřeně koukal do talíře a v uších mu podivně zvonilo. Popadněte své koště pevně za ocas, opakoval si v duchu, na další postup si ale nedokázal vzpomenout. Připadalo mu, že hlas tety Marge se do něj probíjí jako jedna z vrtaček strýce Vernona.
„Když už jsme u toho Pottera,“ pokračovala hřmotně, chopila se láhve brandy, dolila si a potřísnila přitom ubrus, „nikdy jste mi neřekli, čím se vlastně živil.“
Strýc Vernon a teta Petunie se tvářili nesmírně rozpa­čitě. Dokonce i Dudley zdvihl oči od koláče a upřeně na rodiče zíral.
„Totiž... on vlastně nepracoval,“ vykoktal strýc Vernon a koutkem oka pozoroval Harryho. „Byl nezaměstnaný“ „To jsem si mohla myslet,“ přikývla teta Marge, pořád­ně si zavdala brandy a otřela si rukávem bradu. „Taková nicka, příživnický lenoch, co -“
„Takový nebyl!“ ozval se nečekaně Harry. U stolu za­vládlo naprosté ticho. Harry se třásl po celém těle. Ni­kdy v životě ho nic takhle nerozzuřilo.
„JEŠTĚ TROCHU BRANDY?“ vyhrkl strýc Vernon, jehož obličej zbělel jako křída, a nalil tetě Marge zbytek z láh­ve. „A ty, kluku,“ rozkřikl se na Harryho, „koukej mazat do postele, nebo -“
„Nech ho, Vernone,“ škytla teta Marge, zdvihla ruku a provrtávala Harryho malými, krví podlitými očky. „Jen mluv, hochu, pokračuj. Ty jsi na svoje rodiče hrdý, viď? Na rodiče, co se zabili při autonehodě... nejspíš byli opi­lí - “
„Při žádné autonehodě nezemřeli!“ zaprotestoval Har­ry, který se mimoděk postavil.
„Zemřeli při autonehodě, ty lháři prolhaná, ošklivá, a nechali tě tu na krku svým spořádaným a řádně pra­cujícím příbuzným!“ vřeštěla teta Marge a zalykala se vztekem. Jsi mrňavý nevděčný drzoun -“
Teta Marge však náhle zmlkla. Chvíli se zdálo, jako by se jí nedostávalo slov. Vypadalo to, jako by se nadouvala nevýslovnou zlobou - jenže se ukázalo, že se nadouvá dál a dál. Její obrovitá brunátná tvář bobtnala, drobná oč­ka se vypoulila a ústa se roztáhla do takové šíře, že ne­mohla promluvit. V příštím okamžiku odlétlo z jejího tví­dového kabátku několik knoflíků a hlasitě se odrazilo od zdi - teta Marge se nafukovala jako nestvůrný balon, bři­cho jí vylezlo zpod tvídového pásu, prsty na rukou jí na­běhly jako salámy..
„MARGE!“ zařvali strýc Vernon a teta Petunie svorně, když se celé její tělo začalo zdvihat ze židle a stoupat ke stropu. Byla už dokonale kulatá a připomínala obrovskou záchrannou bóji s prasečími očky; její ruce a nohy sví­raly podivný úhel, když stoupala do vzduchu a vyrážela jakési pronikavé vzteklé skřeky. Do pokoje vrazil Raťafák a zuřivě štěkal.
„NE-NE-NE!“
Strýc Vernon popadl Marge za nohu a pokoušel se ji stáhnout zpět k zemi, málem se ale sám vznesl od pod­lahy. V příštím okamžiku se Raťafák vrhl vpřed a zaťal zu­by strýci Vernonovi do nohy.
Harry se z obývacího pokoje vytratil dřív, než ho ně­kdo stačil zarazit, a zamířil rovnou k přístěnku pod scho­dy. Jeho dveře se čarovně rozletěly v okamžiku, kdy k nim dorazil. V několika vteřinách dovláčel svůj kufr k domovním dveřím. Tryskem vyběhl po schodech, vr­hl se pod postel, vytrhl z podlahy uvolněné prkno a po­padl povlak na polštář, který byl plný jeho knih a dárků k narozeninám. Vylezl zpod postele, sebral Hedvičinu prázdnou klec a pádil po schodech dolů ke svému kufru, zrovna když strýc Vernon vyrazil z obývacího pokoje s nohavicí roztrhanou na zkrvavené cáry.
„OKAMŽITĚ SE VRAŤ!“ zahřímal. „VRAŤ SE SEM A DEJ JI ZASE DO POŘÁDKU!“
Harryho však zalila vlna bezmyšlenkovitého vzteku. Kopnutím otevřel kufr, vytáhl z něj svou hůlku a namí­řil ji na strýce Vernona.
„Říkala si o to,“ prohlásil a ztěžka oddechoval. „Dosta­la jen, co si zasloužila. A vy mi dejte pokoj!“
Šmátral za zády a hledal kliku na dveřích. „Odcházím,“ oznámil. „Už toho mám plné zuby.“
A v příštím okamžiku vyklouzl ven na temnou, tichou ulici, vláčel za sebou těžký kufr a pod paží nesl Hedvi­činu klec.
Kapitola třetí
Záchranný autobus
Harry uběhl několik bloků, než se zhroutil na nízkou zídku v Magnoliové ulici a namáhavě oddechoval, protože vláčet se s těžkým kufrem ho zmohlo. Zůstal ne­hybně sedět, cítil, jak jím stále ještě cloumá vztek, a na­slouchal divokému tlukotu vlastního srdce.
Po deseti minutách o samotě v temné ulici ho však pře­padl jiný pocit: pocit zděšení. Ať to posuzoval z kterékoli stránky, ještě nikdy se neocitl v takové kaši. Zůstal tu tr­čet úplně sám, ve ztemnělém mudlovském světě, a ne­měl absolutně kam jít. A vůbec nejhorší bylo, že právě udělal tohle nebezpečné kouzlo, což prakticky zname­nalo, že bude zcela jistě vyloučen z bradavické školy. Do­pustil se tak závažného porušení Výnosu o omezení kou­zel a čar nezletilých kouzelníků, že ho překvapovalo, že se to tady, kde seděl, dosud nehemží zástupci minister­stva kouzel.
Roztřeseně se rozhlédl po obou koncích Magnoliové ulice. Co s ním teď bude? Zatknou ho, nebo bude prostě vypovězen z kouzelnického světa? Vzpomněl si na Ro­na a na Hermionu a srdce mu pokleslo ještě níž. Nepo­chyboval o tom, že bez ohledu na přečiny, jichž se do­pustil, by mu teď Ron i Hermiona ochotně pomohli, oba však byli v zahraničí, a protože u sebe neměl ani Hedvi­ku, nemohl se s nimi nijak spojit.
A neměl také žádné mudlovské peníze. Ve váčku scho­vaném na dně kufru měl sice trochu kouzelnického zla­ta, jenže zbytek pokladu, který mu zanechali rodiče, byl uložen v trezoru Gringottovy kouzelnické banky v Lon­dýně. Neměl sebemenší naději, že by se mu podařilo do­vláčet se s tím kufrem až do Londýna. Pokud ovšem...
Sklopil oči a podíval se na hůlku, kterou dosud svíral v ruce. Má-li být tak jako tak vyloučen (srdce mu teď bušilo přímo bolestivě rychle), trocha dalšího kouzlení už mu jistě neublíží. Má přece neviditelný plášť, který zdě­dil po otci - co kdyby očaroval kufr, aby byl lehký jak pír­ko, přivázal jej ke svému koštěti, zakryl se neviditelným pláštěm a odletěl do Londýna? Tam by si mohl z trezoru vybrat zbytek svých peněz a... začít s životem vyděděn­ce. Byla to příšerná perspektiva, ale nemohl přece na téh­le zídce sedět donekonečna, vždyť zanedlouho by musel složitě vysvětlovat mudlovské policii, proč je uprostřed noci venku na ulici s kufrem plným učebnic čar a kou­zel a s koštětem.
Znovu otevřel kufr, odhrnul jeho obsah stranou a hle­dal neviditelný plášť - než ho však stačil najít, znenadá­ní se vzpřímil a ještě jednou se rozhlédl kolem.
Jakési podivné svědění v týle v něm vyvolalo pocit, že ho někdo pozoruje. Ulice se ale zdála být opuštěná a v žádném z velkých hranatých domů se nesvítilo.
Znovu se sklonil ke kufru, prakticky vzápětí se však vztyčil a hůlku pevně stiskl v ruce. Spíš to vycítil než za­slechl: někdo nebo něco v úzké mezeře mezi garáží a plo­tem mu stálo za zády. Harry přimhouřil oči a pátravě zkoumal černou uličku. Kdyby se to alespoň pohnulo, měl by šanci rozeznat, jestli je to jen zatoulaná kočka ne­bo - něco jiného.
„Lumos,“ zamumlal tiše a z konečku jeho hůlky vytry­sklo světlo tak silné, že ho téměř oslnilo. Přidržel ji vy­soko nad hlavou a hrubá omítka domu číslo dvě se ná­hle rozzářila, vrata garáže zaplála světlem a Harry mezi domem a garáží naprosto zřetelně spatřil přikrčenou si­luetu něčeho hrozně velkého, co mělo široce rozevře­né planoucí oči.
Jak ustoupil o krok dozadu, zavadil nohama o kufr a svalil se na zem. Hůlka mu vyletěla z ruky, když mávl paží, aby ztlumil svůj pád, a těžce sebou praštil do od­padní strouhy.
Ozvalo se ohlušující KRACH a Harry zdvihl ruce, aby si zakryl oči před nečekaným oslepujícím světlem...
S vyděšeným výkřikem se v poslední chvíli převalil na chodník. 0 vteřinu později přesně tam, kde ještě před
okamžikem ležel, zastavila za svitu reflektorů a za hlasi­tého skřípění brzd obrovitá kola. Kola i reflektory pat­řily - jak Harry zjistil, když zdvihl hlavu - třípodlažní­mu křiklavě nachovému autobusu, který se tu zjevil jako blesk z čistého nebe. Zlatý nápis nad předním sklem hlá­sal:

Na zlomek vteřiny Harryho napadlo, jestli ho ten pád nepřipravil o rozum. Potom však z autobusu vyskočil průvodčí v zářivě červené uniformě a začal hlasitě pro­mlouvat do noci.
„Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějnice a kouzelníky v nesnázích. Stačí natáhnout ruku s hůlkou, nastoupit a odvezeme vás, kamkoli si budete přát. Mé jméno je Stan Silnička a pro dnešní večer budu vaším průvod...“
Průvodčí se náhle zarazil. Právě si totiž všiml Harry­ho, který stále ještě dřepěl na zemi. Harry znovu popa­dl hůlku a vyškrábal se na nohy. Když přistoupil blíž, zjis­til, že Stan Silnička je jen o pár let starší než on sám; mohlo mu být maximálně osmnáct devatenáct let, měl odstálé uši a slušnou řádku uhrů.
„Ty jó, co to tam dole děláš?“ hvízdl Stan a jeho profe­sionální způsoby byly tytam.
„Upadl jsem,“ vysvětloval Harry.
„A co to, žes upad?“ zahihňal se Stan.
„Neupadl jsem schválně,“ ohradil se podrážděně Har­ry. Džínsy měl na jednom koleně roztržené a ruka, kte­rou se snažil ztlumit svůj pád, mu krvácela. Náhle si vzpo­mněl, proč vlastně upadl, rychle se otočil a zadíval se do uličky mezi garáží a plotem. Reflektory záchranné­ho autobusu ji zalévaly světlem, byla však prázdná.
„Kam to brejlíš?“ zajímal se Stan.
„Bylo tam něco velkého a černého,“ odpověděl Harry a nejistě ukázal prstem. „Něco jako pes... ale bylo to hroz­ně velké...“
Pohlédl na Stana, který na něj zíral s pootevřenou pusou. Znepokojeně si všiml, že Stanov pohled ulpěl na jiz­vě na jeho čele.
„Co to máš na kebuli?“ zeptal se najednou Stan.
„To nic není,“ vyhrkl honem Harry a přihladil si vlasy přes jizvu. Jestli po něm ministerstvo kouzel začalo pát­rat, neměl v úmyslu mu to nějak ulehčovat.
„Hele, jak se vlastně jmenuješ?“ dorážel na něj Stan. „Neville Longbottom,“ vypálil Harry první jméno, kte­ré ho napadlo. „Takže - takže tenhle autobus,“ pokračo­val rychle a doufal, že odvede Stanovu pozornost jinam, „říkal jsi, že může jet kamkoli?“
„Jasnačka,“ potvrdil hrdě Stan, „kamkoli budeš chtít, pokud to teda bude na zemi. Pod vodou jezdit neumí. Hele,“ zatvářil se znovu podezřívavě, „přece sis nás vod­mávnul, nebo snad ne? Vystrčíls přece ruku s hůlkou, žejo?“
„Ano,“ ujistil ho spěšně Harry. „Poslyš, kolik by mě stá­lo, kdybych chtěl odvézt do Londýna?“
„Jedenáct srpců,“ informoval ho Stan, „ale když dáš štr­náct, dostaneš horkou čekuládu a za patnáct dokonce vohřívací láhev a kartáček na zuby v barvě, jakou si vy­bereš.“
Harry se ještě jednou ponořil do útrob svého kufru, vy­táhl váček s penězi a strčil Stanovi do ruky několik stříbr­ňáků. Pak kufr, na němž se kymácela Hedvičina klec, spo­lečnými silami zdvihli a vynesli po schůdcích do autobusu.
Uvnitř nebyla sedadla; místo nich stál u okének zata­žených záclonami půltucet mosazných postelí. Na kon­zolách vedle každé postele hořely svíce a osvětlovaly stě­ny obkládané dřevem. Drobounký kouzelník s nočním čepcem na hlavě, který ležel v zadní části autobusu, za­mumlal: „Jeď ne, díky, zrovna si připravuji marinované slimáky,“ a přetočil se ve spánku na druhý bok.
„Ty spíš tady“ zašeptal Stan a zastrčil Harryho kufr pod postel přímo za řidičem, který seděl v klubovce za vo­lantem. „Tohle je náš řidič, Ernie Bourák. Seznam se s Nevillem Longbottomem, Erne.“
Ernie Bourák, postarší kouzelník s mimořádně silnými brýlemi, pokývl na Harryho, který si znovu nervózně při­plácl čupřinu k čelu a posadil se na svou postel.
„Tak to rozjeď, Erne,“ zavelel Stan a posadil se do dru­hé klubovky vedle Ernieho.
Ozvalo se další hromové prásknutí a v příštím oka­mžiku Harry zjistil, že leží jak široký tak dlouhý na po­steli, na niž se svalil při bleskovém startu záchranného autobusu. Zvedl se, vyhlédl ven temným okénkem a uvi­děl, že už se řítí nějakou úplně jinou ulicí. Stan sledoval Harryho ohromený výraz a nesmírně se bavil.
„Zrovinka tady jsme byli, než sis nás vodmávnul,“ ozval se. „Kdeže teď jsme, Erne? Někde ve Walesu?“
„Jo,“ přikývl Ernie.
„Jak je možné, že mudlové ten autobus neslyší?“ podi­vil se Harry.
„Sím tě, mudlové!“ řekl pohrdavě Stan. „Dyť neuměj kloudně poslouchat, hele. Neuměj ani kloudně koukat. Nikdy si ničeho nevšimnou, ani omylem.“
„Měl bys asi jít vzbudit madame Marshovou, Stane,“ ozval se Ern. „Za chviličku budeme v Abergavenny“ Stan se protáhl kolem Harryho postele a zmizel na úz­kém dřevěném schodišti. Harry se stále ještě díval z ok­na a jeho nervozita vzrůstala. Připadalo mu, že se Ernie dosud nenaučil správně zacházet s volantem. Záchranný autobus každou chvíli vjížděl na chodník, nikdy však do ničeho nenarazil; řady kandelábrů, poštovních schránek a popelnic mu uskakovaly z cesty, jakmile se k nim při­blížil, a zase se vracely na místo, když projel.
Stan scházel po schodech nazpátek, následován jemně nazelenalou čarodějkou zahalenou v cestovním plášti. „Tak jsme tady, madame Marshová,“ konstatoval spo­kojeně, když Ern šlápl na brzdu a postele v autobusu se posunuly asi tak o stopu dopředu. Madame Marshová si přitiskla k ústům kapesník a třaslavě vystoupila po schůdcích ven. Stan za ní vyhodil její zavazadlo a při­bouchl dveře. Ozvalo se další hlasité KŘACH a autobus se řítil po úzké venkovské silničce, sotva mu stromy sta­čily uskakovat z cesty.
Harry by nebyl schopen usnout ani v případě, že by cestoval autobusem, v němž by se neozývalo neustálé hla­sité řachání a který by jedním rázem neskákal stovky mil. Stáhl se mu žaludek, když začal znovu uvažovat o tom, co s ním asi bude a jestli se už Dursleyovým podařilo stáhnout tetu Marge od stropu dolů.
Stan si rozložil Denního věštce a četl si v něm s jazy­kem vystrčeným mezi zuby. Z titulní stránky na Harryho s líným pomrkáváním pohlížel jakýsi muž s propadlými tvářemi a dlouhými zcuchanými vlasy. Připadal mu po­divně povědomý.
„Ten chlap!“ vyhrkl Harry a na okamžik zapomněl na vlastní potíže. „Byl v mudlovských zprávách!“
Stanley se podíval na titulní stránku a uchechtl se. „Sirius Black,“ přikývl. „Samozřejmě že byl v mudlov­skejch zprávách, Neville. Depak ses skovával?“
Když viděl nechápavý výraz v Harryho tváři, přezíra­vě si odfrkl, oddělil od novin titulní stránku a podal ji Harrymu.
„Měl bys častějc číst noviny, Neville.“
Harry si přidržel noviny u plamene svíčky a četl:
BLACK STÁLE NA SVOBODĚ
Sirius Black, pravděpodobně nejhanebnější ze všech věz­ňů, kteří kdy byli drženi v azkabanské pevnosti, i nadále uni­ká spravedlnosti, jak dnes potvrdilo ministerstvo kouzel. „Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka zno­vu dopadli,“ prohlásil dnes dopoledne ministr kouzel Kor­nelius Popletal, „a apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid.“
Popletal se stal terčem kritiky některých členů Mezinárodní federace kouzelníků, kteří nesouhlasí s tím, že o nastalé kri­zi informoval mudlovského ministerského předsedu. „Ale jistě, musel jsem to udělat, chápejte,“ nechal se sly­šet rozhořčený Popletal. „Black je šílenec. Je nebezpečím pro každého, kdo mu zkříží cestu, ať je to kouzelník nebo mudla.“ Od ministerského předsedy se mi dostalo ujištění, že se nikomu ani slůvkem nezmíní o Blackově pravé totož­nosti. A řekněme si upřímně - i kdyby to udělal, kdo by mu uvěřil?
Zatímco mudlové byli informováni, že je Black ozbrojen pistolí (jakousi kovovou hůlkou, již mudlové užívají, chtě­jí-li se zavraždit navzájem), kouzelnická komunita žije v ne­ustálém strachu z toho, že dojde k podobnému masakru ja­ko před dvanácti lety, kdy Black jediným zaklínadlem zavraždil třináct lidí.
Harry se zahleděl do zapadlých očí Siriuse Blacka, je­diné části jeho vyzáblého obličeje, která působila živě. Dosud nikdy se nesetkal s upírem, viděl však jejich po­dobizny v hodinách obrany proti černé magii a Black se svou voskově bílou pletí vypadal přesně jako jeden z nich.
„Pěkně strašidelnej zjev, co?“ poznamenal Stan, který Harryho při čtení článku pozoroval.
„Zavraždil třináct lidi?“ zamumlal Harry a podal strán­ku zpět Stanovi. „jediným zaklínadlem?“
„Jo,“ přikývl Stan. „A eště ke všemu před svědkama. Za denního světla! Byl z toho hroznej malér, žejo, Erne?“ „Hmm,“ zabručel ponuře Ern.
Stan se ve své klubovce otočil a ruce položil na zadní opěrku, aby na Harryho lépe viděl.
„Black byl horlivej zastánce Ty-víš-koho,“ poznamenal. „Myslíš Voldemorta?“ zeptal se bezmyšlenkovitě Harry. Stan se vyděsil tak, že mu zbělely i uhry; Ern trhl volantem tak prudce, že musel uskočit stranou celý jeden statek, aby se vyhnul srážce s autobusem.
„Přeskočilo ti?“ vyštěkl Stan. „Co tě to napadá, vyslo­vovat jeho měno?“
„Promiňte,“ vyhrkl Harry. „Promiňte, já... no, zapomněl jsem...“
„On zapomněl!“ kvílel slabým hláskem Stan. „Hrom a blesky, srdce mi tluče tak silně, že...“
„Takže - takže Black byl příznivcem Ty-víš-koho?“ vy­ptával se Harry omluvným tónem.
„Jo,“ přikývl Stan a pořád ještě si masíroval hrudník. Jo, to teda byl. Říká se, že byl Ty-víš-s-kým jedna ruka... Každopádně je jasný, že když dal malej Harry Potter“ - Harry si znovu nervózně připlácl čupřinu vlasů k čelu - „Ty-víš-komu na frak, ouřady všechny jeho přívržence vyčenichaly, nemám pravdu, Erne? Většina se smířila s tím, že je po všem, a když byl Ty-víš-kdo pryč, bez vod­poru se vzdali. Sirius Black ale ne. Slyšel jsem, že počí­tal, že až se Ty-víš-kdo dostane k moci, stane se jeho prv­ním zástupcem.“
No, rozhodně to dopadlo tak, že Blacka vobklíčili upro­střed ulice plný mudlů a Black vytáh hůlku a polovinu tý ulice rozmetal na hadry; schytal to jeden kouzelník a s ním na tucet mudlů, co se jim připletli do cesty. Hrů­za, co? A víš, co pak Black udělal?“ pokračoval Stan dra­matickým šepotem.
„Co?“ zeptal se Harry.
„Rozchechtal se!“ odpověděl Stan. „Prostě tam stál a chechtal se. A když dorazily posily z ministerstva kouzel, šel s nima klidně jako beránek a pořád eště se řehtal jak blázen. Von je totiž úplnej šílenec, žejo, Erne? Že je to cvok?“
„Pokud eště nebyl, když šel do Azkabanu, tak teď už ur­čitě bude,“ přitakal Ern rozvážným hlasem. „To bych dal radši hlavu na špalek, než jít tam. Jemu to ale patří... po tom, co udělal...“
„Byla to pořádná fuška, než to všechno zatušovali, že­jo, Erne,“ pokračoval Stan. „Celá ulice na cucky a spous­ta mrtvejch mudlů. Co vlastně nakonec řekli, že se sta­lo, Erne?“
„Že bouchnul plyn,“ zabručel Ernie.
„A teď je zas venku,“ zavrtěl hlavou Stan a znovu si pro­hlížel novinovou fotografii s Blackovou vyhublou tváří. „Z Azkabanu zatím eště nikdy nikdo neutek, že ne, Erne? Nechápu, jak se mu to povedlo. Člověka z toho mrazí, co? Stejně si ale myslím, že proti těm azkabanskejm strážnejm nemá šanci, co říkáš, Erne?“
Ernie se náhle otřásl.
„Buď vod tý dobroty, Stane, a mluv vo něčem jiným. Při pomyšlení na ty azkabanský strážný mi naskakuje husí kůže.“
Stan jen neochotně odlož