Harry potter a ohnivý pohár

film zde:
http://www.megavideo.com/?v=79VFBM67

Joanne K. Rowlingová

Harry Potter a Ohnivý pohár

Kapitola první

Raddleův statek Lidé z Malého Visánku tomu stavení dosud říkali Raddleův statek, i když od časů, kdy tam Raddleovi opravdu žili, uplynula spousta let. Stál na kopci nad vesnicí a několik oken měl zabedněných, na střeše chyběly tašky a po průčelí se nezadržitelně rozrůstal břečťan. Kdysi to býval krásný panský dům, nejspíš největší a nejhonosnější budova na míle daleko; teď však byl vlhký, zpustlý a neobydlený. Všichni z Malého Visánku svorně tvrdili, že starý dům jim nahání husí kůži. Před půl stoletím se tam stalo něco podivného a hrůzného a starší vesničané to pořad s oblibou přetřásali, když neměli o čem jiném tlachat. Probírali tu starou událost tolikrát a v tolika věcech ji vylepšili, že už nikdo s určitostí nevěděl, jak to vlastně bylo doopravdy. Všechny ty historky ovšem začínaly stejně: před padesáti lety, kdy byl Raddleův statek ještě udržovaný a vzhledný, vstoupila za úsvitu jednoho krásného letního dne do salonu služebná a našla všechny tři Raddleovy mrtvé. S vřískotem vyběhla ven a cestou dolů do vesnice zburcovala kdekoho. „Oni tam všichni tři leží s otevřenýma očima! Jsou studený jako led, tak jak se oblíkli k večeři!“ Zavolali policii a šokovaný Malý Visánek ovládla zvědavost a špatně skrývané vzrušení. Nikdo se nenamáhal předstírat, že by Raddleovy nějak zvlášť litoval, poněvadž byli víc než neoblíbeni. Staří manželé Raddleovi byli bohatí, povýšení a hrubí, a o Tomovi, jejich dospělém synovi, to platilo dvojnásob. Vesničany zajímalo jediné – kdo je zavraždil. Bylo jasné, že tři očividně zdraví lidé ten večer nezemřeli přirozenou smrtí. V místním hostinci U Oběšence bylo ten večer nabito. Celá vesnice se sešla, aby ty mordy náležitě probrala, a nikdo nelitoval, že nezůstal sedět doma. Znenadání mezi ně přiběhla kuchařka od Raddleů, a když všichni ztichli, jako když utne, oznámila jim, že policie právě zatkla Franka Bryce. „Franka?!“ vykřiklo několik vesničanů. „To snad ne!“ Frank Bryce byl zahradník Raddleových. Bydlel sám ve zchátralé chalupě u Raddleova statku. Z války se vrátil s pochroumanou nohou a s hlubokým odporem ke každé větší sešlosti a hluku, a od té doby u Raddleových zahradničil. Všichni se div nepřetrhli, aby kuchařce zaplatili skleničku a mohli si vyslechnout podrobnosti. „Vždycky jsem říkala, že je divnej,“ vykládala dychtivým posluchačům po čtvrtém kalíšku sherry. „Byl takovej netýkavej. Vím dobře, kolikrát jsem mu nabídla šálek čaje, a on dělal, jako bych ho kdovíjak obtěžovala. Prostě o nás vůbec nestál.“ „Ale jděte,“ namítla nějaká žena u nálevního pultu. „Frank za války setsakra zkusil, takže si potrpí na klid. To přece ještě není důvod –“ „A kdo jiný než on měl ještě klíč k zadním dveřím?“ odsekla kuchařka. „Co já pamatuju, záložní klíč vždycky visel u něho v chalupě! Včera večer nikdo nevylomil dveře, ani žádný okno nerozbil! Frankovi úplně stačilo, aby se přikrad k panskýmu domu, když už jsme všichni spali...“ Vesničané si mezi sebou vyměnili ponuré pohledy. „Mně se ten člověk nikdy nezdál, to je pravda,“ zamručel jeden muž u nálevního pultu. „To s ním udělala ta válka, řek bych,“ prohlásil hostinský. „Vidíš, Dot? Neříkala jsem ti, že bych si Franka rozhodně nechtěla znepřátelit?“ ozvala se rozrušená žena v koutě. „Vždycky byl hroznej prudina,“ přisvědčila Dot horlivě. „Pamatuju, že když byl ještě malej...“ Druhý den ráno už v Malém Visánku málokdo pochyboval, že Frank Bryce Raddleovy zabil. Zato v sousedním městě, ve Velkém Visánku, Frank v temné a špinavé policejní stanici znovu a znovu tvrdošíjně opakoval, že je nevinný a že toho dne, kdy Raddleovi zahynuli, zahlédl v okolí domu akorát nějakého výrostka, černovlasého a bledého, který určitě nebyl zdejší. Nikdo z vesnice však žádného takového chlapce neviděl, takže policisté byli přesvědčeni, že si to Frank vymyslel. A potom, když už to s ním vypadalo hodně zle, přišla pitevní zpráva a všechno změnila. Podivnější zprávu policisté nikdy v životě nečetli. Tým lékařů ohledal těla mrtvých a seznal, že nikdo z Raddleových nebyl otráven, proboden, zastřelen, uškrcen ani zardoušen a že (pokud to mohli posoudit) jim nikdo nezkřivil ani vlásek. Všichni tři – konstatovala zpráva v neklamně zmateném tónu – vypadali naprosto zdravě, až na to, že byli po smrti. Lékaři samozřejmě postřehli (jako by na mrtvých chtěli za každou cenu něco najít), že měli ve tváři zděšení – ale jak řekli zklamaní policisté, kdo to kdy slyšel, aby tři lidi vyděsil někdo až k smrti? Jelikož neexistoval žádný důkaz, že se jednalo o vraždu, museli policisté Franka propustit. Raddleovy pochovali na hřbitově v Malém Visánku, a zvědavci ještě nějaký čas vyhledávali jejich hroby. Frank Bryce se k všeobecnému překvapení vrátil do své chalupy u Raddleova statku, podezření se ovšem nezbavil. „Podle mě je určitě zabil on, ať si policie říká, co chce,“ prohlašovala Dot U Oběšence. „A kdyby v sobě měl špetku slušnosti, odstěhoval by se někam pryč. Musí přece vědět, že my víme, že to udělal.“ Jenže Frank se neodstěhoval. Zůstal ve Visánku a staral se o zahradu další rodině, která se usadila na Raddleově statku, a pak ještě další – nikdo tam totiž dlouho nevydržel. Možná za to zčásti mohl i Frank: každý nový majitel říkal, že na něj statek působí tísnivě, a tak panský dům, v kterém se přestalo bydlet, začal chátrat. Zámožný muž, kterému teď Raddleův statek patřil, tu ani nebydlel ani ho nijak nevyužíval. Ve vsi se říkalo, že si ho drží „z daňových důvodů“, i když nikdo neměl valnou představu, co to má znamenat. Zámožný majitel Frankovi nadále platil za to, že se stará o zahradu – tomu ovšem táhlo už na pětasedmdesát, byl skoro hluchý a na bolavou nohu pajdal stále víc. Přesto ho vídali, jak se rýpá v květinových záhonech, i když ho plevel pomalu, ale jistě zmáhal. Plevel ostatně nebyl jediný nepřítel, s kterým se Frank musel potýkat. Kluci z vesnice si zvykli házet do oken Raddleova statku kameny a taky jezdili na kolech po trávníku, jejž starý muž s takovou námahou udržoval. Jednou či dvakrát se dokonce odvážili vloupat do starého statku: věděli, jak Frankovi na domě i na pozemcích záleží, a bavili se, když kulhal po zahradě, hrozil jim holí a skřehotavým hlasem na ně křičel. Frank sám byl přesvědčen, že ho takhle týrají, protože si o něm stejně jako jejich rodiče a prarodiče myslí, že je vrah. A když se jedné srpnové noci probudil a spatřil ve starém domě něco velice podivného, domníval se prostě, že kluci ho jako vždy chtějí potrápit a zašli zas o kousek dál. Vlastně ho probudila nemocná noha; bolela ho víc než bylo obvyklé v jeho stařeckosti. Vstal a dobelhal se po schodech dolů do kuchyně s tím, že si znovu naplní ohřívací láhev, aby bolest v zatuhlém koleně aspoň trochu polevila. Jak stál u dřezu a naléval vodu do konvice, podíval se k Raddleovu statku a spatřil, že v hořejších oknech blikají světélka. Ihned mu bylo jasné, co se stalo: kluci se už zas vlámali do domu, a podle toho, jak světélka třepetavě poskakovala, nejspíš zapálili oheň. Frank neměl telefon a k policii beztak cítil hlubokou nedůvěru od dob, kdy ho kvůli smrti Raddleových zatkli a vyslýchali. Teď honem postavil konvici zpátky a vystoupal po schodech tak rychle, jak mu to nemocná noha dovolovala. Zanedlouho byl znovu v kuchyni, teď už oblečený, a z háčku u dveří sundal rezavý starý klíč. Vzal si hůl, kterou měl opřenou o zeď, a vydal se do tmy. Hlavní vchod do Raddleova statku ani žádné okno zřejmě nikdo nevypáčil. Frank se dobelhal dozadu, až našel dveře skoro úplně zarostlé břečťanem, vytáhl starý klíč, zastrčil ho do zámku a potichu otevřel. Stál teď v prostorné kuchyni. Nebyl tu už kolik let, přesto však si i v té tmě dokázal vybavit, kde jsou dveře do předsíně, a tápavě se tím směrem vydal. Při každém nadechnutí cítil pach hniloby a rozkladu, a napínal sluch, aby postřehl jakýkoli zvuk, kroky nebo hlasy shora. Došel do předsíně, kde bylo díky velikým děleným oknům po obou stranách předních dveří vidět o trochu líp, a začal vystupovat po kamenných schodech; byl rád, že na nich je důkladná vrstva prachu, poněvadž jeho kroky ani klapot hole nebylo tolik slyšet. Na odpočívadle se pustil doprava a okamžitě zjistil, kde vetřelci jsou: úplně na konci chodby byly pootevřené dveře a mihotavé světlo, které jimi přeskakovalo ven, vrhalo na černou podlahu dlouhý zlatý stín. Frank se opatrně kradl blíž a blíž a pevně přitom svíral hůl. Když byl ode dveří jenom pár stop, uviděl úzký pruh místnosti před sebou. Jak teď zjistil, oheň hořel v krbu. To ho překvapilo. Zůstal stát na místě a bedlivě naslouchal mužskému hlasu z pokoje; zněl bázlivě a ustrašeně. „V láhvi určitě trochu zbylo, můj Pane, jestli ještě máte hlad.“ „Až později,“ odpověděl druhý mužský hlas – ten ale byl podivně vysoký a chladný jako náhlý poryv ledového větru, a jakmile ho Frank uslyšel, hned se mu těch pár vlasů, co mu zbývaly v zátylku, úplně zježilo. „Přisuň mě blíž k ohni, Červíčku.“ Frank se natočil ke dveřím pravým uchem, aby líp slyšel. Ozvalo se cinknutí láhve postavené na něco tvrdého, a potom neurčitý, skřípavý zvuk, jak kdosi táhl po podlaze těžké křeslo. Na okamžik zahlédl Frank malého muže, otočeného zády ke dveřím, který strkal křeslo ke krbu. Měl na sobě dlouhý černý plášť a vzadu na hlavě lysinu, a hned mu zase zmizel z očí. „Kde je Nagini?“ zeptal se chladný hlas. „Já – já nevím, Pane,“ řekl první hlas nervózně. „Nejspíš si to tu trochu obhlíží...“ „Nezapomeň ho podojit, než půjdeme spát, Červíčku,“ přikázal druhý hlas. „V noci mi musíš dát ještě najíst – ta cesta sem mě strašně vyčerpala.“ Frank svraštil obočí, naklonil se lépe slyšícím uchem ještě blíž ke dveřím a usilovně naslouchal. Na okamžik bylo ticho, potom však muž, kterému ten druhý říkal Červíček, znovu promluvil. „Můj Pane, smím se zeptat, jak dlouho se tu zdržíme?“ „Asi týden,“ odpověděl chladný hlas. „Možná i déle. Je to tu poměrně pohodlné, a k našemu plánu ještě přikročit nemůžeme. Bylo by pošetilé podnikat cokoli, dokud mistrovství světa ve famfrpálu neskončí.“ Frank si strčil zkřivený prst do ucha a zakroutil s ním. Nejspíš tam měl moc mazu, protože zaslechl slovo famfrpál, a to přece vůbec nic neznamenalo. „Cože – mistrovství světa ve famfrpálu?“ podivil se Červíček, a Frank si zabořil prst do ucha ještě hlouběji. „Promiňte, můj Pane, ale – já vůbec nechápu – proč bychom měli čekat až po mistrovství?“ „Protože právě teď se sem sjíždějí kouzelníci z celého světa, ty hlupáku, a každý čmuchal z ministerstva kouzel bude ve střehu. Budou dávat pozor na všechno, co je jen trochu podivné, a důkladně si ověřovat totožnost každého, koho potkají. Budou posedlí bezpečností, jen aby si mudlové ničeho nevšimli. Takže musíme počkat.“ To už si Frank ucho čistit přestal. Zřetelně slyšel slova ministerstvo kouzel, kouzelníci a mudlové. Každý z těch pojmů očividně znamenal něco tajného a Franka napadaly jen dvě skupiny lidí, kteří by mohli používat smluvené výrazy – špioni a zločinci. Znovu pevně stiskl hůl a naslouchal ještě bedlivěji. „Můj Vznešený pán tedy trvá na svém záměru?“ zeptal se Červíček tiše. „Ovšemže na něm trvám, Červíčku!“ V chladném hlasu teď zazněl výhružný tón. Na chvilku se oba odmlčeli, potom však promluvil Červíček – a spěšně ze sebe vychrlil, co ho tížilo, jako by se nutil vyslovit to dřív, než ztratí odvahu. „Zvládli bychom to i bez Harryho Pottera, můj Pane.“ Následovala další odmlka, delší než ta předchozí, a potom – „Bez Harryho Pottera?“ zašeptal druhý hlas potichu. „Vida...“ „Můj Pane, to neříkám proto, že by mi na něm nějak záleželo!“ A Červíček zvýšil hlas, až téměř pištěl: „Na tom chlapci mi ani trochu nesejde! Jedná se jen o to, že kdybychom použili nějakou jinou čarodějku nebo kouzelníka – kteréhokoli kouzelníka – mohli bychom to zvládnout daleko rychleji! Kdybyste dovolil, abych vás nakrátko opustil – přece víte, že se umím velice dobře přeměnit, aby mě nikdo nepoznal – mohl bych se za pouhé dva dny vrátit s vhodnou osobou –“ „Nějaký jiný kouzelník by se mi docela hodil,“ řekl první hlas potichu, „to je pravda...“ „Je to rozumné řešení, můj Pane,“ řekl Červíček, kterému slyšitelně spadl kámen ze srdce, „zmocnit se Harryho Pottera by bylo velice obtížné, protože mu poskytují ochranu na každém kroku –“ „Takže mi nabízíš, že místo něj obstaráš nějakou náhražku? Pak ovšem nevím... možná tě to už nebaví, když mě pořád musíš krmit, Červíčku. Co jestli tvůj návrh, abych se vzdal svého plánu, neznamená nic jiného, než že bys mě nejradši opustil?“ „Můj Pane! Ani ve snu mě nenapadlo, abych vás opustil, to opravdu ne –“ „Nelži!“ zasyčel druhý hlas. „Já to poznám, Červíčku! Lituješ toho, že ses ke mně vůbec vrátil. Hnusím se ti! Vím, jak sebou trhneš, kdykoli se na mě podíváš, a jak se ti třesou ruce, když se mě máš dotknout...“ „Ne! Moje oddanost k vám,Vznešený pane –“ „Tvoje oddanost není nic jiného než zbabělost. Nebyl bys tady, kdybys měl kam jít. Jak mám bez tebe zůstat naživu, když potřebuji každých pár hodin nakrmit? A kdo by dojil Nagini?“ „Přece už vypadáte o tolik silnější, můj Pane –“ „Lháři!“ šeptl druhý hlas. „Vůbec nejsem silnější, a pár dnů o samotě by mě stačilo připravit i o tu špetku zdraví, kterého jsem díky tvé neobratné péči nabyl. Ztichni!“ Červíček, který ještě něco nesouvisle drmolil, v tu ránu zmlkl. Několik vteřin neslyšel Frank nic jiného než praskání ohně. Pak znovu promluvil druhý hlas a šeptal tak, že spíš jen syčel. „Mám k tomu své důvody, abych použil právě jeho, jak jsem ti ostatně už vysvětlil, a o nikoho jiného nestojím. Čekal jsem třináct let; několik měsíců navíc pro mě nic neznamená. Vím, že ho hlídají na každém kroku, přesto však věřím, že můj plán bude mít úspěch. Jediné, co potřebuji, je trochu odvahy z tvé strany, Červíčku – odvahy, kterou jistě najdeš, pokud nechceš vrchovatou měrou pocítit hněv lorda Voldemorta –“ „Můj Pane, musím vám něco říct!“ ohradil se Červíček a v jeho hlasu teď zněl panický strach. „Celou cestu jsem si ten plán probíral zas a znova... můj Pane, oni co nevidět přijdou na to, že zmizela Berta Jorkinsová, a jestli budeme pokračovat, jestli vyšlu svoji kletbu –“ „Cože jestli?“ zašeptal první hlas. Jestli budeš postupovat podle plánu, Červíčku, na ministerstvu se nikdy nemusí dozvědět, že zmizel ještě někdo. Provedeš to potají a ve vší tichosti. Přál bych si ovšem, abych to mohl udělat sám, jenže v tomhle stavu... Vzmuž se, Červíčku, stačí už odstranit jedinou překážku a naše cesta k Harrymu Potterovi bude volná. Nežádám po tobě, abys to udělal sám. V té době už se k nám připojí i můj věrný služebník –“ „Já jsem váš věrný služebník,“ namítl Červíček a v jeho hlasu se zachvělo něco málo zatrpklosti. „Červíčku, potřebuji někoho, kdo má v hlavě mozek a kdo ve své oddanosti nikdy nezakolísal, a o tobě bohužel neplatí jedno ani druhé.“ „Ale já jsem vás našel!“ Červíčkův hlas teď zněl skoro vzdorovitě: „Přece jsem to byl já, kdo vás našel. A já jsem vám přivedl Bertu Jorkinsovou.“ „To je pravda,“ přisvědčil druhý muž pobaveně. „Tak skvělý nápad bych od tebe nikdy nečekal, Červíčku – ačkoli sis po pravdě řečeno vůbec neuvědomil, jak nám může být užitečná, když ses jí zmocnil, přiznej se.“ „Myslel jsem – myslel jsem, že by mohla být užitečná, můj Pane –“ „Lháři,“ ozval se znovu druhý muž, a krutá pobavenost z něj teď čišela víc než předtím. „Nepopírám ovšem, že to, co jsem od ní vyzvěděl, mělo nesmírnou cenu. Bez toho bych náš plán nikdy nevymyslel, a jednoho dne se ti za to odměním, Červíčku. Dovolím ti, abys pro mě vykonal důležitý úkol, pro který by mnoho mých stoupenců obětovalo ruku, jen aby ho směli provést...“ „Opravdu, můj Pane? A c–co?“ Červíček se znovu vyděsil. „No tak, Červíčku, nechceš přece, abych tě připravil o překvapení? Tvá chvíle přijde až úplně na konci... ale ujišťuji tě, že budeš mít tu čest a prokážeš mi stejně dobrou službu jako Berta Jorkinsová.“ „Vy... Vy...“ Červíček náhle mluvil ochraptěle, jako by mu úplně vyschlo v ústech. „Vy mě... chcete... taky zabít?“ „Ale Červíčku,“ pronesl chladný hlas úlisně, „proč bych tě měl zabíjet? Bertu jsem zabil proto, že jsem musel. Když jsem skončil s jejím výslechem, vážně se už nehodila k ničemu. A kromě toho, kdyby se vrátila na ministerstvo s tím, že se o dovolené setkala s tebou, někdo by určitě měl všetečné otázky. Kouzelníci, o kterých si ostatní myslí, že jsou po smrti, by si měli dávat dobrý pozor, aby v hospodách u silnice nenarazili na nějakou čarodějku z ministerstva kouzel...“ Červíček něco zamumlal tak potichu, že to Frank nemohl pochytit, zato druhý muž se při jeho slovech rozesmál; ten smích však byl zcela neveselý, chladný jako jeho hlas. „Co říkáš – že jsme jí mohli změnit paměť? Jenže opravdu mocný kouzelník dokáže paměťová kouzla prolomit, jak jsem sám dokázal, když jsem ji vyslýchal. Urazili bychom její věčnou paměť, kdybychom nevyužili toho, co jsem z ní dostal, Červíčku.“ Venku na chodbě si Frank najednou uvědomil, že pořád svírá svoji hůl a dlaň že má úplně kluzkou potem. Onen muž s chladným hlasem zabil nějakou ženu, a mluvil o tom bez nejmenších výčitek – mluvil o tom pobaveně. Je nebezpečný – je to šílenec. A má v plánu další vraždy – ten chlapec, Harry Potter, ať už to je kdokoli, je v nebezpečí... Frank věděl, co musí udělat. Jestli se kdy v životě měl obrátit na policii, bylo to teď. Vykrade se z domu a pospíší si přímo k telefonní budce ve vsi... jenže chladný hlas promluvil znovu a Frank zůstal, kde byl, jako když ho přimrazí, a natahoval uši, aby mu neuniklo jediné slůvko. „Stačí jediná kletba... můj věrný služebník v Bradavicích... a Harry Potter bude můj, Červíčku. Už jsem se rozhodl a nebudeme se k tomu vracet. Ale teď mlč... Myslím, že slyším Naginiho...“ A vtom druhý muž úplně změnil hlas. Začal vydávat zvuky, jaké Frank ještě nikdy neslyšel: syčel a prskal, aniž se vůbec nadechl. Frank si pomyslel, že musí mít nějaký záchvat. Pak náhle uslyšel, jak se ve tmě za jeho zády cosi pohybuje. Otočil se, aby se podíval, a doslova strnul hrůzou. Temnou chodbou se k němu něco plazilo, a ve chvíli, kdy se to přiblížilo k pruhu světla z krbu, uvědomil si vyděšený Frank, že to je obrovský had, dlouhý přinejmenším dvanáct stop. Samou hrůzou nebyl s to pohnout ani prstem a jenom zíral, jak rozvlněné hadí tělo vyrývá v husté vrstvě prachu na podlaze širokou, křivolakou brázdu a blíží se čím dál víc – ale co si měl počít? Utéci mohl jedině do pokoje, kde ti dva domlouvali vraždu, pokud by ale zůstal tam, kde právě byl, had ho určitě zabije... Než se však stačil rozhodnout, had už se k němu doplazil, a potom – Frank tomu zázraku sotva dokázal uvěřit – se proplazil kolem něj. Mířil za prskavými, syčivými zvuky, které vydával chladný hlas v místnosti, a za několik vteřin už konec hadího ocasu s kosočtverečným vzorem zmizel za pootevřenými dveřmi. Frankovi vyrazil na čele pot a ruka s holí se mu třásla. Uvnitř v místnosti nepřestával onen chladný hlas syčet a starého zahradníka napadla podivná, neuvěřitelná myšlenka... Ten člověk dokáže mluvit s hady. Frank vůbec nechápal, co se děje. Ze všeho nejvíc si v tu chvíli přál ležet ve své posteli s ohřívací láhví. A zatímco tam stál, chvěl se po celém těle a snažil se ovládnout, onen chladný hlas náhle znovu promluvil lidskou řečí. „Nagini přináší zajímavé zprávy, Červíčku,“ ohlásil. „O–opravdu, můj Pane?“ zakoktal Červíček. „Opravdu,“ přisvědčil chladný hlas. „Podle Naginiho tu stojí za dveřmi nějaký starý mudla a hltá každé naše slovo.“ Frank už se nestačil schovat. Zaslechl jenom kroky a pak se dveře pokoje rozletěly dokořán. Na prahu stál muž malé postavy, s prošedivělými vlasy a začínající pleší, špičatým nosem a maličkýma, uslzenýma očima, a v jeho tváři se mísil úlek a strach. „Pozvi ho přece dovnitř, Červíčku. Co to máš za způsoby?“ Chladný hlas bylo slyšet ze starého křesla před krbem, Frank však neviděl, kdo to vlastně mluví. Zato had ležel stočený na předložce před krbem jako děsivá napodobenina domácího mazlíčka. Červíček kývnutím pozval Franka do pokoje a ten, ačkoli se dosud třásl hrůzou, stiskl pevněji svoji hůl a vbelhal se dovnitř. Oheň v krbu byl jediným světlem v místnosti a vrhal na stěny dlouhé stíny podobné pavučinám. Frank se upřeně zahleděl zezadu na křeslo; muž, který v něm seděl, byl zřejmě ještě menší než jeho služebník, poněvadž z něj nebyl vidět ani zátylek. „Takže tys slyšel všechno, mudlo?“ zeptal se chladný hlas. „Heleďte, jak mi to říkáte?“ ohradil se Frank vzdorně. Teď, když byl v místnosti a nastal čas, aby něco podnikl, byl rázem o mnoho statečnější; za války to tak s ním bylo vždycky. „Říkám ti mudla,“ odpověděl hlas chladně. „To znamená, že nejsi kouzelník.“ „Nevím, co tím myslíte,“ prohlásil Frank a hlas měl stále pevnější. „Vím jenom, že jsem toho tady dnes večer vyslechl dost, aby to zajímalo policii, to tedy ano. Spáchali jste vraždu a připravujete další! A ještě něco vám povím,“ dodal, co ho právě napadlo. „Moje žena ví, že jsem tady nahoře, a když se nevrátím –“ „Žádnou ženu nemáš,“ pronesl chladný hlas s neochvějným klidem. „A nikdo neví, že jsi tady. Nikomu jsi neřekl, že sem jdeš. Nelži vznešenému lordu Voldemortovi, mudlo, on totiž ví... ví vždycky a všechno...“ „No ne – vážně?“ ohradil se Frank drsně. „Vy jste opravdu lord? Tak abyste věděl, o vašich způsobech nemám valné mínění, vznešený pane. Jestli jste muž, otočte se a podívejte se mi do tváře.“ „Ale já nejsem muž, mudlo,“ řekl chladný hlas, který teď přes praskot plamenů bylo sotva slyšet. Jsem víc, daleko víc než pouhý člověk. Ale koneckonců... proč ne? Podívám se ti do tváře... Červíčku, pojď a otoč to křeslo.“ Jeho služebník jen něco zakňučel. „Slyšel jsi, co jsem říkal, Červíčku?“ Pomalu, se zkřiveným obličejem, jako kdyby raději udělal cokoli na světě, jen aby se nemusel přiblížit ke svému pánovi a k předložce, na níž ležel had, přistoupil mužík blíž a začal lenoškou otáčet. Jakmile nohy křesla zavadily o předložku, had zvedl svou ošklivou trojúhelníkovou hlavu a tiše sykl. A pak už bylo křeslo otočené k Frankovi a starý zahradník spatřil, co v něm sedí. Hůl mu vyklouzla z ruky a spadla na podlahu. Z otevřených úst se mu vydral výkřik. Staroch ječel tak hlasitě, že vůbec neslyšel, co TO v křesle vyslovilo, když zvedlo svoji hůlku. Vyšlehlo z ní zelené světlo, cosi prosvištělo vzduchem – a Frank Bryce se zhroutil. Byl mrtev dřív, než klesl k zemi. Na dvě stě mil daleko od Malého Visánku se probudil chlapec Harry Potter a hlasitě vyjekl. Kapitola druhá Jizva Harry ležel na zádech a lapal po dechu, jako kdyby dlouho utíkal. Právě se probral z živého snu a obě ruce si tiskl k obličeji. Stará jizva na čele, která svým tvarem připomínala blesk, ho pálila pod prsty, jako kdyby se jí někdo právě dotkl doběla rozpáleným drátem. Posadil se na posteli; jednou rukou si dosud tiskl jizvu, a druhou tápal ve tmě po brýlích na nočním stolku. Jen co si je nasadil, uviděl svoji ložnici. Záclonami do ní pronikalo mdlé, nejasně oranžové světlo pouliční lampy za oknem. Ještě jednou si přejel prsty po jizvě, jež ho nepřestávala bolet. Rozsvítil lampičku, vyhrabal se z postele, přešel přes pokoj, otevřel skříň a upřeně se zahleděl do zrcadla na vnitřní straně dveří. Spatřil v něm hubeného čtrnáctiletého kluka, který měl v zářivě zelených očích pod rozcuchanou černou čupřinou zmatený výraz. Prohlédl si důkladněji jizvu ve tvaru blesku, která mu opět dala o sobě vědět: vypadala jako jindy, pořad v ní však pociťoval palčivou bolest. Snažně si vybavoval, co se mu zdálo, než se probudil. Působilo to tak skutečně... ty dva, kteří tam byli, znal, ale toho třetího muže nikdy předtím neviděl... Soustředil se, jak nejvíc dokázal, a svraštil čelo, aby se rozpomenul... Před očima mu nejasně vytanula temná místnost... na předložce u krbu ležel had... byl tam muž malé postavy, který se jmenoval Petr, ale přezdívali mu Červíček... a chladný, vysoký hlas... hlas lorda Voldemorta. Při pouhém pomyšlení na něj měl Harry pocit, jako kdyby spolkl kostku ledu... Zavřel pevně oči a snažil se rozpomenout, jak vlastně Voldemort vypadal, ale nepodařilo se mu to. Věděl jedině, že ve chvíli, kdy Červíček otočil křeslo a on spatřil, co v něm sedí, zmocnila se ho nenadálá hrůza a probudila ho... Nebo za to mohla jizva, která ho v tu chvíli rozbolela? A kdo vlastně byl ten stařec? Rozhodně tam nějaký starý muž byl: Harry přece viděl, jak se skácel na zem. Všechno se mu to mátlo čím dál víc; zakryl si rukama tvář, aby žádnou ložnici neviděl a podržel si v mysli co nejdéle obraz oné chabě osvětlené místnosti, ale bylo to, jako by se pokoušel udržet vodu v nastavených dlaních. Podrobnosti se vytrácely stejně rychle, jak se je snažil uchovat... Voldemort a Červíček mluvili o někom, koho zabili, jenže jeho jméno si Harry nebyl s to vybavit... A domlouvali se, že zabijí někoho dalšího... že zabijí jeho... Harry spustil ruce, otevřel oči a upřeně se rozhlédl po ložnici, jako by čekal, že spatří něco zvláštního. Po pravdě řečeno tam zvláštních věcí byly spousty. V nohách postele stál otevřený velký dřevěný kufr a v něm byl kotlík, koště, černé hábity a několik příruček kouzelných slov a zaklínadel. Většinu psacího stolu zabírala velká prázdná klec, v níž obvykle hřadovala Hedvika, jeho sněžná sova, a zbytek pokrývaly rozházené svitky pergamenu. Na podlaze u postele ležela otevřená kniha, kterou četl večer před usnutím. Všechny obrázky v ní byly pohyblivé a muži v zářivě oranžových hábitech se na nich hned objevovali, hned zase mizeli, všichni seděli na košťatech a házeli si červený míč. Harry ke knize zamířil, zvedl ji a díval se, jak jeden z kouzelníků dal úžasný gól, když prohodil míč obručí padesát stop nad zemí. Potom však knihu zaklapl. Dokonce ani famfrpál – podle Harryho mínění ten nejlepší sport na světě – ho v tu chvíli nedokázal zaujmout. Odložil Létání s Kanonýry na noční stolek, došel k oknu a roztáhl záclony, aby viděl dolů. Zobí ulice vypadala přesně tak, jak by počestná předměstská ulice v sobotu časně ráno měla vypadat. Všechny záclony byly zatažené. Kam až Harry mohl ve tmě dohlédnout, nikde nebylo vidět jediné živé stvoření, dokonce ani kočku ne. A přesto... přesto... Harry se nervózně vrátil k posteli, posadil se na ni a znovu si přejel prstem po jizvě. Kvůli bolesti si však hlavu nelámal, vždyť s bolestí i zraněními už měl jisté zkušenosti. Když svého času přišel o všechny kosti v pravé paži a během jediné noci mu pak znovu narostly, zkusil opravdu hodně. Zanedlouho mu pak tutéž paži probodl jedovatý zub, dlouhý dobrou stopu, a loni zas pro změnu spadl z výšky padesáti stop z koštěte, na kterém letěl. Na prapodivné nehody a úrazy byl už zvyklý: ostatně kdo chodil do Školy čar a kouzel v Bradavicích a šel z jednoho maléru do druhého, s tím prostě musel počítat. Trápilo ho něco jiného: když ho jizva na čele bolela naposled, byl lord Voldemort nablízku... teď a tady však přece být nemohl... Představa, že by číhal někde v Zobí ulici, byla absurdní, to prostě nebylo možné. Harry se bedlivě zaposlouchal do ticha kolem. Vážně napůl očekával, že uslyší zaskřípat schody nebo zašustit kouzelnický plášť? A pak málem nadskočil, když jeho bratránek Dudley v sousedním pokoji zničehonic strašlivě zachrápal. Hned si v duchu vyčetl, že se chová jako hlupák: vždyť v domě kromě něj nebyl nikdo jiný než strýc Vernon, teta Petunie a Dudley, a ti bezpochyby spali klidným, nerušeným spánkem. Byl vlastně rád, když Dursleyovi spali; i kdyby byli vzhůru, stejně by od nich nemohl čekat žádnou pomoc. Strýc Vernon, teta Petunie a Dudley byli jeho jediní žijící příbuzní. Byli to mudlové (lidé, kteří neumějí kouzlit), jakékoli čáry nesnášeli a opovrhovali jimi, a Harryho ve svém domě viděli přibližně stejně rádi jako houbu dřevomorku. Aby nějak vysvětlili jeho dlouhodobou nepřítomnost v posledních třech letech, kdy studoval v Bradavicích, tvrdili každému, že je v Polepšovně svatého Bruta pro nenapravitelné mladistvé provinilce. Věděli dobře, že Harry jako nezletilý kouzelník nesmí kouzlit jinde než v Bradavicích, přesto mu však rádi přičetli na vrub vše, co se v domě pokazilo a přestalo fungovat. Harry se jim nikdy neuměl s ničím svěřit, ani jim nevypravoval o svém životě mezi kouzelníky. Už pouhá představa, že by za nimi zašel, až se probudí, a řekl jim, že ho bolí jizva na čele a že má kvůli Voldemortovi jisté obavy, mu připadala směšná. A přitom Voldemort způsobil, že Harry musel u Dursleyových žít. Nebýt Voldemorta, neměl by na čele jizvu ve tvaru blesku. A nebýt Voldemorta, měl by rodiče... Onoho večera, kdy Voldemort – nejmocnější zlý černokněžník za celé století, jenž po jedenáct let získával stále větší moc – vnikl do domu Potterových a zabil Harrymu otce i matku, byl chlapci teprve rok. Voldemort nakonec obrátil svou hůlku i proti němu; zlé kouzlo, kterým na své cestě k moci připravil o život mnoho dospělých čarodějek i kouzelníků, však na Harryho neúčinkovalo. Bylo to k nevíře, ale místo aby kletba chlapce zabila, obrátila se proti Voldemortovi. Harry z toho vyvázl s pouhou řeznou ránou ve tvaru blesku na čele, zatímco Voldemort se scvrkl na cosi, co sotva skomíralo. Přišel o všechnu svou sílu a zbyla v něm jen nepatrná jiskřička života, takže se dal na útěk. Hrůzovláda, pod níž tajné společenství čarodějek a kouzelníků tak dlouho žilo, konečně pominula, Voldemortovi stoupenci se rozprchli a Harry Potter se stal slavným. Bylo to pro něj dost šokující, když se o svých jedenáctých narozeninách dozvěděl, že je kouzelník. A ještě víc ho vyvedlo z míry, když zjistil, že v utajovaném světě čarodějek a kouzelníků ho každý zná. Když poprvé přijel do Bradavic, viděl, že se za ním všichni otáčejí a v jednom kuse si něco šuškají. Teď tomu však už přivykl; na konci léta ho čekal čtvrtý ročník v Bradavicích a on už odpočítával, za kolik dnů se na hrad vrátí. Do odjezdu do školy zbývalo ovšem ještě čtrnáct dnů. Znovu se nešťastně rozhlédl po pokoji a pohledem utkvěl na dvou blahopřáních, která mu jeho nejlepší kamarádi poslali na konci července k narozeninám. Co by asi řekli, kdyby jim teď napsal, že ho jizva na čele zase bolela? V tu chvíli se mu v hlavě rozezněl hlas Hermiony Grangerové, ostrý a poděšený: „Cože, ta jizva tě začala bolet? To je opravdu vážné, Harry... Napiš profesoru Brumbálovi! A já se půjdu podívat do Běžných kouzelnických chorob a onemocnění... Možná tam najdu něco o jizvách způsobených zlými kouzly...“ Ano, to by mu poradila Hermiona: obrátit se přímo na ředitele bradavické školy, a mezitím hledat radu v knížkách. Harry se upřeně zahleděl na inkoustovou, modročernou oblohu venku, velice však pochyboval, že by mu nějaká kniha teď mohla pomoci. Pokud věděl, byl jediný na světě, kdo přežil takovou kletbu, jakou vůči němu Voldemort použil, takže bylo krajně nepravděpodobné, že by v Běžných kouzelnických chorobách a onemocněních našel příznaky, které u sebe zjistil. A psát řediteli školy? Vždyť neměl sebemenší tušení, kam Brumbál o letních prázdninách jezdí. Chvilku si ho pobaveně představoval, jak leží se svým dlouhým stříbrným plnovousem, v kouzelnickém hábitu až po paty a se špičatou čapkou na hlavě někde na pláži a natírá si dlouhý křivý nos opalovacím krémem. Ať ovšem Brumbál byl, kde chtěl, Harry si byl jistý, že by ho Hedvika našla; ještě nikdy se nestalo, že by někomu nedokázala dopis doručit, dokonce i když neznala adresu. Ale co by Brumbálovi napsal? Vážený pane profesore! Promiňte, že Vás tím obtěžuji, ale dnes ráno mě bolela ta moje jizva. Srdečně zdraví Váš Harry Potter. Nemusel to ani vyslovit nahlas, tak hloupě to znělo. Zkusil si tedy představit, co by mu řekl jiný jeho dobrý kamarád, Ron Weasley – a za okamžik jako by se už před ním vznášel Ronův pihovatý obličej s dlouhým nosem. Vypadal zmateně. „Cože, bolí tě ta jizva? Ale... ale Ty–víš–kdo přece nemůže být nablízku, nebo snad ano? To bys přece věděl, Harry... Určitě by se tě zase pokoušel zabít, nemyslíš? Já nevím, možná že jizvy po zlých kouzlech se nikdy nepřestanou ozývat... Zeptám se na to taťky...“ Pan Weasley byl svou odbornou kouzelnickou průpravou expert a pracoval v odboru zneužívání mudlovských výtvorů na ministerstvu kouzel, pokud však Harry věděl, se zlými kouzly žádné zvláštní zkušenosti neměl. Kromě toho vůbec nestál o to, aby se všichni Weasleyovi dozvěděli, jak ho vyplašilo, že ho ta jizva na chviličku rozbolela. Paní Weasleyové by to nadělalo ještě víc vrásek než Hermioně, zato Ronovi šestnáctiletí sourozenci, dvojčata Fred a George, by si nejspíš řekli, že mu prostě povolily nervy. Harry měl rodinu Weasleyových nejraději na světě. Doufal, že ho v nejbližších dnech pozvou na návštěvu (Ron něco říkal o mistrovství světa ve famfrpálu), a proto si nepřál, aby měl pobyt u nich pokažený ustaranými otázkami, jak to s tou jizvou bylo. Chvíli si ještě mnul klouby prstů čelo. Po pravdě mu teď chyběl (a skoro se zastyděl, když si to připustil) někdo jako otec: dospělý kouzelník, kterého by mohl požádat o radu, aniž by si připadal jako hlupák, někdo, komu by na něm záleželo, a kdo by přitom měl zkušenosti s černou magií... A pak ho to napadlo. Bylo to tak prosté, že nedokázal pochopit, proč na to nepřišel dávno – napíše samozřejmě Siriusovi. Vyskočil z postele, přeběhl přes pokoj a posadil se k psacímu stolu. Přitáhl si kus pergamenu, namočil svůj orlí brk do inkoustu a napsal Milý Siriusi. Pak na chvilku zaváhal, jak by svůj problém nejlépe vyjádřil, a ještě pořád žasl, jak to, že si na Siriuse nevzpomněl hned. Tak zarážející to ovšem zas nebylo – že je Sirius jeho kmotr, se přece dozvěděl před pouhými dvěma měsíci. Důvod, proč mu Sirius o sobě nikdy dřív nedal vědět, byl velice prostý – celou tu dobu pobýval v Azkabanu, strašlivém kouzelnickém vězení střeženém stvůrami bez očí, kterým se přezdívalo mozkomorové a které z každého vysály duši. Mozkomorové také přišli hledat Siriuse až do Bradavic, když se mu podařilo uprchnout. Byl však nevinný – vraždy, za které byl odsouzen, spáchal ve skutečnosti Červíček, stoupenec lorda Voldemorta, o němž si téměř všichni mysleli, že je už dávno po smrti. Harry, Ron i Hermiona ovšem věděli, že to není pravda – v minulém školním roce se s Červíčkem setkali tváří v tvář, i když profesor Brumbál byl jediný, kdo jejich vyprávění uvěřil. Nakrátko se Harry ocitl na vrcholu blaha, že už konečně nebude muset bydlet u Dursleyových, protože Sirius mu nabídl, aby žil s ním, jakmile ho z těch nepravdivých nařčení očistí. Hned vzápětí bylo po naději – Červíček uprchl dřív, než ho stačili předat ministerstvu kouzel, a Sirius se musel znovu dát na útěk, aby si zachránil holý život. Harry mu pomohl uniknout na hřbetě hipogryfa jménem Klofan, a Sirius od té doby žil jako psanec. Vidina, že mohl mít opravdový domov, kdyby jim Červíček tenkrát neutekl, trápila Harryho celé léto; při pomyšlení, že se Dursleyových mohl zbavit navždy, mu bylo dvojnásob zatěžko znovu se k nim vrátit. Přesto mu Sirius aspoň v něčem pomohl, i když u něj nemohl bydlet: jeho zásluhou směl teď mít v ložnici všechny své školní věci. To mu Dursleyovi nikdy dřív nedovolili; dělali vždycky vše pro to, aby Harry žil jako ten největší ubožák, a protože měli strach z jeho čarodějných schopností, vždycky mu o všech předchozích prázdninách zamykali školní kufr do přístěnku pod schody. Ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jeho kmotrem je nebezpečný vrah, se vše změnilo – a Harry jim samozřejmě ve vlastním zájmu opomněl říci, že Sirius je nevinný. Od svého návratu do Zobí ulice dostal od Siriuse už dva dopisy. Nedoručily mu je sovy (jak to mezi kouzelníky bylo zvykem), nýbrž velicí, pestrobarevní tropičtí ptáci. Hedvice se ti honosní vetřelci nezamlouvali a jen velice nerada jim dovolila napít se z její misky, než zase odletěli. Zato Harrymu se líbili; při pohledu na ně si představoval palmy a bílý písek a doufal, že ať už je Sirius kdekoli (nikdy se o místě svého pobytu nezmínil, pro případ, že by jeho dopis zachytil někdo nepovolaný), vede se mu dobře. Harry si ani neuměl dost dobře představit, že by mozkomorové z Azkabanu dokázali dlouho žít v jasné záři slunce – a to možná byl důvod, proč Sirius zamířil na jih. Jeho dopisy, které měl Harry schované pod velice užitečným uvolněným podlahovým prknem pod postelí, vyznívaly vesele, a Sirius mu v obou dvou připomínal, aby se na něj obrátil, kdyby cokoli potřeboval. Takže teď ona chvíle opravdu nastala... Jak se do ložnice pozvolna vkrádalo chladné šedé světlo, jež předchází úsvitu, Harryho lampa svítila jako by stále chaběji. Když slunce opravdu vyšlo, stěny pokoje se rozzářily do zlatova a z ložnice strýce Vernona a tety Petunie bylo slyšet, že také vstávají, posbíral Harry z psacího stolu zmuchlané kusy pergamenu a znovu si přečetl hotový dopis. Milý Siriusi, děkuji ti za tvé poslední psaní. Ten pták byl obrovský, sotva se dostal oknem dovnitř. Tady je všechno jako obvykle. S Dudleyho dietou to nevypadá nijak valně. Včera ho teta přistihla, jak si do ložnice potají odnáší koblihy. Pohrozili mu, že nebude dostávat kapesné, jestli s tím nepřestane, a on se velice rozčilil a vyhodil z okna svou Hernu. To je takový počítač, na kterém se dají hrát hry. Vlastně to od něj bylo dost hloupé, poněvadž teď už nemá ani svoje Megamrzačení, díl třetí, při kterém by nemusel myslet na nic jiného. Já se mám fajn – hlavně proto, že Dursleyovi mají strach, aby ses tu neobjevil a všechny je neproměnil v netopýry, kdybych tě o to požádal. Dnes ráno se ovšem přihodilo něco zvláštního: ta jizva na čele mě znovu rozbolela. Naposled se to stalo, když se Voldemort objevil v Bradavicích, nemyslím ale, že by teď mohl být někde nablízku – co myslíš? A nevíš, jestli jizvy způsobené zlým zaklínadlem nebolí někdy i několik let? Pošlu ti tenhle dopis po Hedvice, jen co se vrátí, teď je někde na lovu. Pozdravuj ode mne Klofana. Harry Hmm, řekl si v duchu, takhle to zní dobře. Vážně nemělo smysl, aby se zmiňoval o tom snu; nechtěl, aby si Sirius myslel, že je kdovíjak vystrašený. Složil pergamen a nechal ho na psacím stole, že ho pošle hned, jakmile se Hedvika vrátí. Potom vstal, protáhl se a znovu otevřel šatník. Do zrcadla se už ani nepodíval a začal se oblékat, aby mohl sejít dolů na snídani. Kapitola třetí Pozvání Když Harry přišel do kuchyně, všichni tři Dursleyovi už seděli u stolu. Nikdo z nich se na něj ani nepodíval, když vstoupil, ani když se posadil. Velký brunátný obličej strýce Vernona se skrýval za ranními novinami a teta Petunie s pusou našpulenou na koňských zubech právě krájela na čtvrtky grapefruit. Dudley se tvářil navztekaně a vzdorovitě a působil dojmem, že zabírá ještě víc místa než obvykle. To bylo opravdu výmluvné, protože si pro sebe i tak vždycky stačil zabrat celou jednu stranu čtvercového stolu. Když mu teta Petunie položila na talíř čtvrtku nepocukrovaného grepu a třaslavě řekla „Tady máš, drahoušku“, Dudley se na ni jen nasupeně podíval. Ode dne, kdy přijel domů na prázdniny s vysvědčením, nastal v jeho životě krajně nepříjemný zvrat. Za špatné známky ho strýc Vernon ani teta Petunie zpravidla nijak neplísnili: teta Petunie jako vždy tvrdila, že Dudley je velice nadaný hoch, kterému učitelé nerozumějí, a strýc Vernon zase prohlašoval, že nikdy nestál o to, aby jeho syn byl baba a šprt. Obvinění, že šikanuje mladší spolužáky, také nebrali vážně – „No co, bujnější, to on tedy je, ale kuřeti by neublížil!“ zajíkala se teta Petunie v slzách. Na konci výroční zprávy k vysvědčení však stálo ještě několik trefných poznámek školní zdravotní sestry, a ty ani strýc Vernon a jeho žena nedokázali vyvrátit. Teta Petunie hořekovala, že Dudley má těžké kosti a všechna jeho nadváha je jenom dětské sádlíčko, a protože chlapec pořád ještě roste, musí hodně jíst. Jedno však bylo jisté: v celém školním skladu pro něho nenašli tak velké pumpky, do kterých by se vešel. Zdravotní sestra ze Smeltings prostě viděla to, co tetiny bystré oči – které u ní doma postřehly jindy každý otisk prstu na zářivě čistých stěnách a bedlivě sledovaly, kdy kdo ze sousedů přišel nebo odešel – vidět odmítaly: že totiž Dudley nejen nepotřebuje jíst víc než ostatní, ale že už měří a váží skoro tolik jako mladá kosatka. A tak po mnoha záchvatech vzteku, po hádkách, při nichž se v Harryho ložnici třásla podlaha, a po moři slz, které teta Petunie prolila, zavládl u Dursleyových nový režim. Kalorníček, který jim zdravotní sestra ze Smeltings poslala, vylepila teta na dvířka lednice, ze které zmizelo všechno, co měl Dudley rád – a šumivé limonády a dortíčky, čokoládové tyčinky a hamburgry nahradilo ovoce, zelenina a všechno to, čemu strýc Vernon říkal krmení pro králíky. Aby to Dudleymu nepřišlo tak kruté, teta Petunie vyhlásila, že stejnou dietu bude držet celá rodina. Podala teď čtvrtku grepu i Harrymu, a ten si všiml, že je o dost menší než ta, kterou dostal jeho bratránek. Teta byla zřejmě přesvědčená, že nejlepší způsob, jak Dudleyho povzbudit na duchu, je dbát o to, aby přinejmenším dostával větší porce než Harry. Teta Petunie ovšem neměla tušení, co se skrývá pod uvolněným podlahovým prknem v Harryho pokoji. Nevěděla, že její synovec žádnou dietu nedrží. Jakmile vytušil, že by celé léto měl žít jen o mrkvi, vyslal ke svým kamarádům Hedviku s úpěnlivou prosbou o pomoc – a všichni se zachovali mnohem líp, než očekával. Od Hermiony se Hedvika vrátila s velikou krabicí napěchovanou pamlsky bez cukru (Hermionini rodiče byli zubaři). Hagrid, bradavický hajný, mu poslal sáček domácích griliášových hrudek (těch se Harry ani nedotkl, poněvadž s Hagridovým kuchařským uměním měl svoje zkušenosti). Zato paní Weasleyová poslala Errola, jejich rodinnou sovu, s obrovským biskupským chlebíčkem a hromadou nejrůznějších paštiček zapečených v těstě. Nebožák Errol, který už byl v letech a síly mu valem ubývaly musel v Zobí ulici zůstat pět dnů, aby se po té cestě zotavil. A potom k narozeninám (na které si Dursleyovi vůbec nevzpomněli) dostal Harry hned čtyři fantastické dorty – ty mu poslali Ron, Hermiona, Hagrid a Sirius. Dva z nich ještě nedojedl, a tak se teď bez protestů pustil do grepu a těšil se přitom na opravdovou snídani, až se vrátí k sobě nahoru. Strýc Vernon odložil noviny, znechuceně ohrnul nos a podíval se na svou čtvrtku grepu. „To má být všechno?“ zeptal se nevrle tety Petunie. Jeho choť se na něj podívala nesmírně příkře a potom kývla hlavou směrem k Dudleymu, který už svou porci zhltnul a teď se zakyslým výrazem upíral svá prasečí očka na Harryho příděl. Strýc Vernon vzdychl tak hlasitě, až se mu zježil mohutný, hustý knír, a chopil se své lžičky. Vtom venku někdo zazvonil. Strýc Vernon se ztěžka zvedl a zamířil do předsíně. Dudley se bleskurychle natáhl, a zatímco teta dolévala z konvice vodu do čajníku, ukradl otci z talířku zbytek grepu. Harry slyšel, jak strýc u dveří s někým mluví; pak se kdosi hlasitě rozesmál a strýc Vernon ho stroze odbyl. Vzápětí domovní dveře zaklaply a z předsíně bylo slyšet, jak strýc roztrhl nějaký papír. Teta Petunie postavila čajník na stůl a hořela zvědavostí, kam její manžel zmizel. Nemusela čekat dlouho, v minutě byl nazpátek a tvářil se nepříčetně. „Ty kluku!“ vyštěkl na Harryho. „Okamžitě pojď se mnou do obývacího pokoje!“ Harry zkoprněle přemýšlel, co zase proboha provedl. Vstal, vyšel za ním z kuchyně ven a zamířil do sousední místnosti. Strýc Vernon hlučně přibouchl dveře. „Takže,“ zahřměl, došel ke krbu a otočil se k Harrymu, jako by mu chtěl oznámit, že ho zatýká.. „Takže –“ Takže co? řekl by mu Harry s největší radostí, vycítil ale, že by strýcovu výbušnou povahu neměl hned po ránu vystavovat tak náročné zkoušce, obzvlášť když byl už zmožený tím, že nedostal pořadně najíst. Proto raději nasadil zdvořile rozpačitý výraz. „Tohle právě teď přišlo,“ strýc před ním zamával červeno–fialovým psaním. „A týká se to tebe.“ Harry zrozpačitěl ještě víc. Kdo o něm mohl strýci Vernonovi psát? A kdo z těch, které znal, posílal dopisy obyčejnou mudlovskou poštou? Strýc ho probodl zlobným pohledem, potom se podíval na dopis a začal číst nahlas: Vážení pane a paní Dursleyovi, neměli jsme dosud příležitost seznámit se osobně, jsem ale přesvědčená, že vám Harry o našem Ronovi už nejednou vyprávěl. Možná vám už taky řekl, že příští pondělí večer se hraje finále mistrovství světa ve famfrpálu – a Arturovi (to je můj manžel) se díky jeho konexím v oboru kouzelných her a sportů podařilo zajistit ty nejlepší vstupenky. Pevně věřím, že Harrymu dovolíte, aby jel s námi, poněvadž je to jedinečná životní příležitost. Británie naposled mistrovství pořádala před třiceti lety, a sehnat lístky je mimořádně obtížné. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby pak už u nás mohl Harry zůstat do konce prázdnin. Postarali bychom se, aby v pořádku odjel školním vlakem do Bradavic. Bylo by nejlepší, kdyby nám Harry poslal odpověď co nejdřív, a to normálním způsobem, protože zdejší mudlovský pošťák k nám ještě nikdy nic nedoručoval a nejsem si jistá, jestli vůbec ví, kde náš dům je. Už se na Harryho moc těšíme! Se srdečným pozdravem Molly Weasleyová P.S. Snad jsem na ten dopis nalepila dost známek. Když strýc Vernon dočetl, sáhl znovu do náprsní kapsy a něco z ní vytáhl. „Jen se na to podívej,“ zavrčel. Třímal v ruce obálku, ve které dopis od paní Weasleyové přišel, a Harry se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Z obou stran ji odshora až dolů pokrývaly poštovní známky, až na malý čtvereček na přední straně, kam paní Weasleyová maličkými písmeny vtěsnala adresu pana Dursleyho. „No, těch známek tam dala opravdu dost,“ podotkl Harry a snažil se, aby to vyznělo v tom smyslu, že takovou chybu jako paní Weasleyová může udělat každý. Strýci Vernonovi šlehaly z očí blesky. „Pošťák si toho samozřejmě všiml,“ pronesl se zaťatými zuby. „A moc ho zajímalo, odkud ten dopis přišel; proto zazvonil. Nejspíš mu to připadalo legrační.“ Harry na to neřekl nic. Stejně by sotvakdo pochopil, proč jeho strýc tak vyvádí jen kvůli tomu, že paní Weasleyová nalepila na dopis tolik známek. On už však u Dursleyových žil příliš dlouho na to, aby věděl, jak přemrštěně reagují na všechno, co se jen malinko vymyká běžnému pořádku. Největší hrůzu jim nahánělo, aby se někdo nedozvěděl, že mají něco společného (třeba jen vzdáleně) s lidmi, jako je paní Weasleyová. Strýc Vernon po něm ještě pořád loupal očima, ale Harry se tvářil, jako by se nic nedělo. Pokud teď neřekne ani nevyvede nějakou hloupost, může se těšit na zážitek, který mu zůstane na celý život. Čekal, jestli se strýc nějak vyjádří, ten však jej dál jen provrtával pohledem, a tak Harry promluvil jako první. „A smím tedy jet s nimi?“ zeptal se. Ve strýcově velkém, brunátném obličeji to křečovitě zaškubalo a naježil se mu knír. Harry si uvědomil, co to znamená: za strýcovým knírem zuřila úporná bitva, při níž se navzájem potírala dvě základní nutkání. Pokud Harrymu dovolí, aby na ten zápas jel, udělá mu radost – a právě tomu se celých třináct let vzpouzel. Ovšem na druhé straně, pokud mu dovolí strávit zbytek prázdnin u Weasleyových, zbaví se toho kluka o celých čtrnáct dnů dřív, než mohl doufat – a strýci Vernonovi byla na obtíž každá hodina, kterou u nich strávil. Nejspíš proto, aby získal čas na rozmyšlenou, se znovu zahleděl na dopis od paní Weasleyové. „Kdo to vůbec je?“ znechuceně si prohlížel její podpis. „Už jsi ji viděl,“ vysvětloval mu Harry. Je to maminka mého kamaráda Rona, na konci školního roku na něho čekala na nádraží, když přijel vlak z Bra... když přijel školní vlak.“ Málem už řekl spěšný vlak z Bradavic, a to by strýce Vernona určitě rozčililo. Jméno Harryho školy u Dursleyových ještě nikdo nevyslovil nahlas. Strýc Vernon zkřivil svůj obrovský obličej, jako by si usilovně vybavoval něco velice nepříjemného. „Myslíš tu macatou?“ zabručel nakonec. „Co má tu spoustu zrzounů?“ Harry se zamračil. Zrovna od jeho strýce znělo dost legračně, když o někom říkal, že je při těle. Vždyť jeho vlastní syn Dudley právě dosáhl toho, co mu hrozilo už od tří let – byl teď širší než delší. Strýc mezitím dopis znovu pročítal. „Famfrpál,“ mručel si potichu. „Co je zas tohle za nesmysl?“ Během nedlouhé chvíle už to bylo podruhé, co se jeho otázka Harryho dotkla. „To je sport,“ odsekl. „Létá se při něm na košťatech –“ „Dobrá, dobrá!“ zesílil strýc hlas a Harry s jistým zadostiučiněním postřehl, že se tváří poněkud vylekaně. Zřejmě na něj bylo příliš, aby si někdo v jeho obývacím pokoji dovolil pronést nahlas slovo košťata. Vyřešil to tím, že se znovu začetl do dopisu, a Harry mu viděl na rtech, jak si pro sebe opakuje „poslal nám odpověď normálním způsobem“. Strýc Vernon se zakabonil. „Co tím myslí, normálním způsobem?“ utrhl se. „Normálním pro nás,“ řekl Harry, a než ho pan Dursley stačil zarazit, dodal na vysvětlenou: „Soví poštou, víš. Ta je pro kouzelníky normální.“ Strýc Vernon se zatvářil tak rozhořčeně, jako kdyby Harry vypustil z úst nějaké hodně sprosté slovo. Třásl se vzteky a nervózně vyhlédl z okna, jako by očekával, že za ním spatří některého souseda s uchem přitisknutým ke sklu. „Kolikrát ti mám říkat, že se o té své zvrácenosti nesmíš v našem domě ani slovem zmínit?“ zasyčel a tvář mu zmodrala jako švestka. „Stojíš si tu, ty jeden nevděčníku, na sobě máš šaty, do kterých jsme tě Petunie a já oblékli –“ „Ovšem až potom, co je Dudley donosil,“ namítl Harry chladně. Tričko, které měl právě na sobě, mu opravdu bylo tak velké, že si musel pětkrát přehrnout rukávy, aby vůbec měl volné ruce, a sahalo mu až pod kolena těch nejpytlovatějších džínsů, jaké kdy kdo viděl. „Tak takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zaburácel strýc Vernon a bylo vidět, jak s ním cloumá vztek. Harry si ovšem nemínil dát něco takového líbit. Časy, kdy musel trpně přijímat každé nesmyslné pravidlo, které si Dursleyovi vymysleli, byly už pryč. Dudleyho dietu také nedodržoval, a pokud se mu to podaří, nehodlal připustit, aby mu strýc zabránil jet na mistrovství světa ve famfrpálu. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a pak řekl: „Co se dá dělat, takže na mistrovství světa nepojedu. Můžu už jít nahoru? Mám totiž rozepsaný dopis pro Siriuse, který chci poslat. Přece víš – pro mého kmotra.“ A dosáhl svého: bylo to, jako kdyby vyslovil nějaké zaříkadlo. Viděl, jak se nachová barva ze strýcovy tváře vytrácí a zůstávají po ní jen tmavé skvrny, takže vypadala jako špatně promíchaná zmrzlina s černým rybízem. „Takže – ty mu píšeš?“ zeptal se pan Dursley rádoby klidným hlasem, Harry však viděl, jak se mu zorničky malých oček stáhly nenadálým strachem. „No jistě,“ přisvědčil Harry, jako by na tom nic nebylo. „Už je to dost dlouho, co jsem mu psal naposled, a to víš, kdybych se neozval, ještě by si mohl myslet, že něco není v pořádku.“ Odmlčel se a s potěšením sledoval, jak jeho slova na strýce Vernona zapůsobila. Div že opravdu neviděl, jak se mu v hlavě pod hustými tmavými vlasy a pečlivě učesanou pěšinkou horečně otáčejí ozubená kolečka. Kdyby svému synovci zabránil, aby Siriusovi napsal, ten by si určitě pomyslel, že s Harrym špatně zacházejí; a kdyby mu řekl, že na mistrovství světa ve famfrpálu jet nesmí, Harry by to Siriusovi napsal a ten by věděl, že s ním špatně zacházejí. Strýci Vernonovi zbývalo jen jediné řešení – a Harry sledoval, jak k němu postupně dochází, jako kdyby ten velký kníratý obličej měl průhledný. S největším úsilím potlačil úsměv, aby si před strýcem zachoval co možná nejlhostejnější tvář. A potom... „Tak dobrá, jeď si na to zatracené... na to vaše hloupé mistrovství... nebo co. Hlavně ale napiš – napiš těm Weasleyovým, ať si pro tebe přijedou: nemám čas na to, abych tě vozil, kam si zrovna usmyslíš. Můžeš u nich zůstat až do konce prázdnin. A taky můžeš napsat tomu svému kmotrovi... můžeš mu napsat, že tam pojedeš.“ „Tak fajn,“ přikývl radostně Harry. Potom se otočil, zamířil ke dveřím z obývacího pokoje a jen stěží v sobě potlačoval touhu vyskočit do vzduchu a hlasitě si zavýsknout. Přece jen pojede... Pojede k Weasleyovým – a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu! V předsíni málem vrazil do Dudleyho, který poslouchal za dveřmi a zřejmě se těšil, že uslyší, jak to Harry schytá. Když viděl, že se jeho bratranec zubí od ucha k uchu, úplně ho to šokovalo. „Že jsme dnes ale měli vynikající snídani, co říkáš?“ šklebil se na něho Harry. „Opravdu jsem se nacpal, a ty jistě taky, viď?“ Užaslý výraz v Dudleyho tváři ho rozesmál. Schody nahoru bral po třech a do své ložnice se doslova vřítil. Ze všeho nejdřív si povšiml, že Hedvika se už vrátila. Seděla ve své kleci, koukala na něho obrovskýma, jantarově žlutýma očima a cvakala zobákem přesně tím způsobem, který znamenal, že ji něco rozčiluje: Co to bylo, vyšlo najevo vzápětí. „AU!“ vyjekl Harry. Něco jako malý, šedivý opeřený tenisový míč mu ze strany narazilo do hlavy. Harry si úporně mnul skráň a rozhlížel se, co ho to vlastně uhodilo, až spatřil maličkou sovu. Byla tak nepatrná, že by se mu klidně vešla do dlaně, a vzrušeně svištěla po místnosti kolem dokola jako vystřelená raketa. Teprve teď si všiml, že mu k nohám upustila dopis. Sehnul se, poznal Ronovo písmo a roztrhl obálku, ve které byl narychlo načmáraný vzkaz. Harry, TAŤKA SEHNAL LÍSTKY! Na pondělí večer, Irsko proti Bulharsku. Mamka napsala těm tvým mudlům, aby ti k nám dovolili přijet. Možná už ten dopis dostali, ale nevím, jak rychlá je mudlovská pošta, takže ti pro jistotu posílám ještě Pašíka. Harry vytřeštil oči na jméno Pašík a podíval se na sovičku, která zrovna kroužila u stropu kolem stínidla. V životě neviděl nic, co by tak málo připomínalo prasátko. Možná to po Ronovi jen špatně přečetl, takže se znovu zahleděl do jeho dopisu: Přijedeme pro tebe, ať už s tím tvoji mudlové budou souhlasit, nebo ne. Mistrovství světa si přece nenecháš ujít! Ale mamka i taťka říkají, že radši budeme dělat, jako že je prosíme o souhlas. Pokud ti to dovolí, pošli Pašíka hned zpátky s odpovědí, a v neděli v pět si pro tebe přijedeme. Pokud řeknou, že ne, pošli Pašíka hned zpátky, a v neděli v pět si tě stejně vyzvedneme. Hermiona přijede dnes odpoledne. Percy už pracuje – je v odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci. Nevyslovuj před ním slovo cizina, jestli nechceš, aby tě svými žvásty unudil k smrti. Brzy ahoj! Ron „Uklidni se!“ vyzval Harry malou sovičku, která mu přeletěla nízko nad hlavou a ztřeštěně šveholila; nejspíš byla pyšná, že dopis doručila tomu, komu patřil. „A pojď sem, potřebuji, abys Ronovi zanesla odpověď!“ Sovička se snesla na vršek Hedvičiny klece, ale ta na ni jen chladně zírala, jako by ji vyzývala, ať jen to zkusí ještě blíž, jestli si troufne. Harry znovu uchopil svůj orlí brk, vzal kus prázdného pergamenu a napsal na něj: Rone, všechno je v pořádku! Mudlové říkají, že s vámi smím. Tak ahoj zítra v pět! Už se nemůžu dočkat. Harry Složil vzkaz tak, aby byl co nejmenší, a přivázal ho sovičce na maličkou nožku. Měl s tím ale obrovské potíže, poněvadž pořád vzrušeně poskakovala. Jakmile si byla jistá, že lístek drží pevně, vyrazila na zpáteční cestu; vyletěla oknem a v tu chvíli byla pryč. Harry se otočil k Hedvice. „Co bys řekla na dlouhou cestu?“ zeptal se jí. Hedvika jen důstojně zahoukala. „Mohla bys tohle zanést Siriusovi?“ řekl a zvedl svůj dopis. „Ale počkej... Ještě to dopíšu.“ Znovu pergamen rozvinul a spěšně připsal doušku: P. S. Jestli mi budeš chtít napsat ještě teď o prázdninách, budu až do jejich konce u svého kamaráda Rona Weasleyho. Jeho taťka nám sehnal lístky na mistrovství světa ve famfrpálu! Jakmile dopis dopsal, přivázal ho Hedvice na nohu. Seděla naprosto nehybně, jako by mu hodlala ukázat, jak se má chovat opravdová poštovní sova. „Až se vrátíš, budu u Weasleyových, jasné?“ řekl jí Harry. Něžně ho ždibla do prstu a pak už roztáhla svá obrovská křídla a s tichým svistem vyletěla otevřeným oknem ven. Harry se za ní díval, dokud nezmizela; potom zalezl pod postel, zvedl uvolněné prkno a vzal si pořádný kus narozeninového dortu. Seděl na podlaze, pomalu z něj ukusoval a vychutnával všechno to štěstí, které v tu chvíli pociťoval. Měl dort, a Dudley dostal k snídani jenom grapefruit; byl nádherný letní den a zítra už ze Zobí ulice odjede; s jeho jizvou už je zase všechno v pořádku, a uvidí mistrovství světa ve famfrpálu. Jen stěží si v tu chvíli dokázal připustit nějaké starosti – i kdyby se měly týkat lorda Voldemorta. Kapitola čtvrtá Zpátky do Doupěte V neděli v poledne měl už Harry složené v kufru všechny školní věci i svůj nejcennější majetek – neviditelný plášť, který zdědil po otci, koště, jež dostal od Siriuse, a kouzelnou mapu Bradavic, kterou mu loni dali Fred a George Weasleyovi. Ze skrýše pod uvolněným prknem v podlaze vybral všechny své jídelní zásoby, několikrát prohledal v ložnici každou škvíru a skulinu, aby mu tam nezůstala nějaká kouzelnická příručka nebo brky, a sundal ze stěny odpočítávadlo, ve kterém si s potěšením odškrtával den po dni, jež mu zbývaly do prvního září, kdy se vrátí do Bradavic. Ovzduší v domě číslo čtyři v Zobí ulici bylo mimořádně napjaté. Představa, že jim akutně hrozí vpád nějakých kouzelníků, Dursleyovy znervózňovala a dráždila, a když Harry oznámil strýci Vernonovi, že Weasleyovi přijedou ještě téhož dne v pět hodin, strýc se zatvářil přímo vyděšeně. „Doufám, že jsi jim napsal, aby se pořádně oblékli!“ utrhl se na něj okamžitě. „Já to viděl, co ten váš spolek nosí. Měli by mít aspoň tolik slušnosti a vzít si normální šaty, o nic víc mi nejde.“ Harry pocítil neurčitou, neblahou předtuchu. Málokdy vi